Spejbl s Hurvínkem diváky skrze setkání s podivnými „nocležníky“ hotelu provedou spletitými zákoutími lidské duše. Díky grotesknímu pohledu na svět a v duchu omnia vincit amor přinesou tomuto „léčivému hororu“ i potřebnou naději. Představení vychází z původního projektu Robina Krále a Jana Lstibůrka Blázinec. Hra je unikátní nejen obsazením, kdy každá z postav, nebo můžeme říct diagnóza, je nazpívána umělci zvučných jmen. Jen namátkou: Klaustrofobikovi propůjčil svůj hlas Jiří Suchý, neurotikovi Ivan Hlas, jako další postavy uslyšíte Ivu Pazderkovou, Tomáše Hanáka, Tomáše Kluse, Ewu Farnou, Báru Basikovou, Davida Kollera, Xindla X … atd. Každá „diagnóza“ je vyjádřena osobitou technologií, podtrhující archetypy jednotlivých postav a atmosféru podivného světa ve kterém chybí jedna podstatná věc. A od toho jsou tu Spejbl s Hurvínkem, aby ji nakonec našli a to se jim musí podařit, protože hotel se nachází ve Spejblově hlavě. Představení je specifické také technologickým zpracováním - spolupracovali na něm light-designéri či umělci věnující se sound-animaci. Divák má možnost setkat se s různými principy práce s loutkou a loutkovými technologiemi, ve kterých se potkává archaičnost s moderními přístupy a vytváří tak unikátní dojem z celého představení.
V roce 2021 bylo pro internetovou platformu Dramox toto divadelní představení zfilmováno.

Spejbl si Hotelem dospělé ctitele asi nezíská
Byla by škoda spojovat si produkci legendárního pražského Divadla Spejbla a Hurvínka pouze s dětskými diváky. Zdejší tým o tom přesvědčil už v nedávném noir muzikálu Spejbl a město hříchu. Na dospělé publikum cílí i aktuální novinka Hotel Spejbl. K divákům se dostává v roce, kdy postavička z hlavy Josefa Skupy slaví sto let. Autoři v čele s Mikim Kirschnerem se inspirovali osm let starým koncepčním hudebním albem Blázinec, na které textař Robin Král a skladatel Jan Lstibůrek sezvali přední interprety, aby zpívali o duševních poruchách či odchylkách.
Právě písně z alba v podání Ewy Farné, Jiřího Suchého, Ivana Hlase, Tomáše Kluse, ale třeba i Wabiho Daňka se staly hlavním pilířem představení. Spejbl s Hurvínkem totiž putují jakýmsi hotelem, hledají svůj pokoj, ovšem všechny jsou obsazené právě nocležníky s různými diagnózami. Divák tuší, však to také postavičky několikrát zmíní, že hotelem je Spejblova hlava, s tímto motivem se však nijak více nepracuje.
Výraznou rovinou novinky je idea, že tvůrci vedle diagnóz představují i nejrůznější loutkářské a divadelní postupy. Písně tak doprovázejí například černé divadlo, japonské bunraku, ale i třeba moderní videomapping. Vizuální krásu střídají originální nápady i klasické loutkářské postupy. Po technické stránce tedy dokáže Hotel Spejbl dospělého diváka skutečně okouzlit. Horší je to však se zbytkem. Jednotlivé čarovné výstupy totiž propojuje pouze opakující se motiv putování Spejbla a Hurvínka zákoutími hotelu (hlavy). Obě postavy zde vedou svůj klasický dialog: neposedný Hurvínek pokládá svému otci všetečné otázky, na které šosácký Spejbl nedovede nebo nechce odpovědět.
Vzhledem k tomu, že největším vtipem večera zůstává slovní záměna splynout – zplihnout, případně stát a stát!, začne být Hotel Spejbl monotónní už před přestávkou. Ani po pauze se nic nezmění a putování postav nezvyklým hotelem ve finále vyzní spíše do ztracena. Zdá se proto, že je Hotel Spejbl promarněnou šancí. Po vizuální stránce totiž opravdu stojí za to, ovšem skvělá forma jen málokdy stačí, aby zakryla slabý obsah.
