Úspěšný dětský muzikál o tom, že kamarádství je důležitější, než nové šatičky. „To je k uzoufání, nosit stále ty samé, staré a nemoderní šatičky,“ vzdychá Mánička a smutně si prohlíží své spolužačky, pyšnící se modely podle poslední módy. Za jejich kamarádství a za krásné šatičky by dala cokoliv. Přátelství Hurvínka, lásku bábinky a snad by se upsala i samotnému čertu. Od přání ke skutku není daleko. Pak už nezbývá než nastoupit do tramvaje a vydat se do Ďáblic. Do samého pekla, kde šijí všichni čerti…Jakou cenu bude muset Mánička za splnění svých přání zaplatit a jak to nakonec dopadne, to se dozvíte ve hře plné písniček. Na počest Heleny Štáchové je toto představení po jejím úmrtí hráno z playbacku. V říjnu 2014 vyšla hra i na CD a od roku 2021 je dostupná i ve formě videa na platformě Dramox. Jedná se o 221. premiérové představení Divadla S+H.

Dobře (vy)střižená inscenace
V nové premiéře v Divadle S+H, která je spíše hudební komedií než hrou s písničkami, se v úspěšném výsledku šťastně spojilo hned několik elementů: známé a v novém kontextu dobře fungující pohádkové motivy (určitě by se dala vystopovat inspirace řadou známých čertovských pohádek) a problémy současných dětí.
Tentokrát je hlavní hrdinkou celého příběhu Mánička – která už není jen „obyčejná“ parádilka, ale holčička, která podléhá šikanou zavánějícímu módnímu teroru svých spolužaček. Ve snaze zalíbit se, neztratit své kamarádky a získat originální „značkové“ šatičky, je ochotná upsat se čertu a zapomenout na všechno, co až doposud měla ráda.
Na první pohled by se zdálo, že jde o průhlednou moralitu, která ostatně bývá skryta i v řadě dalších repertoárových titulů této scény. Ano, je to moralita, ale bez násilně zdviženého prstu, moderní a srozumitelná moralita oděná do pohádkového hávu s řadou současných reálií. Vedle přehledného textu nezahlušeného zdržujícími a nepodstatnými dějovými odbočkami se k úspěchu připojují výborné písničky, či spíše zpěvní party, dotvářející charakteristiku postav. Jsou opřené o vtipné texty a neméně dobrou svižnou hudbu, která bezpečně drží tempo inscenace.
Hraje se iluzivně, v tradičně rozdělené interpretaci, s půvabnou mírou loutkové stylizace, která okouzlí děti a pobaví i dospělé. Mániččinu postavu (Helena Štáchová – vodí Michaela Stejskalová) charakterizuje kromě holčičí razance také rozpačitý údiv s bezděčně zvednutou rukou zakrývající pusu, Hurvínek (Martin Klásek – vodí Michal Barták) je v pohybu typický malý kluk, kterého více než móda zajímá příroda a dovede si dokonce udělat legraci ze svého tradičního oblečení, Paní Kateřina (Helena Štáchová – vodí Alena Macháčková) má zejména v pekelné scéně v sobě hodně z neohrožené Káči, jak ji známe třeba z Drdových hrátek s čertem či nekompromisní Plajznerky z jeho Dalskabát. A také figury čertů jsou nám tak nějak povědomé – od efektního, úlisného a rafinovaného Slušifera (Ondřej Lážnovský), až po jeho servilního podřízeného, zbrklého a trochu přihlouplého Fujtajksla (Matěj Kopecký). Ve všech rolích jde o velmi dobré herecké i pěvecké výkony – a to jak mezi „mluviči“, tak v práci s loutkou, která patří k tradičním trumfům této scény.
Zaujme i technologické řešení figur, které výrazně napomáhá jejich charakteristice. Vyvyšující se Slušifer se skutečně po vzoru tradičních marionetových „dupáků“ vytahuje, pohyblivost Fujtajksla vychází z technologie loutek akrobatů na kole, jak je můžeme znát z loutkářských varietních čísel. „Šicí čerti“, jejichž scéna je umístěná pod hlavním hracím prostorem, v jakémsi podpalubí pekla, zase připomínají plošné mechanické figury, které známe ze starých střelnic. I tady – a nejen v podání základních figur Divadla S+H, jde o odkaz na loutkářskou tradici, takže pro tuto inscenaci opět o jeden bod navíc. Jde tu o spojení tradice a její moderní interpretace – a to jak v tématu, technologii i vlastním jevištním provedení.
Další pěkný výtvarný nápad představuje trojice fintilek – pekelných holčiček (jsou zástupnými figurami pro Marnivost, Závist a Pýchu), jejichž doslovná prázdnota se odhalí v závěru hry. Bizarní terčet, kdy z této obávané dětské módní policie zbudou jen tři holé krejčovské panny – „věšáky na šaty“ – to je opět jedna z mnoha srozumitelných metafor, kterými se tato inscenace vyznačuje.
Vtipné je zasazení příběhu do pražské lokality korunované jízdou Máničky a Hurvínka tramvají do Ďáblic, odkud se mohou dostat do pekla. Komentáře obou dětských hrdinů sledujících spolu s dalšími cestujícími cestu z Dejvic do Ďáblic – to je scénka, která by fungovala i sama o sobě a určitě by se mohla jednou stát i samostatným číslem nějakého večerního programu tohoto divadla.
(Ale vedle pochval snad jen dvě opravdové marginálie – za nepříliš šťastnou, i když divácky asi efektní, považuji figuru Belzebuba (živý herec v masce s živýma rukama), který se ve výtvarném pojetí z celku vymyká. Tou druhou jsou paradoxně Hurvínkovy nemódní a pro jeho kostým charakteristické kšandy, které se objeví posléze na Mániččiných vytoužených šatičkách. Zde se jejich význam podaří „rozkliknout“ asi jen velmi pozornému dospělému divákovi.)
Na pozvánkách na premiéru bylo uvedeno, že platí jako vstupenka pro dvě dospělé osoby. I když řada premiérových hostů tuto doušku zřejmě přehlédla (no, nevezměte děti na Hurvínka!), myslím, že to byl dobře promyšlený záměr. Dospělé publikum se totiž mohlo přesvědčit o ofenzivním posunu v dramaturgii i vlastní podobě divadla, kdy se v souboru objevila řada nových mladých tváří, a na základě zhlédnutého rozhodnout o tom, jestli vezmou znovu na reprízu své děti či vnoučata. Lepší reklamu než úspěšnou premiéru si nemohlo divadlo přát.

