Rozhovory vytvořené pro náš Fan web

Rozhovor s Mikim Kirschnerem

Miloš Kirschner jr. - nositel slavného jména a mladší z dvojice sourozenců, kteří ve šlépějích svých rodičů pokračují v rozvíjení tradice jménem Spejbl a Hurvínek. Jak se s tímto závazkem Miki vypořádává a jaké má tvůrčí plány nám poodhalil v tomto exkluzivním rozhovoru pro fan web Planetka Spejbla a Hurvínka. Miki začal spolupracovat s Divadlem S+H v roce 2002 nejprve externě, později v něm zakotvil natrvalo a již několik let zde působí zejména jako scénograf, výtvarník a režisér. Stojí za vznikem drtivé většiny her pro děti i dospělé z poslední doby a bez jeho kreativity by dnes nebylo divadlo tak úspěšné. Jeho profesní cesta k němu sice nebyla úplně přímá, ale vždy mu bylo nejenom díky jeho rodičům jakýmsi druhým domovem. Už během studií na střední škole chodil do divadla na brigády a než jsem byl přijat na FAMU (obor animovaná a multimediální tvorba), tak v něm nějaký čas pracoval na půl úvazku jako pomocný osvětlovač. Pak šlo sice na pár let stranou, ale záhy ho přitáhlo zpět jako magnet. Jaké jsou jeho vize, co je mu inspirací v jeho tvorbě a jaké jsou plány do dalšího období naznačil v tomto interview.

Miki, tento rozhovor je určen všem milovníkům dřevěné dvojice, kteří o tobě přeci jen dost věcí už vědí z jiných rozhovorů ať už s tvou maminkou Helenou Štáchovou nebo tvojí sestrou Denisou. Takže už například víme o tom, jak si spal v mládí s loutkou v posteli a že si se při tom ani nezranil hákem na její zavěšení. :-) Proto otázky, jak tě S+H formovali v dětství přeskočíme a budeme se věnovat aktuálnějším tématům. Přesto mi úvod dovol jednu obecnější otázku – co pro tebe osobně znamená Spejbl s Hurvínkem, když vezmeš v potaz své kořeny či naopak tvou aktuální roli v týmu D S+H?
Jedním slovem, i když to bude znít lehce pateticky, "život". Ve skutečnosti, kdyby nebyl pan profesor Skupa s těmi dvěma ušatci, nepotkali by se moji rodiče a tím pádem bych se nenarodil :-). Ale teď vážně, pro mě znamenají velkou tradici, které mohu sloužit. Je to obrovská výzva a zodpovědnost.

Autor, režisér, výtvarník, scénograf, ilustrátor, technolog, ale také vizionář, který se nebojí experimentů a člen vedení D S+H. Na jakou profesi jsem zapomněl? A jakou z těch všech máš sám nejraději a co tě naopak baví nejméně?
Já nejsem schopen přemýšlet o sobě v žádné z těchto kategorií. Pro mě je asi hlavní a nejdůležitější motivací vyprávění příběhů.  Zbytek je tvůrčí proces. Nejde říct, že bych nějakou část tohoto procesu měl radši, než jinou. Je to prostě proces a člověk se snaží dojít pokud možno do zdárného konce. Navíc u divadla jde o týmovou práci.

Všechny tvé hry spojuje jedno – neotřelé, často velmi technologicky náročné nápady, které jsou v prostředí loutkové scény poměrně netradiční. Kde čerpáš inspiraci?
To je úplně jednoduché, převážně v divadle Spejbla a Hurvínka a potom ve vzpomínkách. Táta měl spoustu videokazet s různými světovými loutkáři. Obdivoval hereckou preciznost a dokonalé gagy. To byla pro mě ta největší škola, co se vkusu a humoru týká.
Další, co ve mně rezonuje jako taková mantra – Proč loutka?! - To byla otázka, kterou nám pokládal Břetislav Pojar na první hodině na FAMU. Tedy co loutka umožňuje ve výrazových prostředcích a čím se odlišuje od normálního herce. Jaké má přednosti a jaké nedostatky. Z toho vyplývá i volba scénáře a technologie a vůbec celý způsob vyprávění.
A když se člověk podívá do historie našeho divadla, je to bez nadsázky nezměrná studnice geniálních technologických řešení. Ale zásadní je, že všechny tyto efekty mají zdůrazňovat charakter a sloužit celku. Pro mě je takový osobní vzor představení „Dějiny kontra Spejbl“. Toto představení miluju a myslím, že co se týká loutek, je to naprostý klenot.

Tento rozhovor vzniká po premiéře hry Hurvínek a král Blecha, pod kterou jsi podepsán jako autor, režisér a výtvarník. Prozradíš nám k jejímu vzniku něco víc? A proč si se v ní rozhodl zpracovat zrovna téma demokracie? Ovlivnila tě třeba nějak válka na Ukrajině, kdy si většina z nás uvědomuje, že svoboda není samozřejmost?
Demokracie je svoboda se závazkem, myslím si, že tohle téma je něco, co se musí čas od času opakovat. Oprašovat hodnoty …a jsme zase u tradice :) Ale popravdě, to téma se objevilo během práce na scénáři a podezírám Robina Krále, že to byl jeho nápad. Jinak idea Blechy vznikla naprosto nevinně. Dlouho jsem chtěl udělat veršovanou pohádku. Takového Shakespeara pro děti. No a potom přišla i osobní zkušenost s blechami a nápad začal růst.

Osobně je mi sympatické, že se za každou cenu nesnažíš zavděčit všem, což je případ hry Spejbl a město hříchu. Tu jedni milují, některým naopak úplně nesedne. Počítáš s těmito reakcemi dopředu a jak se s nimi vyrovnáváš?
Není na světě ten, kdo by se zavděčil lidem všem. Nepodbízet se za každou cenu divákovi je důležité, jinak by vznikl jen kýč. Pokud člověk prochází tvůrčím procesem, má jediné měřítko, a to je on sám. Ale to už je to Ejzenštejnovské Exstasis. Vyjití ze sebe, ale zároveň snaha o překročení sebe. Jednoduše snaha dát to nejlepší podle osobního vkusu, vědomí a svědomí.

Připadá mi, že s každým dalším představením chceš hranice možného posunout dále? Začalo to s loutkou Hurvínka s vytahovacíma ušima ve hře Hurvínek mezi osly, přes nápadité loutky v muzikálu Jak s Máničkou šili všichni čerti až po technologicky doslova nabušené přestavení Hotel Spejbl, kde co loutka, to technologický unikát. Je ještě vůbec možné ty hranice posouvat dál a přicházet stále s něčím novým? A nebojíš se, že to může být třeba na úkor obsahu? Konzultuješ třeba se svými kolegy, jak to vidí oni?
Ono už to začalo ve hře Jak pan Spejbl prášil. Tam jsou pro mě jedny z nejkrásnějších loutek, které jsme vytvořili s řezbářem Antonínem Müllerem a s kolegou Slávkem Huňkou v té době loutkohercem a technologem našeho divadla. Co se týká snahy posouvání hranic, ono by to bez toho nešlo. A ve skutečnosti, jakmile člověk začne „rigidnět“, je asi něco špatně. Ono zaštiťovat se tradicí bez jejího rozvíjení by bylo jen konzervování toho, co bylo dobré, ale s tím, že se to časem zkazí. Vznikne jen mrtvá tradice, na kterou se lidé budou chodit koukat jako do muzea. A to by bylo pro divadlo, které hraje převážně pro děti asi naprosto smrtelné.

V posledních letech často při výrobě loutek, ale i technologií spolupracuješ s firmou Flash Barrandov, která vytvořila například loutku svítící blechy do nejnovější hry. Jak se ti ji podařilo navázat a jak funguje?
S klukama z Flashe Barandov se známe už od mých dob studií na Famu. První spolupráce byla kostka ledu na klíčování do mého školního, tuším, bakalářského filmu. Ono u kluků je krása, jak se vyznají v materiálech a v technologiích, často i těch loutkářských, protože dělají pro film triky, které jsou tvořeny přímo před kameru.

Můžeš nám na příkladu nějaké konkrétní technologicky složitější loutky poodhalit sled jednotlivých kroků při jejím zrodu od tvého nápadu až po uvedení na scénu? A jak řešíš, aby tvůj nápad byl i technicky realizovatelný?
Ono jde převážně o práci s charakterem, o určení výrazových prvků. To je ta škola mého táty, a i pana profesora Pojara. Jako příklad je asi nejlepší Slušifer ze hry “Jak s Máničkou šili všichni čerti“. Má hadí povahu, je to vejtaha a slizoun. Od toho jsem se odrazil. To byli vlastnosti, které ho jako postavu definují. Nastává fáze kreslení a hledání. To je proces, kdy začne vznikat technologie. Vím, jak postava vypadá a jak se má chovat. Pak se musí najít klíč jaké materiály použít.

