Rubrika: média tisk

Právě vyšlo nové podzimní číslo Magazín Géčko, což je časopis ostravského nákupního centra Géčko, a v něm dvojrozhovor s loutkoherečkou Janou Mudrákovou a Máničkou z Divadla Spejbla a Hurvínka. Jaké to je promlouvat k dětem a pokračovat v této dlouholeté tradici? A je Hurvínek stále takový rošťák, jako před 100 lety?
Cesta Jany Mudrákové k Máničce je přirozeným pokračováním její dosavadní herecké a umělecké práce. Po studiu hudebně-dramatického oboru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě působila v činohře, televizi i filmu, od roku 2022 však našla výrazné uplatnění také v loutkovém divadle, kde se stala interpretkou Máničky a paní Kateřiny.
Hurvínek a Mánička pro ni nejsou jen divadelními postavami, ale součástí české kulturní tradice. Hurvínka vnímá jako českou ikonu, která dokáže oslovit několik generací, a oceňuje jeho charakter – je rošťákem, ale zároveň má laskavé srdce. Velkou radost jí přináší možnost navázat na téměř stoletou tradici Máničky, i když si postupně uvědomila také značnou odpovědnost, která s touto rolí souvisí.
Největší výzvou bylo zvládnutí charakteristického hlasu Máničky. Jana popisuje hodiny poslechů a hledání správné výšky a barvy hlasu, stejně jako potřebu najít pohodlnou polohu ve fistuli, ve které dokáže mluvit několik hodin. Náročné je také rychlé přepínání mezi Máničkou a paní Kateřinou – nejde pouze o hlas, ale o odlišné tempo řeči, uvažování a celkové herecké pojetí postav.
Loutkové divadlo Janu překvapilo svou mimořádnou komplexností a náročností. Vedle mluvení a zpěvu musí herec dokonale ovládat pohyb loutky, vlastní tělo i načasování každého gesta. Právě spojení preciznosti, soustředění a hravosti ji na práci v Divadle Spejbla a Hurvínka nejvíce baví. Oceňuje také možnost využívat své další schopnosti – zpěv, tanec, step, hru na nástroje či akrobacii – a dál se v nich rozvíjet.
Ve volném čase zůstává stejně aktivní jako v práci. Ráda jezdí na kole v horách, cestuje, věnuje se józe, setkává se s rodinou a přáteli, ale užívá si i klidné chvíle s knihou v kavárně.

Hurvínek letos oslavil sto let, ale rozhodně nepatří do muzea. Jak se Divadlu Spejbla a Hurvínka daří zůstávat relevantní i pro dnešní děti, hospodařit s desítkami milionů korun a předávat svou značku napříč generacemi? Nejen o tom Forbes mluvil s Denisou a Mikim Kirschnerovými.
Když se řekne Spejbl a Hurvínek, většině Čechů se vybaví večerníčky, dětský smích nebo školní výlet do divadla. Málokdo ale tuší, že právě loutky několikrát zásadně změnily osudy lidí, kteří s nimi spojili svůj život.
Josef Skupa, duchovní otec obou postaviček, během první světové války narukoval, ale díky tomu, že hrál s maňásky pro důstojníky, se nedostal na frontu. Když mu navíc jeden z kuchařů opařil nohu, jeho věrní „diváci“ zařídili převelení do zázemí v Plzni.
Právě tam se později dostal nejen ke spolupráci s Městským divadlem, ale především s Loutkovým divadlem Feriálních osad, kde se začal naplno věnovat loutkám. „Dá se říct, že mu tenkrát zachránily život,“ vypráví ředitelka divadla Denisa Kirschnerová.
Sám dramaturg divadla v tom vidí až mystický rozměr. „Já je mám doopravdy trochu začarované. U lidí, kteří se na ně nějak navážou, se často opakují podobné životní příběhy,“ říká Miki Kirschner.
Ostatně ani vztah rodiny Kirschnerových k loutkám nebyl od začátku idylický. Otec Denisy Kirschnerové, legendární interpret Miloš Kirschner, se loutkovému divadlu v mládí spíše bránil.
Jeho otec ho nutil chodit na zkoušky loutkové scény na Korábě pod pohrůžkou, že pokud nepřijde, nemusí se vracet domů. Miloš Kirschner tak nejednou přespal v parku.
Později se jeho životní osud znovu protnul s loutkami. Kvůli aktivitám kolem protirežimního časopisu strávil několik měsíců ve vězení, byl vyloučen ze studií práv a základní vojenskou službu absolvoval u Pomocných technických praporů.
Když se poté ucházel o angažmá, Josef Skupa si navzdory odporu úřadů prosadil jeho přijetí do souboru. Divadlo mu tak otevřelo cestu k profesi, které nakonec zasvětil celý život.