Svou novinkou si tak patrně Divadlo Spejbla a Hurvínka nové dospělé diváky nezíská.

Autor: Tomáš Šťástka, zdroj: www.idnes.cz, vyšlo i tiskem v Mladá fronta Dnes, roč. 31, č. 237 (10. - 11.10.2020), s. 10

Ve středu měla premiéru nová hra Hotel Spejbl
Těsně před chystaným uzavřením divadel z důvodu zamezení dalšího šíření covidu-19 se ve středu večer 7. října odehrála premiéra nové hry pro dospělé diváky Hotel Spejbl. Ten, kdo na toto první uvedení do divadla vyrazil, aniž by si dopředu přečetl anotaci, o čem hra pojednává a jak je technologicky pojata, musel být v šoku.
Skloubení tradičních a lety osvědčených loutkářských postupů s moderními technologiemi a efekty muselo nepřipraveným divákům vzít dech. Z němého úžasu ale nevyvádělo ani ty, kteří tušili, co je asi tak zhruba čeká. Režisér, scénograf, výtvarník a autor hry v jedné osobě - Miki Kirschner - je skutečný vizionář, který se nebojí experimentovat a vnášet do něčeho tak tradičního, jako je loutkové divadlo, stále nové a nové prvky, aniž by se opakoval nebo nudil. V každé další hře posouvá hranice možného, a v loutkovém pojetí realizovatelného, dál do předem netušených a nevídaných rozměrů. Že je pro divadlo klíčovým tvůrcem, dokázal i u předchozích her, na nichž se autorsky či režijně podílel (Jak s Máničkou šili všichni čerti či Hurvínek mezi osly) a které patří k tomu nejlepšímu, co divadlo v dětské tvorbě aktuálně nabízí.
Nosnou dějovou linku příběhu propojují rozmlouvající Spejbl s Hurvínkem marně hledající pokoj a klid v hotelu obývaném nejroztodivnějšími osobami trpícími nejrůznějšími psychickými poruchami. S těmi pak jsou diváci seznamováni prostřednictvím více či méně atypických loutek (spíš více, než méně) či videoprojekcemi za doprovodu písní, které pochází z alba Blázinec, jehož autorem je Jan Lstibůrek. To před dlouhými osmi léty nazpívala řada známých zpěváků a umělců, jejichž hlasy se tak staly součástí loutkové scény této hry.
Podobně jako jiné představení pro dospělé diváky od stejného tvůrčího týmu Kirschner, Král, Lstibůrek - Spejbl a město hříchu - se nebude nejnovější počin zamlouvat asi všem. Nespokojeni budou zejména ti, kteří hledají hru pojatou konzervativním způsobem, postavenou primárně na příběhu a na vizuálním zážitku jim až tolik nezáleží. Diváci, kteří naopak mají rádi inovace a líbí se jim experimentování s použitím novátorských technologií a moderních netradičních postupů, si bezpochyby přijdou na své. Každá scéna i loutka je řešena jiným, veskrze originálním a velmi důmyslným způsobem propracovaným do nejmenších detailů. Hra světel v kombinaci s různými loutkářskými technikami s využitím prvků černého divadla za doprovodu zajímavých písní podpořená speciálními efekty je tak opravdu dechberoucí pastvou pro oči i uši. Jednou je to na dálku ovládaná robotická loutka zaznamenávače – recepčního (tedy vlastně percepčního, jak je ve hře nazýván), jindy iluminující postava autistiky v šatech ala Marilyn Monroe s hlasem Ewy Farné, rozkládací loutka automutilanta za zpěvu Xindla X, mechanicky ovládaná loutka bulimičky s hlasem Ivy Pazderkové či originální využití videoprojekce u postav multifobika (Wabi Daněk) a „normálního člověka“ (David Koller). Totéž platí o loutce narcise s hlasem Tomáše Hanáka, dlouhovlasé nymfomanky, při jejímž vystoupení asistovali tři maskovaní loutkoherci, červeno-modré vertikálně rozpůlené loutce maniodeprese, které v písni propůjčila hlas Bára Basiková, rapujícího Tomáše Kluse v roli pedofila s vyjížděcí a zajížděcí hlavou v růžové loutce připomínající zajíčka či ve vaně zpívající postava zamilované lady v podání operní pěvkyně Vandy Šípové, které ve smršti záblesků světel sekundoval neurotik s hlasem Ivana Hlasa.