Pokud mám správné informace, tak výroba klasické loutky vyjde na zhruba 15 až 20 tisíc korun. Logicky tedy předpokládám, že technologicky složitější loutky jsou ještě dražší. Nemusí tě někdy tvá sestra, která je ředitelkou a dohlíží tedy i na divadelní kasu, v tvých plánech trochu krotit? Stalo se někdy, že si od realizace nějakého nápadu musel upustit jen kvůli financím?
Je to o tom, jestli ty efekty a vizuální triky jsou pro příběh nosné a jestli umocňují efekt, který má fungovat pro diváka. Ono se to konzultovat musí a kolikrát jsem musel opustit od části záměru, protože by to už zatěžovalo rozpočet, ale to je věc, kterou člověk řeší od samého počátku ve scénáři. Co si mohu dovolit a nakolik je to důležité pro celek.

Tvůrčí tým Kirschner-Škorpík-Král-Lstibůrek přináší do divadla jedny z nejlepších her, které jsou aktuálně na repertoáru. Můžeme se těšit, že tato spolupráce bude pokračovat i nadále? A pokud ano, máte v hlavách už další projekt po hře Hurvínek a král Blecha?
Tady se bavíme už o týmu, který čistě z profesionální spolupráce přešel do kamarádské roviny. Nějak nám ladí duše, tak dokud to kluky neomrzí, budeme pokračovat. Ale na čem, tak to si nechávám pro sebe.

V časopise Loutkář jste společně uvedli, že k Hurvínkovým stoletým narozeninám byste rádi Hurvínka vrátili na televizní obrazovky v nových večerníčcích. Jde zatím spíše o vaše interní přání, nebo má tato myšlenka už nějaké konkrétnější obrysy a je tedy natočení nových večerníčků s S+H skutečně reálné?
O něčem jednáme, ale vše je v zárodku, takže bych nerad předbíhal.

Historie Spejbla a Hurvínka se pojí také s velkým množstvím vydaných audionahrávek. V posledních letech se však vydávání nových audiopříběhů dost zpomalilo, nebo omezilo na vydávání různých kompilací. Co je hlavním důvodem? Vysoké náklady na pořízení a celkově nízká rentabilita vydání? Nebo prostě jen není čas na sepsání nového příběhu, nebo dokonce necítíte zájem ze strany Supraphonu? A nebylo by třeba cestou vydat něco z vašeho bohatého divadelního archivu jako to bylo v případě nahrávky Ještě jeden Hurvínek?
Je to dáno přerodem a začleněním nových interpretů. Spolupráce se Supraphonem probíhá skvěle a spíš jsme nastavovali malé změny ve způsobu vzniku nových CD, abychom z obou stran mohli zvýšit kvalitu nahrávek a příběhů.

Občas slýcháme, že Divadlo Spejbla a Hurvínka je takový svůj vlastní svět ve světě loutkových scén? Sdílíš ty osobně tento názor a pokud ano, je to podle tebe dáno unikátností D S+H a jeho historií, nebo si prostě jen chcete jít svou vlastní cestou?
Je to samozřejmě svět Spejbla a Hurvínka, tím je to podmíněno. Je to unikátní, jak těmito charaktery, tak i jejich historií. Ale že by to byl svět uzavřený, to si myslím, že je ten největší omyl. Ačkoliv oni, jako charaktery, jsou poměrně definovány, vstupují do světa, který se neustále proměňuje a vyvíjí a mění. A z této interakce,může bujet nespočet ideí, reakcí a názorů.

Jednou z tvých činností je také spolupráce s Planetáriem? Co nového se v této oblasti děje? A jak daleko jsou přípravy filmu, který by měl vzniknout? Můžeš k němu čtenářům sdělit nějaké podrobnosti?
Nechci moc prozrazovat, ale nyní jsme u fáze storyboardu a stále kráčíme vpřed.

Kde vidíš Spejbla s Hurvínkem třeba za padesát let? A dá se vůbec něco takového předvídat?
No tak je jasné, že u toho nebudu :-), a tak je to opravdu hodně hypotetická otázka. Ale doufám, že budou stále na prknech, co znamenají svět.

A na úplný závěr: jak se ti líbí fan web Planetka Spejbla a Hurvínka a chtěl by si něco vzkázat jeho čtenářům?
Co se mi líbí na Planetce Spejbla a Hurvínka je, že máte opravdu důkladný přehled o divadelních aktivitách. A co bych popřál čtenářům za sebe a za naše dva ušatce? Ať máme všichni dost humoru a nadhledu.

Za rozhovor děkuje a mnoho tvůrčích i osobních úspěchů za všechny čtenáře přeje Kamil M.(7.9.2023)

Rozhovor s Davidem Janoškem

Přinášíme exkluzivní rozhovor, který umělecký šéf souboru Divadla Spejbla a Hurvínka poskytl pro náš fan web. V jeho odpovědích o aktuálním dění, ale zejména budoucnosti Divadla Spejbla a Hurvínka nás nechal nakouknout do divadelní kuchyně a vy tak máte možnost dočíst se informace, které se jinde nemáte možnost dozvědět.

Na pozici uměleckého šéfa působíte zhruba rok a půl. Jak toto období hodnotíte? Podařilo se vám zrealizovat to, co jste si vytyčil, nebo se něco nedaří dle plánů? Pokud byste něco změnil, můžete rozvést čeho se to týká?
Myslím, že rok a půl je ještě velmi krátká doba na to, aby se cokoliv dalo jakkoliv hodnotit…Nastoupil jsem v době, kdy bylo divadlo primárně ovládáno covidem. Jediné, co jsem zatím mohl pořádně dělat je hlídat, aby se vůbec mohlo nějak hrát, protože jsme byli v divadle stále zmítáni nemocemi a mám dojem, že se více zaskakovalo a přezkušovalo, než že by mohlo vznikat jakékoliv umění a že bych se mohl soustředit na to, co bych primárně chtěl – a to je rozvoj divadla a přilákání těch nejlepších tvůrců dnešní doby, kteří by s divadlem navázali spolupráci a pomohli tak rozvíjet tradici, kterou všichni milujeme. V každém případě se určitě povedlo předjednat spoustu zajímavých spoluprací, které se začnou s novým rokem rozkrývat a ukazovat. Mnohé považuji za mimořádné – jedna z nich je například spolupráce s Janáčkovou operou Národního divadla Brno, další velmi podstatné budou následovat. Co mohu jistě zařadit do kolonky „povedené“ je nově vzniklá inscenace Spejbl, Hurvínek a já a spolupráce s Jirkou Jelínkem a jeho týmem, výrazným krokem je, že má divadlo nově kmenového režiséra, jímž je výrazná režisérská osobnost Janka Ryšánek Schmiedtová, která rozšířila tvůrčí tým divadla. Velmi kladně hodnotím nově příchozí posily hereckého souboru, které projevují od začátku mimořádný zájem, chuť a talent. Pokud jde o druhou stránku věci, myslím, že i díky covidu se některé změny stále dějí poměrně pomalu a některé procesy především provozního charakteru se nepovedlo zefektivnit tak rychle, jak jsem si přál. Myslím, že je třeba v mnoha ohledech reagovat podstatně dynamičtěji, což ale situace mnohdy nedovoluje…