Autor: Nina Malíková, 27. 4. 2014, zdroj: www.loutkar.eu (tento článek vyšel tiskem v časopisu Loutkář č. 2/2014)

Jak s Máničkou šili všichni čerti je dramaticky i jazykově dobře vystavěná pohádková moralita o marnivosti a pýše. Hurvínek nechce do školy, raději by šel na čolky se Žerykem a láká k tomu Máničku. Oba nakonec do školy odejdou a Mánička se tam nechá vyprovokovat mondénní třídní hvězdou k marnivosti, čímž obstará sobě i věrnému Hurvínkovi zapeklité dobrodružství. Tentokrát je to tedy Mánička a nikoli Hurvínek, kdo je aktivní obětí pokušení k neřesti, což je příjemné vykročení ze zažitých fabulačních stereotypů v Divadle S+H, paradoxně už ne tolik ze stereotypů obecně genderových. To je k uzoufání, nosit stále ty samé, staré a nemoderní šatičky, vzdychá Mánička a smutně si prohlíží své spolužačky pyšnící se oblečením podle poslední módy. Za jejich kamarádství a za krásné šatičky by dala cokoliv. Poetická je expozice pražských Ďáblic jako čtvrti, pod kterou se rozkládá peklo, jež je v souvislosti se zápletkou stylizováno do pekelného krejčovského salonu. Vlastně jde o propojený šicí manufakturní čertostroj pod úrovní podlahy (hlavního jeviště), který svou poetikou připomíná staročeskou mechanickou střelnici. Čerti v manufaktuře zpívají a zpěv doprovázejí zautomatizovaným, stále stejným pohybem. Je založen na otočných výrazech v duchu mechaniky, jakou se otáčely staré válcové jízdní řády. Práci ve strojově odosobněné ďábelské dílně řídí Slušifer. Moc dobrá je jazzově laděná big bandová hudba, funkčně charakterizační.

Autor: Luděk Horký, zdroj: Loukář č. 3/2022 (recenze byla součástí autorova článku Hurvínkovo kipu a Spejblův smysl života)