Premiéra
Pro dospělé
Páně Spejblovy zálety do minula
Německý název:
Herrn Spejbls Ausflüge in die Vergangenheit
Autor:
Augustin Kneifel 
Režie:
Jiří Kubíček 
Spoluautoři:
výprava: Zdeněk Juřena; technologie loutek: Jan Klos 
Obsazení:
Vystupují: Miloš Kirschner; Helena Štáchová; Miroslav Vomela; Bohuslav Šulc; Jan Klos; Jiří Kubíček 
Premiéra:
15.1.1972
Repríz:
25

Popis děje:
Hra pro dospělé diváky připravená na oslavy Skupových nedožitých devadesátých narozenin vychází z obdobného konceptu jako Dějiny kontra Spejbl. Spejbl se drží svých iluzí o historii i o možnostech Hurvínkovy výchovy, zatímco Hurvínek už bystře prohlédl marnost Spejblovy pošetilé snahy. Bere však Spejblovo snažení jako nutnost a Spejblovy klamné představy přijímá s pobavením, protože už předem tuší, kam se se svým poučováním dostane. Mánička dbá svého slušného vychování, ale zdaleka už není tak udivená,a tak dovede šikovným napodobováním zesměšňovat počínání, které se jí nelíbí, například když roztřeseně cupitá, mírně nahrbená, s kymácející se hlavičkou, aby napodobila "velice vetchou babičku", kterou vychytralá rodina posílá do fronty, aby její "velice velké vetchosti" využila.
Recenze hry:
Referent loutkářského měsíčníku (OK, Čs. loutkář č. 3/1972) konstatoval, že místo slibované satirické revue jde o sled obrazů, vyznačujících se spíš dobráckým a někdy i obhroublým žertováním; jedině scéna Galileova se mu jevila "dramaturgicky srovnatelná" s někdejším galileovským výstupem, ,"dokonce sevřenější, výraznější, lepší než široce rozehrané galileovské téma v původní hře". Uznal však, že hra má "znaky moderního, kultivovaného textu", ocenil vynikající herectví principálské dvojice, a rozpoznal, že na nastudování hry nemělo divadlo dostatek času.
Důležité však bylo, a to také referent vyzvedl, že Spejbl s Hurvínkem se tu opět prezentují v nové rovině ; oba již vědí své, i když se Spejbl zuby nehty drží svých iluzí o historii i o možnostech Hurvínkovy výchovy, zatímco Hurvínek už bystře prohlédá marnost Spejblovy pošetilé snahy; bere však Spejblovo snažení jako nutnost a Spejblovy klamné představy přijímá s pobavením, protože už předem tuší, kam se Spejbl se svým poučováním dostane.
Za "snad největší a nejhezčí zážitek" označil pisatel pronikavý pokrok Máničky. Mánička se i v této hře drží svého slušného vychování. Zdaleka však už není tak udivená, ledacos už poznala a ledačemus rozumí, i když by třeba s ohledem na svůj věk rozumět nemusela; to se pak zarazí s rukou před ústy, aby se nepodřekla a neprozradila. Dovede šikovným napodobováním zesměšňovat počínání, které se jí nelíbí, například když napodobila "velice vetchou babičku", kterou vychytralá rodina posílá do fronty, aby její "velice velké vetchosti" využila; to také dokazuje, jak si Mánička dovede všímat a jevy kolem sebe správně analyzovat.
Páně Spejblovy zálety do minula se tedy druhými Dějinami nestaly. Proti původní satirické féerii zůstaly na úrovni příliš obecných závěrů, dílčí úpravy nedodaly hře dost pevnou formální konstrukci ani myšlenkovou koncepci. V rozvoji typologie tří základních postav (na paní Kateřinu se v této hře nedostalo) však sehrály pozitivní úlohu.