V posledních měsících došlo k výraznému omlazení divadelního souboru. Jak jste s touto generační obměnou spokojen? Zvládají mladí kolegové marionetářské umění na potřebné úrovni a jak probíhá předávání zkušeností od starších kolegů v praxi?
Pokud by se dařilo každý rok najít tři tak talentované herce, jako jsou ti, kteří přišli za poslední sezonu, myslím, že by se mohl loutkářský svět přestat bát o svou existenci. Dlouhodobě se v souboru řešilo, že jsou loutkoherci nedostatkové zboží, během prvního roku se povedlo objevit tři výrazné tvůrčí osobnosti, u kterých věřím, že se svou pracovitostí, pílí a pokorou brzy budou dosahovat kvalit našich kolegů mistrů loutkářů. Tedy si myslím, že ona generační obměna probíhá velmi dobře a věřím, že se tímto způsobem podaří udržet tradici marionetářského umění v maximální možné míře i nadále. Přijmout a osvojit si loutkohereckou techniku s marionetami na 16 nitích vyžaduje velký trénink, dřinu, pokoru, odhodlání, nasazení a chuť nebát se chybovat, protože spoustu věcí se člověk naučí až v krizových situacích na lávce během představení. Trénink a zkoušky jsou jedna věc, druhá věc je choreografie těl a stres nahoře na lávce, to s sebou nese zkušenosti, které vedou k mistrovství. Na to potřebuje každý mladý loutkoherec čas a trpělivost okolí. Myslím, že si mladí kolegové velmi rychle osvojují dovednosti, které je v budoucnu budou provázet stále a budou jim řemeslným základem k rozvíjení loutkohereckého umění. Jinak ono předávání zkušeností probíhá v několika rovinách. Před tím, než loutkoherce do divadla vůbec přijmu, probíhá z mé strany několik setkání, kdy si hrajeme s loutkou, zkoušíme, zda je u dotyčného předpoklad pro vodění a učíme se chápat základní pravidla. Pokud se vše vyvíjí dobře, přizvu dotyčného jako eléva do divadla, kam má možnost chodit, učit se, sledovat, pozorovat, zkoušet si, vše si osahat a v ten moment se většinou začnou zapojovat i další starší kolegové, kteří vždy ochotně poradí, pomohou, ukáží své know how a tam už dojde k prolnutí světů, kdy mladší kolegové dostávají rady nejen ode mě při zkouškách a volných chvílích v zákulisí, ale i od starší kolegů a mistrů kdykoliv, kdy se všichni setkají.

Počátkem roku Martin Klásek poměrně nečekaně, navíc v televizním vystoupení, oznámil, že z divadla po téměř 49 letech odchází a že bude, jak to sám nazval „přítelem na telefonu“ a že bude účinkovat už jen v repertoáru pro dospělé diváky. Zapojuje se do divadelních aktivit a působí jako poradce?
Martin Klásek chtěl už několik posledních let nenést na bedrech šéfovský post a zároveň právě povystoupit z povinností, které s sebou poměrně dost výrazně divadelní provoz přináší. Nehledě na to, že Spejbl a Hurvínek nejsou pouze divadlo, ale i značka jako taková a ono udržování Spejbla a Hurvínka v povědomí sebou nese spoustu aktivit, které je nutné vykonávat i mimo divadlo – rozhovory, vystoupení v televizi, na různých akcích atd. To je poměrně dost vyčerpávající a Martin Klásek tuto energii divadlu skutečně dával celých 50let na maximum. Je tedy zcela pochopitelné, že se rozhodl užívat zaslouženého důchodu, vnoučat a rodinných radostí, na které neměl tolik času v době aktivní a velmi bohaté kariéry. Zároveň však stále hraje německá Gala představení, je přítelem na telefonu a pomáhá, když je třeba.

V říjnu se v nové hře Spejbl, Hurvínek a já v rolích Spejbla a Hurvínka překvapivě objevil mladý Martin Trecha. Toho nesmírně těžkého úkolu, navíc na forbíně, kde je všem na očích, se podle mého názoru zhostil velice dobře. Bylo to ale velké překvapení. Proč k tomu došlo a jak hodnotíte jeho výkon vy?
S Martinem Trechou jsme se domluvili, že zkusíme, vzhledem k tomu, že už Martinovi Kláskovi projevil dispozici k interpretaci Spejbla a Hurvínka, zda-li je reálné, aby třeba právě on do budoucna mohl být novou generací interpretů. V tu dobu jsme měli začít zkoušet představení Spejbl, Hurvínek a já, kde se počítalo s tím, že v něm budou obsazeni nejmladší členové souboru právě proto, aby se jednak mohli ukázat a druhak z čistě koncepčního důvodu, kdy budeme hrát příběh o třídě 5.D, ve kterém každého z dětí nějakým způsobem postihne Spejbl a Hurvínek. Myslím si, že se Martin této příležitosti a nelehkého úkolu zhostil se ctí a že pod vedením tvůrčího týmu (a Martina Kláska zpovzdálí) přinesl na jeviště pěkné a dobře zvládnuté charaktery S+H. Myslím si taky, že potenciál je v Martinovi velký, tedy čas sám ukáže, jak se bude dál jeho um v okolnostech požadavků Divadla S+H vyvíjet.

Přesvědčil vás Martin Trecha svými výkony a máme se připravit na to, že bude novým hlasem S+H, nebo šlo jen o zkoušku a záskok? Na divadelním webu se o něm v této souvislosti začíná pomalu hovořit, ale žádné oficiální prohlášení zatím nezaznělo. Prozradíte nám něco víc o budoucím záměru D S+H z hlediska interpretů?
S velkou pravděpodobností tomu tak do budoucna bude. Nechci však nic předjímat, ani zatím prohlašovat jako skálopevný fakt. Poslední rok nám ukázal, že je všechno relativní a jistota je v životě jen jedna…Pokud však spolu budeme v divadle schopni fungovat tak, aby naše umělecké setkání s pokorou tvůrčím způsobem jiskřilo, nevidím důvod, proč bychom nemohli jít tuto cestu společně dál. Oficiální prohlášení kolem interpretace hlavních postav však proběhne v průběhu ledna tiskovou zprávou.

V roli Máničky a paní Kateřiny zase vídáme a slýcháme mladou Janu Mudrákovou? Co stojí za tímto rozhodnutím? Bude alternovat s Marií Šimsovou, nebo její repertoár přebírá zcela?
Za rozhodnutím uvést Janu Mudrákovou jako interpretku Máničky a Kateřiny stojí dva fakty. Už s Marií Šimsovou jsme se bavili, že by bylo do budoucna vhodné pro divadelní provoz uvažovat o alternaci hlavních figur. Pokud totiž interpret onemocněl, nebo měl neodkladné životní povinnosti, nebyla možnost hrát ani vystupovat naživo, což značně komplikovalo provoz a umělecká složka představení tím trochu degradovala. Sice se dá využít playback, ale s mým příchodem do divadla byla snaha taková, aby to byla skutečně pouze nejnouzovější varianta. Hledali jsme tedy k Marii vhodnou alternaci, abychom byli schopni hrát co nejvíc naživo. Jana se záhy ukázala jako schopná mluvička, která je svou barvou hlasu i charakterem velmi vhodná pro interpretaci obou postav. Vzhledem k tomu, že se Maruška nakonec rozhodla na začátku této sezóny z rodinných a uměleckých důvodů z divadla odejít, připadla interpretace obou figur právě na Janu. Jako svou zcela první inscenaci bude mít Jana možnost nazkoušet Máničku a Kateřinu v počinu Mikiho Kirschnera Hurvínek a král Blecha, která bude mít premiéru v květnu 2023. Zároveň s tímto představením pojedeme na turné do Francie, tedy bude mít křest dvojnásobný, protože se bude připravovat rovnou na hraní ve dvou jazycích. Do budoucna by pak měla repertoár do určité míry přebrat, jako například Hurvínek mezi osly, Hurvínek a nezvaný host, některé další inscenace však budou převedeny do „Zlatého fondu Divadla S+H“ a tím pádem se budou hrát ze záznamu jako pocty minulým interpretům.