Ztvárnění postav bylo dokonale propracované a i laikovi muselo být jasné, že bylo extrémně náročné na realizaci. Není proto divu, že se na představení podíleli i externí firmy ze zcela jiných oborů, než je loutkářství (například Flash Barrandov či Průša Research). To platí i o využití zoetropu u scénky s klaustrofobikem při písni Jiřího Suchého, při němž v rychlých sledech měnících se snímků dochází k iluzi pohybu, v tomto případě cestujícího v páternosteru. Jde o dobrý nápad, ale obávám se, že diváci od páté řady dál měli problém kvůli malé velikosti průhledu rozeznat, co přesně se v měnících se snímcích odehrává.
Zklamáni nebudou ani ti, kteří v příběhu hledají něco k zamyšlení. Zejména závěr hry, ve které v kulisách s gramofonem zazní klasický dialog Spejbla a Hurvínka O lásce, avšak aniž by byl dokončen, umožní každému divákovi rozvinout vlastní fantazii.
Ačkoliv hra se díky svému závažnému tématu psychických poruch rozhodně neřadí mezi komediální, ani o humorné skeče v ní není nouze. Zejména zkraje druhé části hry bylo smích diváků slyšet velmi často. Asi nejvíce se salvy smíchu ozývaly ve scéně, kdy Hurvínek odklízí hrablem na sníh rozpadlé tělo automutilanta.
Kromě loutek zaznamenávače a postav s diagnózami v představení vystupují pouze Spejbl s Hurvínkem, ženská a zvířecí část rodinky má v této hře volno. Interpretaci dvou hlavních postav obstaral Martin Klásek, zaznamenávače namluvil Ondra Lážnovský. Náročné výkony s voděním loutek během písňových obrazů obstarali snad všichni loutkoherci, kteří momentálně v divadle jsou. Autorem textů jsou Miki Kisrchner a Robin Král, hudbu složil Jan Lstibůrek. Loutky dle návrhů Mikiho Kirschnera vyřezal Antonín Müller a nalíčil a vyrobil Richard Maška, technologii a efekty vyvinul David Vrbík.
Pokud si chcete představení užít a plně si ho vychutnat hned při první návštěvě hry, doporučuji naposlouchat si dopředu album Blázinec, protože bedlivě sledovat děj a umění herců při práci s nejrůznějšími typy loutek a současně pořádně vnímat nápadité texty písní vyžaduje opravdu plnou koncentraci po celou dobu trvání představení. Případně si aspoň přečíst texty písniček, které jsou dostupné na webu Blázinec. Na těchto stránkách se také můžete detaily o jednotlivých diagnózách a jejich projevech.
Jak již bylo uvedeno, hra zřejmě nesedne všem divákům. Pokud ale do divadla přijdete s tím, že jdete na netradiční představení postavené na úchvatném vizuálním pojetí doprovázeném zajímavými písněmi, nebudete zklamaní. Inovace jsou hnacím motorem všech oborů lidské činnosti, loutkové divadlo nevyjímaje, a je proto moc dobře, že se je v Divadle Spejbla a Hurvínka nebojí využívat.

Autor: Kamil Malát (pro fan web Planetka Spejbla a Hurvínka)