Hra, ve které Spejbl s Hurvínkem prochází různými obdobími historie, je přehlídkou hereckého umění Miloše Kirschnera a Heleny Štáchové, kteří se v interpretaci zhostili všech rolí. Hra v poněkud neuctivém světle ukazuje několik světových velikánů a se znepokojením se pozastavuje nad osudem dobrých myšlenek, nad jejich zneužitím proti lidstvu. Záminka k tomuto historického exkursu je zcela jednoduchá a přirozená: Zatímco Hurvínek udiveně uvažuje nad dějepisem prolitým krví nesmyslných válek, Spejbl se domnívá, že čte dobrodružnou literaturu. Když se přesvědčí o svém omylu, chce Hurvínkovi názorně dokázat, že v dějinách se událo přece jen něco víc, než jen války. Po procházce dějinami, zdeptaný, znepokojený a zoufalý poznáním prosí, aby lidstvo konečně dostalo rozum. Vynikající hlasové projevy doprovázené netradičními loutkami daly této hře výjimečnost - loutky ovládané pomocí hůlek, ale i navlékací maska, loutka cupitající špičatými škorněmi na sotva postřehnutelném kolečku a doširoka se rozmachující prodlouženou rukou či naopak loutka vezená na invalidním vozíčku, hrající jen nestvůrnou, pohyblivou hlavou a odulými ústy degenerovaného feudála. Vesměs groteskně pokřivené typy, omezené na nejcharakterističtější pohyb předimenzovanými končetinami nebo proporcemi: zasněný stavitel lodí Palubos s říznou manželkou Kýlou, prťavý Caesar s dráždivě vnadnou Kleopatrou, velkomoravský vladyka se svými kruťáckými syny, pokřivený dědík husitské doby, rozechvělý Galileo Galilei, senilní císař se záchvaty dětinské radosti a škodolibosti nebo i vyjevený kmotr Veverka, kostýmní varianta samotného Spejbla.

Co se týká provedení, lze říci, že to je především herecký koncert Miloše Kirschnera. V této inscenaci totiž ukázal, že je nejenom výtečným nástupcem Josefa Skupy v interpretaci Spejbla a Hurvínka, ale i umělcem skutečně všestranných a výjimečných hereckých možností. Celé představení prakticky neopustí jeviště a kromě dialogů S+H přes miniaturní mikrofon vodí a mluví v každém obraze další , třetí postavu (Palubos, Caesar, Svatopluk, Stručný stařík, Galileo Galilei, vynálezce Veverka ), přičemž každá z těchto historických postav je ztvárněna jiným výtvarně osobitým způsobem. ( ...) Výkon Miloše Kirschnera je v těchto rolích ojedinělý a neuvěřitelný.
Autor: Jana Kühnelová, zdroj: Lidová demokracie 27. 1. 1971

Zásluha na hře, kterou dr. Česal ve svém referátu ze Skupovy Plzně (Čs. loutkář č. 8-9/1970) jednoznačně připisuje J. A. Novotnému, tedy tak zcela jednoznačná nebyla. "... po mnoha letech," píše tu dr. Česal, "... se dramaturgii divadla, jmenovitě J. A. Novotnému, podařilo získat divadelně i myšlenkově nový text, plný humoru, satirických šlehů i společenské angažovanosti..." V době premiéry J. A. Novotný však už přes rok v divadle nepracoval a Kneiflův text do definitivní podoby upravil a přepsal Miloš Kirschner. A nelze zapomínat ani na to, že před nemnoha lety, a to byl měl kritik vědět, byly uvedeny takové tituly jako Srdečné metamorfóry nebo Amorosiáda, které měly podobné aspirace "humoru, satirických šlehů i společenské angažovanosti". Nedorozumění, ne nepodobné někdejšímu přisuzování autorství Velegrandu, bylo patrně živeno mylnou představou, že Novotný je svou profesí literát a Kirschner není, a že tedy veškerá literární, tj. autorská a dramaturgická práce může být jedině prací literáta . . . a ne herce, byť tento herec pro své loutky už tolik napsal.

Hra byla premiérově uvedena na IV. Skupově Plzni, kde získala i Skupovu cenu. Kvůli zásahu cenzury však byla krátce poté zakázána. Text vyjádření odborné poroty soutěžní přehlídky Skupova Plzeň 1970: Skupovu cenu 1970 v hodnotě 20 000 Kčs navrhuje porota udělit Divadlu Spejbla a Hurvínka z Prahy za inscenaci původní hry Augustina Kneifela Dějiny kontra Spejbl. Porota ocenila nejen vysokou profesionální úroveň představení a nápadité využití neotřelých výrazových prostředků, ale hodnotí inscenaci také jako společenský angažovaný pokus vyjádřit alegorií dějinných srovnání touhu prostého člověka po míru."