Jak hodnotíte ohlasy diváků a kritiky na novou hru Spejbl, Hurvínek a já? Přeci jen je to dost výrazný odklon od klasické tvorby, na kterou jsou diváci z D S+H zvyklí. Máme očekávat, že podobné hry postupně v repertoáru D S+H převáží, nebo je to spíše výjimka? Upřímně, část diváků zejména kvůli menšímu prostoru pro obě hlavní postavy nehodnotila hru úplně pozitivně…
Každá inscenace, která vybočí ze standartního očekávání diváků je při prvním uvedení „problematická“. Mám spoustu diváckých ohlasů (zejména z řad skalních fanoušků a kolegů v divadle), které tvrdí, že je v inscenaci málo Spejbla a Hurvínka. Mám i spoustu diváckých ohlasů (zejména z řad odborné veřejnosti a zcela běžných diváků), které tvrdí, že je tento formát fantastický, hravý, živý a zábavný, přičemž převažují (i ohlasy na reprízách) ty kladné. Myslím, že je nutné upozornit na jednu věc, která s mým příchodem do divadla vstoupila a o čemž jsem už několikrát mluvil. Inscenace Spejbl, Hurvínek a já je počinem z řady tzv. alternativní linky divadla, která s sebou přináší externí tvůrce a kterou jsem chtěl zavést. Je to dramaturgická linka, která má přinášet do divadla alternativu ke klasickému typu představení, na který jsme v D S+H zvyklí. Alternativa ale nikdy nevzniká bez základu, kterému je zrcadlem, což je v našem případě standartní linka tzn. klasických představení, která nadále zůstávají na repertoáru a která i nadále budou vznikat tak, jak jsme na ně zvyklí. Představení Spejbl, Hurvínek a já, je tedy rozšířením repertoárové nabídky divadla a špatně řečeno „slouží“ k tomu, abychom oslovili i diváky, kteří by k nám třeba právě nešli na „klasické“ představení třeba z toho důvodu, že na ně zase působí jako oživlé muzeum, což je názor, se kterým se setkávám bohužel poměrně často. I s ohledem na to, že naše divadlo v historii stálo vždy u vzniku nových technologií, rozvíjelo soudobé trendy a myšlenky, domnívám se, že i tento krok je nutný právě proto, aby se z divadla nestalo pouze oživlé muzeum (což si myslím nikdo z nás nechce), ale abychom byli i nadále živým uměním, divadlem, které reaguje na život a situace kolem sebe tady a teď. Věřím tedy, že si každý divák najde na repertoáru to, co mu bude blízké a že bude i tato tvorba respektovanou složkou našeho divadla. Tato linka rozhodně nepřeváží, mým nejlepším zájmem je, aby divadlo udrželo tradici marionetářského umění na nejvyšší možné úrovni, ale stejně tak je mým maximálním zájmem to, abychom nedělali pouze oživlé obrázky, ale abychom se vyjadřovali k současnému světu a komunikovali o něm napřímo s divákem.

Co nám prozradíte o avizované hře Hurvínek král Blecha, která by měla mít premiéru příští rok? Půjde o tradiční „kukátkový“ příběh, nebo bude hra něčím atypická podobě jako například Spejbl, Hurvínek a já?
Hurvínek a král Blecha by měla být uvedena v květnu 2023 a bude to počin tvůrčího týmu Mikiho Kirschera, Robina Krále a Jirky Škorpíka, kteří už pro naše divadlo několikrát s úspěchem vytvořili poutavé příběhy. Tentokrát půjde opravdu o tradiční kukátkový příběh, který bude hrán částečně iluzivně a částečně forbínově, přičemž estetikou bude vycházet z barokního iluzivního loutkového divadla. Inscenace vzniká rovnou jako zájezdová, jak jsem již předesílal, hned po premiéře bychom s ní měli jet na turné do Francie, tedy už teď probíhají veškeré přípravy, plánování, startuje výroba. Půjde o veršovaný rytmický příběh, který přivede pana Spejbla se svým bleším cirkusem na královský dvůr. V příběhu by se měly objevit postavy Hurvínka, Máničky, paní Kateřiny, krále, jeho dvou rádců a originální loutka blecha. Jak se celý příběh bude odvíjet se společně dozvíme v květnu.

Kdy se dočkáme uvedení hry Hurvínek a Golem, kterou divadlo začalo propagovat už před delší dobou a která měla také vyjít na audionosiči? Podle anotace vypadala velice zajímavě – legendy staré Prahy jsou divácky vděčné a zajímavé téma, což se v minulosti potvrdilo i v úspěchu audionahrávek…
Bohužel nedočkáme. Provozně-finanční situace nám neumožní tuto hru nazkoušet v plánovaném termínu a vzhledem k dalším již potvrzeným projektům není možné Golema v nejbližší době zařadit na repertoár. Je mi to upřímně líto i z toho důvodu, že jsem byl autorem scénografie k tomuto představení a vše již bylo připraveno pro výrobu. Bohužel na tento titul padl covidový „černý Petr“ a došlo u něj už k tolika časovým posunům, až se titul stal nerealizovatelným. Text však zůstává v šuplíku a kdoví, co přinese čas. Bohužel však v dohledné době Golem na plánu není, tím pádem padá i nahrávka na audionosiči. Samostatně jej nechceme vydávat.

Miki Kirschner přináší do divadelní tvorby velmi často inovátorské a neotřelé technologické postupy, které donedávna v rejstříku loutkového divadla nepatřily k běžným. Shodnete se spolu v principu jejich uplatňování v tvorbě D S+H? A jste vy osobně příznivcem modernějšího pojetí, nebo byste raději pokračoval v konzervativnější lince?
Přístup a postupy Mikiho Kirschnera jsou podle mě to, co způsobilo, že naše divadlo stále v současnosti láká nové diváky. Miki miluje objevování novinek, spolupráce v přesahu, miluje vývoj, inovaci, technologii, stále vymýšlí něco originálního, nového, nebo dává původní loutkářské postupy do moderních souvislostí. Musím přiznat, že tento přístup je mi mimořádně blízký a budu určitě chtít, aby měl Miki v divadle dál takový prostor, aby přesně tyto originální nápady mohl realizovat. Myslím si, že jsou velmi hodnotné jak vizuálně, tak dramaticky, zároveň přináší divadlu nové impulsy, kontakty a rozšiřuje naši diváckou obec. Já osobně jsem příznivcem především kvalitního divadla, ve kterém je hodnotný dramatický text, dramatické situace, poutavá výprava, představení má sdělení a myšlenku a ví, proč se hraje, chce něco sdělit. Nedělím divadlo na konzervativní a moderní. Dělám a chci dělat divadlo, které na diváka působí všemi smysly bez předsudků, otevírá mu obzory a je mi ve své podstatě jedno jakými k tomu dojde prostředky – zda-li moderními, nebo konzervativními.

Současná ekonomická krize dopadá na valnou většinu společnosti. Jak se to projeví v D S+H? Mají se diváci připravit například na to, že dojde ke zdražení vstupenek, nebo že třeba nebudete kvůli nutným finančním úsporám schopni uvádět každý rok novou hru?
Na tuto otázku se v tento moment těžko hledá odpověď, jelikož jsme ve fázi, kdy celou situaci analyzujeme a řešíme. Uvádět novou hru je podle mě každoroční nutnost. Bez toho nelze dělat aktivní divadelní umění. V ten moment by začalo divadlo absolutně umělecky stagnovat a to se nesmí stát. Už tak je počet premiér v Divadle Spejbla a Hurvínka značně pod limitem standartního počtu premiér v sezonách běžných divadel. Budeme však muset hledat úspory jinde a nebo se víc zaměřit na vícezdrojové financování, což ale obnáší obrovskou spoustu energie a v ideálním případě by to vyžadovalo dalšího kolegu, který se bude jen této problematice věnovat. Zatím nám ceny vstupenek zůstávají, jedinou změnou bude zvýšení vstupného na Miminí divadlo, kam jsme se teď museli posunout na 195kč za vstupenku. Nižší cena je už bohužel momentálně nereálná, což je mi moc líto, ale věřím a doufám, že nám i tak diváci zachovají přízeň.

Při svém nástupu jste avizoval, že vaší ambicí je přilákat do D S+H další externí autory. Prvními z nich byli Jiří Jelínek a Tereza Lexová. Prozradíte nám nějaké další jména, na která si myslíte, nebo s nimi už dokonce jednáte?
Ano, je to tak. S Jirkou Jelínkem, Terezou Lexovou a jejich týmem určitě zůstáváme dál v kontaktu. Dalšími zajímavými autory a tvůrci jsou již zmiňovaná kmenová režisérka a autorka Janka Ryšánek Schmiedtová, scénárista Rudolf Merkner, Alena Kastnerová, dále stále budeme spolupracovat s Robinem Králem a i Mikim Kirschnerem, Janou Kubíčkovou a já bych velmi stál o to, aby měla prostor na psaní i paní ředitelka Denisa Kirschnerová, jejíž počiny v sobě mají něhu, smysl pro humor a čistou hravost.

