Představte si, že u vás jednoho dne zaklepe nezvaný host. Nejenže je nezvaný, ale navíc je úplně jiný než kdokoliv a cokoliv, co znáte. A to se přesně stane u Spejblů. Z ničeho nic u nich bydlí Člunozobec a Spejbl s Hurvínkem jsou rázem podnájemníci ve vlastním bytě. Protože má Člunozobec opravdu nezvyklé potřeby a rituály, není možné s ním společný prostor sdílet. Jenže Člunozubec všechno ví, všude byl a neplatí na něj žádné logické argumenty, se kterými na něj Spejbl vyrukuje. Za to Hurvínek, ten si ví vždycky rady, na něj je i Člunozobec krátký a nebo je to naopak?
První uvedení této hry bylo kvůli koronavirovým restrikcím několikráte posouváno, nakonec se prvně hrála na terase pražského Planetária. Během letních prázdnin 2021 pak byla součástí programu festivalu Dejvíce Praze, jenž se odehrával v zahradě hotelu International Praha. Na prkna domovské scény se představení poprvé dostalo až v říjnu 2021. Poslední uvedení v původním obsazení se uskutečnilo 15.1.2023 v Klatovech.
Kmotrem hry se stal ředitel ZOO Praha Miroslav Bobek, neboť pražská zoologická zahrada je jednou ze tří evropských zahrad, která tohoto opeřence chová.
Hra byla 14.5.2022 odehrána i ve francouzštině v Českém centru v Paříži.

Hlavním hrdinou příběhu, který svou délkou nepřesahuje 45 minut, je skutečně existující pták zvaný Člunozobec africký, který se jednoho dne vloupá ke Spejblům a krutým způsobem rodince zabere byt. Protože má Člunozobec opravdu nezvyklé potřeby a rituály, není možné s ním společný prostor sdílet. Jenže Člunozubec všechno ví, všude byl a neplatí na něj žádné logické argumenty, se kterými na něj Spejbl vyrukuje. Za to Hurvínek, ten si ví vždycky rady, na něj je i Člunozobec krátký anebo je to naopak? Pro tento poetický příběh autoři zvolili téma zabývající se úvahou nad tím, jak dokáže hluboký zármutek, zcela odlišné a nevyhovující podmínky pro život a hladovění změnit povahu bytosti natolik, že je schopna pro dosažení cíle páchat na druhých násilí. Celý příběh se odehrává v jednom divadelním prostoru Spejblovic bytu. Kulisy proto zůstávají stejné, na pódiu jsou pouze kamna, skříň či okno a v průběhu představení dle situace přibude například rákosí zasazené do květináčů. Tato hra není uváděna kukátkovým způsobem, jak je u dětských her obvyklé, ale odehrává se na forbíně a diváci tak mají možnost sledovat i oba hlavní mluviče sedící v křeslech na boku jeviště. Interpretace Spejbla a Hurvínka, psa Žeryka i Člunozobce se ujal nástupce Martina Kláska Ondřej Lážnovský. Marie Šimsová promlouvá na obě ženské postavy.

Autor: Kamil Fajmon (pro fan web Planetka Spejbla a Hurvínka)

Nezvaným hostem není nikdo jiný než lstivý a agresivní Člunozubec, který všechno ví, všude byl a neplatí na něj žádné logické argumenty. Jednoaktová groteska s nedorozuměním může směle začít. Na rozdíl od předchozích inscenací, jsou v této hojně využívané archaismy a anachronismy tematické a korespondují s jednotlivými dějovými a charakterizačními motivy. Josef Spejbl je hrdý žižkovský Pepík fandící Klokanům a ví, že od Dejvic po Libeň si na žižkovské Pepíky, na tu šlechtu, ukazují prstem. Kterým, taťuldo? – Prostředníkem. A sem tam za to dostanou „flákanec“. Inscenace absorbuje v hojné míře vtipy pro starší, které jsou sice nerušivé ve vztahu k obsahu pro děti, ale zato mají hodně kolísavou úroveň. Často jsou zbytečně laciné a málo chytré (Bábinka: Husa je hotová – dáte si biskupa? Ne toho z Vatikánu.) Skupovská tradice podle mě nevylučuje posílat přes hlavy dětí vtipné vzkazy k dospělým, ba naopak, vyžaduje to a vyzývá k tomu. A mohou to být v duchu tradice i fóry provokativně využívající humor lidový. Neměly by ale sklouznout k humoru pivnímu, hláškám jak z filmů Zdeňka Trošky. Bábinčin song o životě „jako flám“ je efektní, ale mimo charakter postavy. Inscenace přiznává odkryté loutkoherce, což významně přispívá divadelní dynamice, stejně jako přiznaní hlasoví interpreti (jde o dělenou interpretaci), oblečení do černého základu s černými buřinkami, v zelených vestičkách se žlutočervenou květinou na klopě. Prokázali skvělou energii při herecky pojatých písničkových přestavbách. Nechyběla zcizující komunikace mezi loutkou a loutkohercem ani mimoslovní komentáře od jednoho loutkoherce k druhému. Živost těchto komentářů je občas ve smutném kontrastu ke zmrtvěle zdlouhavému textu pro loutky.

Autor: Luděk Horký, Loukář č. 3/2022 (recenze byla součástí autorova článku Hurvínkovo kipu a Spejblův smysl života)