Hurvínkovy čertoviny
Autor:
Josef Alois Novotný - Zdeněk Lepšík
Režie:
Zdeněk Jaromír Vyskočil
Spoluautoři:
scénická výtvarnice: Jarmila Majerová j.h.; scénický výtvarník: Vlastimil Beneš j.h.
Obsazení:
Spejbl, Hurvínek - mluví: Miloš Kirschner; Spejbl - vede: Zdeněk Červený; Hurvínek - vede: Jan Klos; Pikulík - mluví: Inka Šecová; Pikulík - vede: Václava Valentová; Pilc - mluví, Luciper - mluví: Radko Haken; Pilc - vede: Helena Štáchová; Luciper - vede: Inka Šecová; Basamáš - mluví: Miloš Kirschner; Basamáš - vede: Božena Weleková; Kabrhel - mluví: Zdeněk Červený; Kabrhel - vede: Zdeněk Lepšík; Hejkadlo - mluví: Zdeněk Lepšík; Hejkadlo - vede: Božena Weleková; Šplíchal - mluví: Zdeněk Lepšík; Šplíchal - mluví: Inka Šecová
Premiéra:
20.9.1966
první provedení 20.9.1966 v Žacléři, II. premiéra 30.9.1966 v Praze
první provedení 20.9.1966 v Žacléři, II. premiéra 30.9.1966 v Praze
Repríz:
354
Popis děje:
Hurvínkovy čertoviny je laskavou pohádkou, která nezapře svou inspiraci v tradiční lidové tvorbě. Neopisuje Ladu, Langra, Drdu, ale těží z podobného úsměvného humoru, kterému se blíží svou nefalšovanou člověčinou a nenásilnou humanistickou tendencí. Lidský a pohádkový svět se tu přirozeně promíchávají a přes odlišné záměry a zájmy nacházejí v mnohém až pohnutlivě společnou řeč: Spejbl se kamarádí s vodníkem od Čertovky a nakonec si tátovsky porozumí i s čertem, jehož nezbedný synek omylem odnesl Hurvínka. I oba kluci v nevinných rošťárnách, tu čistě lidských, tu zase pohádkově přibarvených, nacházejí shodu a přátelství takto upevněné nemůže vést jinam, než k laskavě dobrému konci. O ten se však musí postarat ztrátou chlapce zneklidněný otec Spejbl. Musí si v pekle rozhodným postojem vyvzdorovat jak uneseného syna, tak odpuštění pro čerta, který řádně neplnil své povinnosti. Pomůže mu v tom potajmým posunováním čertovských hodin malý čertovský neposeda, který všecko spískal.
Foto z představení:
Recenze hry:
Tato hra nebyla experimentem. Neusilovala o modernost. Její tradičnost se projevila i v tom, že ji místy bylo možno brát dokonce i jako humornou parafrázi her lidových loutkářů. Ale právě toto neskrývané pouto s tradicí - s dobrou tradicí! - jako by bylo bůhvíjakým prohřeškem.
Aspoň pro část kritiky, jíž dominovaly dva referáty Oldřicha Kryštofka (v Mladé frontě 22. 12. 1966, v Čs. loutkáři č. 2/1967), nebyla hra pro současné loutkové divadlo žádným obohacením, ale jen nenáročným oddechovým kouskem, na který může jít obecenstvo bez obav, že je čeká něco nečekaného... Ale psali i jiní; J. Bursík v ústeckém Průboji (24. 9. 1966) mohl už při předpremiérovém provedení konstatovat, že se "... v hledišti střídalo napjaté ticho s burácivým potleskem ", že autoři "... stylizovali text v úsměvnou parodii her lidových loutkářů", aby na konec uzavřel: ,,Kus pohádky, kus přítomnosti, kus fantazie, kus skutečnosti i hodně legrace a vážnosti dohromady."
Bylo to skutečně tak málo? Některým referentům jako by unikl etický smysl hry, která tímto laskavým příběhem demonstrovala až dojemnou shodu mezi lidskými a čertovskými rodičovskými starostmi.
Aspoň pro část kritiky, jíž dominovaly dva referáty Oldřicha Kryštofka (v Mladé frontě 22. 12. 1966, v Čs. loutkáři č. 2/1967), nebyla hra pro současné loutkové divadlo žádným obohacením, ale jen nenáročným oddechovým kouskem, na který může jít obecenstvo bez obav, že je čeká něco nečekaného... Ale psali i jiní; J. Bursík v ústeckém Průboji (24. 9. 1966) mohl už při předpremiérovém provedení konstatovat, že se "... v hledišti střídalo napjaté ticho s burácivým potleskem ", že autoři "... stylizovali text v úsměvnou parodii her lidových loutkářů", aby na konec uzavřel: ,,Kus pohádky, kus přítomnosti, kus fantazie, kus skutečnosti i hodně legrace a vážnosti dohromady."
Bylo to skutečně tak málo? Některým referentům jako by unikl etický smysl hry, která tímto laskavým příběhem demonstrovala až dojemnou shodu mezi lidskými a čertovskými rodičovskými starostmi.