Některé hry jako Past na Hurvínka, Štědrý den u Spejblů či S+H – Ve dvou se to lépe táhne… byly bez dalších podrobností zřejmě staženy z repertoáru (usuzujeme tak, že nejsou k dohledání na oficiálním na webu). Znamená to, že už na ně diváci nebudou moci zajít?
Ano, je to tak. Inscenace hry Past na Hurvínka byla prvním představením, které jsem v loňském roce ukončil derniérou. Bohužel za mě toto zpracování legendárního příběhu nedopadlo takovým úspěchem, jak se očekávalo, že dopadne a zároveň jsem neshledával v estetice představení nic, co by mi připadalo jakkoliv přínosné nebo obohacující, zároveň pro mě neměla žádný přesah, díky kterému bych chápal, proč má mít své místo na repertoáru. Představení Štědrý den u Spejblů byla na repertoáru od roku 2013 a vzhledem k tomu, že na příští Vánoce chystáme nové velké vánoční představení pro celou rodinu a vzhledem k tomu, že v loňském roce se nám nepovedlo nasadit Hurvínkova Mikuláše, kterého jsme letos museli po dvou letech přezkoušet a chtěl jsem jej opět uvést, přičemž ve Štědrém dnu by bylo opět velké množství záskoků a přebírání rolí, na které již nebylo v provozu čas, rozhodl jsem se, že už toto představení letos neuvedeme. Co se týče představení S+H – Ve dvou se to lépe táhne, tak toto představení bylo staženo z repertoáru bez derniéry na přání Martina Kláska. Posledním uvedením tohoto titulu tak bylo Martinovo slavnostní narozeninové představení v únoru 2022.

Tento rozhovor bude publikován na fanwebu Planetka Spejbla a Hurvínka, který slouží k další popularizaci tvorby S+H a také jako volně přístupný online archiv pro všechny milovníky i historiky. Jak se vám tento web líbí? Máte nějaký tip či doporučení, kam tyto stránky kvalitativně posunout?
Musím přiznat, že k Hurvínkově planetce (nebo Hurvínkově pinknetu, chcete-li) chovám velmi nostalgický vztah vzhledem ke svému dětství. Na fanwebu jsem objevil mnohé informace, které se jinde nedaly dohledat a svého času jsem na něm trávil velké množství času a průběžně nasával vše, co o S+H bylo možné vyčíst. Modernizace podpořená právě i divadlem je, myslím si, velmi patrná a je fajn, že se projevila na sjednocení, zpřehlednění obsahu a poskytuje tak evidentně větší sdělnost. Fanwebu a jeho čtenářům přeji momentálně hlavně krásné Vánoce, pevné zdraví, optimismus do dalšího roku a co nejvíc krás a sběratelských objevů spojených s našimi milými S+H.

Za FAN web děkujeme za poskytnutý rozhovor a přejeme mnoho úspěchů ve Vaší tvůrčí práci i v osobním životě. Otázky kladl Kamil M.: 21. 12. 2022

Rozhovor s Květoslavou Plachetkovou

V dětství působila v Dismanově rozhlasovém dětském souboru. Do D S+H nastoupila v roce 1974. Vodí Máničku a u mikrofonu vytvořila celou řadu rolí. Její jméno (respektive tři jména – Štálová, Špačková a Plachetková) najdeme na celé řadě nahrávek S+H – namluvila např. nájemnici v Pasti na Hurvínka, divou ženu a dušičku v Hurvínkových strašidýlkách, Marii Terezii v nahrávce Jak Hurvínek vyvdal Marii Terezii, nebo princeznu Gerberu v Hurvínkově cestě do Tramtárie.

Povězte nám jak to vypadalo v Dismanově dětském rozhlasovém souboru. Kdo Vás do něj přivedl?
Poslala mě tam paní učitelka v první třídě, protože jsem ráda recitovala. Zůstala jsem tam i jako dospělá coby vedoucí. Skončila jsem, až když jsem nastoupila do divadla, protože jsem na to už neměla čas. Získala jsem tam široký obzor básniček, potěšením pro mne bylo nahrávat pohádky a setkala jsem se se spoustou lidí, kteří něco znamenali. Člověk se naučil pracovat s dětmi a i vztahově to bylo moc hezké. Pan Disman dbal na to, aby se děti k sobě chovaly slušně a mám pocit, že z většiny vyrostli i slušní lidé. Moc rádi se vidíme, když se někde potkáme. Přála bych každému dítěti, aby něco takového prožilo, protože je z čeho brát potom v životě.

Získala jste tam tedy dobré základy, které jste pak mohla využít i v D S+H…
Ano – člověk se tam naučil mluvit a vyslovovat pořádně a osvojil si základ práce s mikrofonem.

Jak vypadala Vaše cesta k Divadlu Spejbla a Hurvínka?
Po gymnáziu jsem se dlouho nemohla rozhodnout. Nakonec jsem šla na pedagogickou nástavbu a tam jeden z předmětů bylo loutkové divadlo. To mě potěšilo a začalo mě to zajímat. Začala jsem chodit do amatérského Loutkového divadla Jiskra v Kobylisích. Tam jsem byla dva roky a jeden kolega mi řekl, že bude konkurz do D S+H. Měla jsem akorát po druhé maturitě, tak jsem to zkusila a vyšlo mě to .

Myslím, že nejsem sám koho by zajímalo, jak takový konkurz v divadle vypadá.
Já jsem tehdy byla strašně nervózní, protože jsem měla z Jiskry spíše zkušenosti s mluvením než s voděním. Tak jsem si půjčila loutku a něco se s ní naučila. Na konkurzu nejdříve chtěli ukázat co dokáži s loutkou, pak si se mnou povídali a nakonec mě nechali přečíst text . U toho povídání byl pan ředitel Kirschner a u toho předvádění byla tenkrát umělecká rada divadla – to byli sólisté a kolegové a Helenka Štáchová tam také byla. Oni mě zpočátku vzali asi spíše kvůli tomu mluvení - teď v podstatě zase více vodím než mluvím. Připadalo jim, že by to šlo, protože jsme pak hned začali zkoušet hru Hurvínek mezi broučky, kde jsem mluvila berušku. Dlouho jsme to pak hráli i v Německu. Ta německá verze je i s tou mou beruškou zachycená na gramodesce.

V divadle jste vytvořila velkou řadu rolí. Máte některé oblíbené?
Z těch nových je to například princezna v Hurvínkově cestě do Tamtárie, nebo mražená zelenina a pizza v Mlsném Hurvínkovi – to je takové legrační, to mě také těší. Z těch starších třeba tu berušku Bábulinku jsem měla ráda, nebo loutku Karolinku – tu jsem měla moc ráda. Ta vznikla v roce 1984 jako dočasná náhrada za Máničku v době, kdy měla Helenka Štáchová zdravotní potíže. Poprvé vystoupila ve hře Hurvínek a přeslička a pak také v klauniádě Vánoce u Spejblů – která se hrála v letních měsících pod názvem Hip, hip, hurá Hurvínek. Ta se hrála dlouho a střídali se v ní loutkové scénky s výstupy živých klaunů –ty hráli tři pánové a já. Byla jsem tehdy výrazně proti, protože se mi loutkové divadlo líbí i kvůli tomu, že tam nejsem vidět. Nakonec to ale bylo moc hezké a ty děti to ohromě braly a mě moc fandily, protože jsem tam byla jediná holka. Asi jak jsem si vzala ten klaunský nos, tak jsem neměla pocit, že to jsem já a nevadilo mě to. Tohle představení jsme hráli moc rádi

Když tedy teď vodíte loutku na předscéně, tak Vám stále vadí, že je Vás vidět?
Nevadí, protože mě nikdo nevnímá. Všechny zajímá ta figurka a na mne se nikdo nedívá. Tam mě naopak těší, že cítím tu odezvu a jsem jakoby pozorovatel.

Když už jsme u té divácké odezvy – vzpomenete si na nějaké reakce dětského publika, které Vás pobavily?
Já jsem v průběhu divadla vystudovala na Filozofické fakultě psychologii a pedagogiku, protože mě právě zajímalo, jak ty děti reagují. Krásnou vzpomínku mám na to, jak jsme hráli ještě s panem Kirschnerem v Berlíně kolem Vánoc pro děti našich zaměstnanců. Pan Kirschner se jako Hurvínek zeptal dětí , jestli někdo z nich umí nějakou básničku nebo koledu. Tak se přihlásil chlapeček – řekl, že se jmenuje Honzík Janek Bureš, postavil se na jeviště vedle Hurvínka a zazpíval. A jak pan Kirschner coby Hurvínek říkal, že děkuje a že to bylo moc hezké, tak ten chlapeček tam tak stál, koukal na toho Hurvínka, pak se podíval na pana Kirschner a řekl: „Ty buď tiše, ať to řekne on!“ :)

Vystupujete na mnoha nahrávkách S+H. Vzpomínáte ráda na natáčení?
Pamatuji si, že Hurvínkova strašidýlka se mi moc líbila. Hrála jsem tam divou ženu a dušičku Klotylfildinku. Natáčelo se to ve studiu Lucerna s panem Filipovským. Pro mne to bylo velice příjemné setkání. S panem Filipovským jsem natáčela jako malá pohádku Země tisíce splněných přání. Hrála jsem tam holčičku Michalku, která se dostane do snu jako víla. Ona pak vyroste a na závěr – když se zase vrátí do snu – jí pan Filipovský říká: „Kouzelná chvíle v kouzelné zemi pro Vás teď Michalko už ani není. Jste velké děvčátko – to se pozná, jinak si splníte přáníčka svá.“ My jsme si jako děti nosily památníky na takovéto natáčení, kde se člověk potkal se spoustou lidí a on mi do toho památníčku napsal něco moc krásného. Já už si to tolik nepamatuji, ale bylo to moc hezké, poetické a vztahovalo se to právě k tomu, co jsme točili.
Tak jsem si to při nahrávání Hurvínkových strašidýlek připomněla a potěšila jsem se, že jsme spolu mohli zase po takové době pobýt u mikrofonu.
Natáčení mám vůbec moc ráda. Vzpomínám si, jak jsem s paní režisérkou Philipovou dělala Hajaju – rozhlasové večerníčky. Byl to asi sedmidílný seriál, který jsem si celý povídala sama a to mě hodně těšilo. Pak jsem točila i jiné – pamatuji si třeba panenku Auvajsku.

Pak jste ale měla v divadle i v rozhlase poměrně dlouhou pauzu…
Já jsem byla dlouho doma se synem. Uvažovala jsem dokonce i o tom, že se po mateřské do divadla nevrátím. S divadlem jsem často jezdila na zájezdy a přeci jenom se těm mužským lépe cestuje, protože když už pak člověk není sám, tak už je to jiné. Pamatuji si na nějaké odjezdy ve chvíli, kdy byl syn nemocný a bylo to hrozné… Ale pak mi Martin a pan ředitel zavolali, že by mě potřebovali. To se samozřejmě lépe rozhoduje, když vás takto někde chtějí. Domluvili jsme se, že na ty dlouhé zájezdy nebudu jezdit, ale i tak to ne vždy vyšlo.
Také třeba v rozhlase když mě pan režisér na něco pozve, tak je to těžké. Jednou řeknu, že jsme na zájezdě, podruhé že je představení a on si samozřejmě najde někoho jiného. Ale těšilo by mě to, protože to dělám ráda.

Kdy jste dostala do opatrování Máničku?
Po nějaké době jiných rolí to bylo za pana režiséra Středy. Začínala jsem s Máničkou ve hrách O fousatém Hurvínkovi (1982) a Hurvínek na šikmé ploše (1983). Asi jim bylo příjemné, když ji vodí holka.

Rozuměla jste si s ní hned?
Ona je šikovná :) Každá ta loutečka je ale trošinku jiná, jinak se s nimi hraje. Tam stačí malounko, protože jsou drobounký. I vlásky třeba hrají roli – nebo i nalíčení. Rozdíly jsou i v technologii mrkání očí. Takže některé mám raději, protože se s nimi lépe hraje. Například forbínová Mánička hraje sama. Je tak šikovná, že mám pocit, že je živá. Těší mě také hrát s Helenkou Štáchovou. Vyhovíme si a je to moc příjemné.

Helena Štáchová Vás v jednom novinovém článku označila za jednoho ze svých nejbližších lidí.
To mě dojalo. Říkali mi – kup si ten magazín. Tak jsem si ho koupila, přečetla a říkala si: proč jsem si to měla kupovat…? Tak jsem to v tramvaji prolistovala znovu, našla jsem to a musím říci, že mi skoro slzičky vyhrkly do očí. Opravdu mě to dojalo. My jsme spolu prožili značný kus života. I na těch zájezdech jsme spolu byly řadu dní v kuse téměř od rána do rána. Byly jsme dlouhou dobu jediné dvě ženy v souboru víme toho o sobě dost – třeba jak nám rostly a nerostly děti a tak.

V roce 1977 jistý pan Plachetka v D S+H uvedl svou hru Katastrofa v katastru O. To je shoda jmen, nebo to je pan manžel?
Ne. To je můj nynější tchán – tenkrát tedy ještě nebyl. Ale s manželem jsem se potkala také tady, protože on je novinář a přišel dělat s Helenkou rozhovor. Tak jsme se tu potkali.

Zeptám se na vaše tři příjmení pod kterými jste v divadle vystupovala.
Do Divadla Spejbla a Hurvínka jsem nastoupila coby Květa Štálová, ale protože by se to pletlo s Helenkou Štáchovou, tak jsem záhy začala používat jméno mé maminky za svobodna – tedy Špačková. No a od té doby co jsem se provdala jsem Plachetková.

Už jste se zmínila o zájezdech. Na které místa vzpomínáte nejraději?
Na Lucembursko a Lichnštejnsko, nebo na Paříž. Nejčastěji jezdíme do Německa a i tam mám svá oblíbená města – třeba Heidelberg mám hrozně ráda. Ale stejně – když se vracíme do Prahy a vidíme ji ještě tím procházkovým a turistickým pohledem, tak mi připadá nejhezčí a říkám si, že ti cizinci tedy musí koukat.

Jak vypadají Vaše divadelní prázdniny?
To je velice různé. Dostáváme třeba nějaké studijní úkoly a za tu dobu se musíme něco naučit, protože hned po prázdninách budeme zkoušet – tak abychom se na to připravili.

Za FAN web děkujeme za poskytnutý rozhovor a přejeme nejen příjemné vánoce, ale i mnoho dalších úspěšných sezón. Otázky kladl a rozhovor sepsal: Pout - přidáno: 19. 12. 2005

Rozhovor s Michalem Bartákem

Po působení v Českobudějovickém Malém divadle (1988-1990) nastoupil 1. srpna 1990 do D S+H, kde od podzimu roku 1992 začal samostatně vodit Hurvínka, se kterým mu v některých představeních zdárně vypomáhá Michaela Stejskalová. Můžete však také ocenit například kocoura v jeho podání na CD/MC titulu "Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora". Poznávací znamení: úsměv od ucha k uchu - od rána do večera :)

Jak jste vnímal Hurvínka a vůbec celé divadlo, než jste v něm začal působit?
Odmyslím-li dětství, kdy byl Hurvínek "samozřejmě!" :) můj hrdina, pak musím přiznat, že Divadlo S+H jsem bral jako normální pražské satirické divadlo, snad jen s tím rozdílem, že loutky ho dělaly zajímavějším. Až v Českých Budějovicích mě kolegové naučili, co vlastně znamená profesionální práce s loutkou a já začal D S+H vnímat jako metu a vrchol práce s marionetou.

Jak došlo k Vašemu přestupu do D S+H a jaké byly první dojmy z nového působiště?
Můj příchod do D S+H byl, jak tomu u velkých životních změn bývá, víceméně náhodný. Z rodinných důvodů jsme se s mou paní museli vrátit do Prahy a já předem obeslal všechna pražská loutková divadla. D S+H jsem bral spíše do počtu - nedoufal jsem v něj. Ale právě potřebovali mladého herce a pan ředitel Kirschner mě, tehdy pouze na zkoušku, přijal.
Upřímně řečeno, myslel jsem, že zanedlouho odejdu (budu muset :), když jsem viděl, co kolegové s loutkami dovedou. Ale naštěstí pro mě pan ředitel Kirschner byl jiného názoru.

V té době působil v divadle ještě legendární Bója Šulc, který proslul především coby vodič Hurvínka. Měl jste možnost přiučit se něco přímo od něho?
Samozřejmě. Pan Šulc byl v divadle ještě dva roky po mém nástupu. Mrzí mne jen, že jsem toho nemohl odkoukat více, neboť v době společného působení měl další dva alternanty a sám hrál poměrně málo. Ale možná je dobře, že jsem na něco musel přijít sám (tedy - naučit se přímo od Hurvínka :). Co se týče jednotlivých triků a fines, tak jednoznačně nejvíc mě naučil Martin Klásek, který je kromě mluvení i vynikající vodič.

Za jak dlouho jste začal být se svým vodičským uměním spokojený?
Tak o tom moc velké mínění nemám. Tedy určité sebevědomí a jistotu člověk mít musí, jinak by byl příliš svázaný trémou a nemohl by si hrát, nebo by neměl dostatek klidu při řešení "průšvihů". I když tomu se asi spíše říká zkušenost. Zkrátka, kdybych byl se svým voděním zcela spokojený, tak bych asi ztratil motivaci a hraní by mě tak nebavilo :)

V kolika velikostních verzích pobíhá Hurvínek po jevišti, Je mezi nimi nějaký větší rozdíl v ovládání?
Hurvínek má tři základní velikosti. Nejmenší Hurvínek je vlastně (velikostně) Hurvínek původní. Největší "forbínový" Hurvajz /toho mi "do ruky" upravil Ivan Moravec/ hraje na předscénách (krátké vodění) a má tudíž převahu při hrách pro dospělé a nakonec střední - univerzální je nejčastěji obsazován ve hrách pro děti. Zároveň se v některých hrách objevují "speciality" - tj. úplně malincí, nebo naopak obří Hurvínci.
Co se týče vodění, tak právě to mě asi na této práci těší nejvíce, že loutky jsou ruční práce a nejsou a ani nemohou být dvě naprosto stejné. Proto se každý Hurvínek, bez ohledu na velikost, ovládá trochu jinak. Je pravda, že někteří hrají doslova sami, zatímco někteří jsou, jak říkáváme "Hurvínkovi bratranci". :)

Kolik má Hurvínek nití? Stane se někdy, že se některá během představení přetrhne?
Hurvínek má v základu třináct nití, ale z toho je jen sedm důležitých a tři jsou opravdu životně!!! Důležité. Zbylé nitě jsou tzv. pomocné nebo trikové. Nitě naštěstí stárnou stejně tzn. Když praskne jedna, dá se očekávat, že v nejbližší době rupnou další. Tím se dá mnohému předejít. Horkým chvilkám se ale vyhnout nedá. Mnohokrát jsem se "zapotil". Při našem představení záleží v zákulisí na každém pohybu. Každý nečekaný krok stranou bolí, protože vás někdo nakopne - organizace zákulisí se blíží baletní choreografii (jen naštěstí nemusíme být tak pohybliví :). Takže když rupne důležitá nit, nebo se stane něco podobně "strašného", tak to naruší rytmus celé lávky. Proto ji, ve vlastním zájmu, řeší všichni společně. Takže díky pomoci šikovných kolegů a také díky benevolenci obecenstva zatím vždy vše dobře dopadlo.
Jen jednou se, pokud se pamatuji, muselo kvůli nehodě na loutce zastavit představení (Hurvajz to nebyl :) a obecenstvo nám dokonce na podporu zatleskalo. Mnohdy si myslím, že diváci mají podobné situace rádi. Vidí pak, že představení je opravdu "živé" a živí lidé je tvoří právě teď před jejich očima.

Kromě klasického Hurvínka se na jevišti objevují i jeho technologicky upravené verze - třeba Hurvínek na koloběžce. Jsou takovéto specialitky výrazně těžší na ovládání? Existuje některá tak složitá verze, že se na ni vyloženě netěšíte?
Nedá se říci těžší, jsou jenom úplně jiné. Mnohdy (např. Hurvínek na kole) mají i úplně jiné vahadlo. Ale abych byl upřímný - moc rád podobné specialitky nemám. Každý přidaný předmět je na loutce jaksi navíc a málokdy je natolik vyvážený, aby vodění neznamenalo spíše souboj :) Konkrétně nová koloběžka je těžší než Hurvajz a pokaždé mám strach přinejmenším o nitě.

Co se děje v zákulisí o přestávce mezi 1. a 2. částí představení? Máte čas dát chvilku odpočinout zádům rozbolavělým z vodičské lávky?
Nějaký čas na odpočinek se většinou najde i když v poslední době mám "štěstí" na inscenace (hlavně od Richarda Mašky!), ve kterých mám i o přestávce hodně práce.
Převleky, příprava mých rekvizit apod. Je to ale daň za výpravnost, rozumějte efektnost představení, takže mě to zase tak moc neobtěžuje. Zbývá-li o přestávce náhodou čas, pak vždy přijde do zákulisí návštěva, které je třeba se věnovat (že pane Outlý ;-)

Je známo, že spousta lidí nevnímá Spejbla a Hurvínka jen jako loutky, ale spíše jako živoucí bytosti. Co znamená Hurvínek pro Vás? Je to vztah pracovní nebo kamarádský?
Je to vztah jednoznačně kamarádský, což je mimochodem samozřejmě nenormální. Loutkoherec by měl mít k loutce vztah maximálně jako k pracovnímu nástroji. Ale ať si někdo zkusí říct, že Hurvínek je normální loutka! Já beru Hurvajze jako kamaráda, se kterým můžu i ve svém věku "blbnout".

Po dlouhou dobu jste měl na starosti oficiální webové stránky D S+H - jak hodnotíte náš FAN web?
S drobnou nadsázkou se dá říci, že když jsem potřeboval zjistit něco o divadle, zabrousil jsem na vaše stránky. Jsou neuvěřitelně rozsáhlé a obsažné.
Oficiální stránky dostala na starost společnost STScomp a ta jim dodá konečně! Profesionální formu. Designová změna nebude tak velká, ale bude k lepšímu a hlavně! Udělají všechno to, na co já neměl čas. Převedou stránky do PHP, dodělají mnou pouze slibované a stále připravované stránky pro děti, zjednoduší administraci serveru atd. Moje práce byla i díky Hurvajzovi a ostatním povinnostem (správa sítě atd.) mírně řečeno chaotická. Server a administraci jsem zvládal jen díky nezištnosti firmy GPH. Jsem zkrátka jeden z těch, co to moc neumí, ale o to více je to baví. Snad jen jednu věc bych si rád ponechal na nových stránkách pro sebe a to stránky pro PDA. Pokud budou přátelé z STS souhlasit, tak bych rád, aby si majitelé těchto roztomilostí mohli stáhnout v potřebných formátech (iSilo, Plucker, HTML) alespoň náš program. Ale znáte mě, třeba zůstane jen u slibů.

Za FAN web velice děkujeme za poskytnutý rozhovor a přejeme málo Hurvínkových bratranců. Otázky kladl a rozhovor sepsal: Pout - přidáno: 7. 3. 2005

Rozhovor s Denisou Kirschnerovou

Denisa Kirschnerová se narodila 17.8.1974 v Praze. Působí v Divadle S+H jako dramaturg od roku 1996. V roce 1993 měla v Divadle S+H premiéru hra pro děti "Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora", pod níž je podepsána jako spoluautorka. Dále je autorkou hry "Mlsný Hurvínek" (2001) a spoluautorkou her "Hurvínek už zase zlobí" (2003) a Hurvínkova cesta do Tramtárie (2003). V roce 1999 jí vyšla kniha "Nechci do jiný cimry". Současně studuje na FFUK - katedře Teorie kultury obor Kulturologie.

Rozhovor Vám přinášíme jako dárek k otevření FAN webu v jeho nové podobě v červnu 2004.

Ve vaší - kritiky velmi ceněné knize - „Nechci do jiný cimry“ jste velmi půvabně popsala váš dětský pohled na svět a na své rodiče. Jak jste ale tehdy vnímala jejich práci? Uvědomovala jste si, že máte doma Spejblovic rodinku?
Co se týče knížky - to nebyl dětský pohled na svět - já takhle uvažuji v podstatě pořád. Uvědomovala jsem si především to, že mám doma dva rodiče, kteří, jak mi došlo, se právě v divadle dali dohromady, díky tomu jsem přišla na svět, abych si mohla, mimo jiné, uvědomovat, že mám doma právě tyto dva rodiče.
Razantněji mi to však připomněli v první třídě, kdy mne vyvlekli na stupínek a rozhodli, že třídě prozradím „čím se rodiče zaobírají“. Tento „pedagogický“ tah mne s dětmi příliš nesblížil. Takže jsem byla spíš uzavřená a své okolí raději sledovala. Pozorovat je dodnes jedna z mých nejoblíbenějších činností - a nakonec proto i to psaní. Ale to máte tak, člověk nemůže jenom čumět, musí taky žít a jako by toho nebylo dost, je nutné i pracovat. Ach jo!
Takže oklikou zpět na začátek - uvědomit si, že jsem ze „Spejblovi rodiny“ mi „pomohlo“ spíš okolí. Pro mě, jak už to bývá, byli rodiče - především rodiče.
Co se týče Spejbla, Hurvínka, Máničky, paní Kateřiny a Žeryčka měla jsem je ráda a intenzitu s níž jsem s nimi srostlá, jsem si s určitým údivem začala uvědomovat až s přibývajícím věkem.

Mám takovou představu, že jste jako dítě chodila na všechna Hurvínkovská představení, hrála si s loutkami v zákulisí divadla, měla kompletní sbírku desek S+H, které jste si pouštěla neustále dokola a doma na vás každou chvíli mluvili hlasem Hurvínka, nebo Máničky - jak to bylo doopravdy?
V divadle jsem vyrůstala a viděla všechna představení, od té doby co jsem toho byla schopná. Na divadelní nástěnce se jednou objevila fotografie, kde se válím v tlustých punčocháčích po zemi a nejspíš řvu (jako malá samozřejmě - dnes bych si tlusté punčocháče nevzala) kolegové k tomu připsali „volná chvilka paní dramaturgyně“. Nevím, snad to nepoškodilo mou důvěryhodnost.
Co se týče Spejbla, Hurvínka, Máničky, Bábinky a Žeryka - měli jsme s bráchou období, kdy jsme si „rodinku“ pouštěli skoro pořád. Naši byli z toho „ pištění“, jak tomu říkali, už celkem zničení. Kompletní sbírku desek jsme ale nikdy nevlastnili. A ani rodiče na nás nemluvili změněnými hlasy, celkem se jim dařilo uchovat si vlastní identitu…..i když - jednou jsem ze záchodu zaslechla Spejbla s Hurvínkem, když hodnotili, jak jim to jde.

Chtěla jste odmalička působit v D S+H, nebo jste k tomuto rozhodnutí dospěla coby dospělá?
K rozhodnutí jsem dospěla tak, že mi v divadle, po té co jsem se autorsky podílela na hře „Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora“ nabídli, jestli se nechci pokusit o spolupráci též jako dramaturgyně. Dostala jsem nejdřív velký strach, doslova na mne padla celá ta historie, ke které bych se měla už nejen přiblížit, ale přímo se jí zodpovědně účastnit. Ostatně dodnes, když o tom začnu uvažovat, tak si říkám, že jsem se možná zbláznila a jenom si toho nikdo nevšiml (a nebo a o to hůře, už si toho někdo všimnul). Nakonec však převládlo, že to zkusím.
Jako malá jsem byla celkem nezacílená - až na krátké veterinární zaujetí. Jak jsem řekla, pozorování mne bavilo nejvíc a když jsem překonala lenost a začala i zapisovat - stalo se psaní činností, která mi připadala nejvíc „vlastní“. Divadlo pak bylo příležitostí spojit napsané s výtvarnou realizací, hudbou, světlem a invazivním působením na diváky. To je přeci zajímavá možnost! Od té doby objevuji ten náš dřevěný mikrokosmos a mám čím dál větší radost, že se na tom můžu podílet. Jen doufám, že tuto mojí radost ustojí i diváci a kolegové.

Jste autorkou a spoluautorkou několika her pro S+H - jak se píše pro Hurvínka? Co je na psaní her nejtěžší?
Těžko říci, co je nejtěžší. Každá realizace je jiná, objevují se nejrůznější překážky, ale také příjemné momenty, troufám si říct - radost. Je to pochopitelné, protože divadelní představení je týmová práce - co si nezkazíte sám, to vám ještě můžou zkazit jiní, ale samozřejmě i naopak!! Musí se potkat a prolnout nejen smysluplná idea a text, který je schopen myšlenku předat, ale i odpovídající - nápaditá výprava, vše ještě dovysloví hudba a samozřejmě nemohu opomenout náležitou hereckou interpretaci. Každá ze složek, daří-li se, má možnost představní pozvednout.
Vrátím-li se k samotnému textu - vždy je to boj o to, vyjádřit myšlenku tak, jak to cítíte a aby to bylo srozumitelné ještě někomu dalšímu, než jste vy. Kolikrát se člověk skutečně trápí, aby nakonec přišel na to, že se to zase dalo udělat mnohem lépe.

Jak vypadá práce dramaturgyně v praxi?
Praktická dramaturgie je v případě našeho divadla specifická tím, že jsme divadlo autorské. Mou starostí je, zjednodušeně řečeno, abychom měli co hrát a když už hrajeme, aby to také o něčem bylo. Myslím, že se nám v divadle dobře spolupracuje a že jsme schopni vyjít si vstříc. Snažím se pro naše divadlo objevit i „externí autory“. Momentálně mám jedno želízko „v ohni“ a měla bych velkou radost, kdybychom mohli naši spolupráci začít „kout“.
S divadlem spolupracovalo již mnoho zdatných autorů, je však pozoruhodné, že specifičnost našich hrdinů bývá prubířským kamenem a je těžké dostat se jim na kobylku. A to nemluvím o tom, že vám v realizaci mnoha nápadů brání nakonec i nitě.

Jak probíhá Váš průměrný pracovní den?
Průměrný pracovní den je asi takový, že vyřídím nejdříve praktické záležitosti (pošta, smlouvy, zprávy z tisku, zahraniční korespondence, propagační materiály apod.) Po té se snažím „radovat z tvorby“. Hektická období se střídají s klidnějšími. Samozřejmě náročnější to bývá, když se chystá premiéra.

Kromě všech jiných povinnosti máte na starosti i divadelní archiv - sen všech sběratelů S+H. Můžete nám prozradit, co všechno v něm najdeme nebo nenajdeme?
Mohu říci, že znám archív celkem důkladně, protože jsem byla pověřena jeho uspořádáním a dokumentací. Najdete zde divadelní hry a to i v cizojazyčných verzích, poslušně seřazené autory i s jejich díly, texty televizní, i podklady pro gramofonové desky, neuvedené hry a náměty, výstřižky z tisku, plakáty, programy, notové materiály, podklady o zahraničních zájezdech, samozřejmě fotografie pořízené jak k divadelním představením, tak i momentky s bývalými i současnými členy divadla. Máme zde i „Skupův koutek“ s texty pocházejícími ze 30.let.
Bohužel disponujeme jen velmi chudým materiálem pro zvukový archív. Většinu desek jsme získali v posledních letech jako dary. Zvukové záznamy nebyly v počátcích divadla archivovány, vzhledem k technickým podmínkám vlastně ani pořizovány. To se v současnosti snažíme napravit - přehráním dochovaných záznamů pozdějších divadelních představení na disky a pořízením dosud chybějících nahrávek jak gramofonových, tak i později cédéčkových.

Jak vypadá dlouholetý nekončící boj o vlastnictví S+H z pohledu členů souboru? Působí to nějak i na práci?
Tento původní český seriál „Sejďeme se v březnu u soudu“ asi hned tak neskončí. Obsah tohoto sporu nechci podrobně rozebírat, dostatečné vyjádření, se kterým souhlasím, je na našich stránkách, ale stále mi není jasná jedna věc. Jak se protistrana, která letos šustila opět pouze domněnkami, mohla k soudu s takovými „důkazy“ vůbec vypravit, obzvlášť to duševní rozpoložení - či stav mysli by mne zajímal. Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že se prostě nestačíme divit.
Bohužel, to však stojí nejen nervy, ale omezuje i faktickou práci. A to především tehdy, kdy bychom mohli rozjet projekty, které jsou závislé na vyjasněných autorských právech. Takže doufám, že poslední díl „seriálu“ se pro nás zakončí v dobrém.

Na čem právě pracujete a jaké máte plány do budoucna?
V červnu chystáme premiéru dětského představení „Hurvínek a kouzelník“. Autorsky se podílím na večerní hře, které zatím říkáme „Žeryk padá vzhůru“. Dále připravuji námět pro případný filmový projekt s našimi hrdiny. Navíc příští sezóna v Dejvicích bude již naší desátou, takže bychom se chtěli též přiměřeně dojmout a zavzpomínat. A ve chvilkách, které zbývají, si dělám poznámky pro knížku. Do budoucna mám přání, abychom té naší rodince, byli schopni poskytnout hry, ve kterých by měli dostatek prostoru ukázat, čeho všeho jsou stále schopní.

Co byste popřála FAN stránkám a vzkázala čtenářům?
Fan stránky se mi moc líbí - obzvlášť jak důkladně jsou zpracované a tak jim přeji, aby se ekologická situace ještě dlouho nezhoršila natolik, že by došel proud. A také vám za ně děkuji! Čtenářům si nic vzkázat netroufám.

Za FAN web děkujeme za poskytnutý rozhovor a přejeme mnoho úspěchů ve Vaší tvůrčí práci i v osobním životě. Otázky kladl a rozhovor sepsal: Pout - přidáno: 10. 6. 2004