Letos slaví 100. narozeniny, přestože je pořád kluk. Hurvínek toho společně s taťuldou Spejblem prožili už hodně. Tyhle slavné loutkové postavičky procestovaly celý svět a skončily dokonce i v trezoru gestapa. Současnou ředitelkou jejich divadla v pražských Dejvicích je od roku 2017 Denisa Kirschnerová (51), dcera Miloše Kirschnera (+69) a Heleny Štáchové (+72), kteří vedli divadlo před ní. Co prozradila o historii a současnosti tohoto ojedinělého divadla?
Začátek všeho se odehrál na scéně Loutkového divadla feriálních osad v Plzni. To vzniklo jako charitativní projekt na podporu letních prázdninových pobytů pro chudé děti. Divadlo časem oslovilo ke spolupráci Josefa Skupu (+64), protože postrádalo výtvarníka. Ten zde zúročil jak svůj výtvarný, tak komediantský talent. „V roce 1919 oslovil Skupa řezbáře Karla Noska, neboť toužil po moderní loutce, která by mohla reagovat na aktuální témata. Na podzim roku 1920 se tak narodil Spejbl. Jako typ byl historicky i sociálně nezařaditelný. Skupa tak měl konečně loutkového hrdinu, se kterým mohl nakládat podle svých představ. Spejbl se stal brzy velmi oblíbeným. Nejdřív vystupoval v přídavcích jako takový popleta, který se houpal na hrazdě, po scéně ho honil pes a Kašpárek to vše ironicky komentoval. Spejbl byl ale tenkrát rovněž pěkný požitkář, běhal za ženskýma a trochu i holdoval alkoholu. Byla to taková sbírka různých lidských nešvarů. Někdy byl dokonce i sprostý, takže se zpočátku v dětských představeních příliš neuplatňoval,“ popisuje první roky Spejblova života Denisa Kirschnerová.
Další detaily o vzniku jmen loutek, podrobnosti o zrodu Máničky či informace o divadelních plánech si můžete přečíst v článku redaktora Petra Podroužka, který nám jej ochotně poskytl. Dodejme, že článek vyšel minulý týden v tištěném vydání magazínu Aha! pro ženy č. 31/2026.

Hurvínek spí v pytli, občas mu praskne nit a jednou mu na jevišti málem upadla hlava. Loutkář Michal Barták z Divadla Spejbla a Hurvínka v rozhovoru pro Deník přibližuje, co všechno se může stát za oponou – a proč je někdy nejtěžší obstát právě před domácím publikem.
Rozhovor je s dlouholetým loutkohercem Divadla Spejbla a Hurvínka, který popisuje svou cestu od začátků v Malém divadle v Českých Budějovicích až po více než 35 let u Hurvínka. Zdůrazňuje, že klíčem k loutkoherectví je radost z hraní, nikoli talent. Mluví o náročnosti vodění marionet, odpovědnosti za ikonické postavy i o humorných a krizových situacích během představení. Hurvínka vnímá jako celoživotního kamaráda, který mu pomáhá zůstat duchem mladý. Oceňuje proměny divadla i nové generace herců a říká, že se do práce stále těší hlavně kvůli hraní a kolegům, které bere jako druhou rodinu.

Je to vlastně takový malý zázrak: pan Spejbl a jeho syn Hurvínek. V Česku asi není nikdo, kdo by o nich nikdy neslyšel, vždyť baví už pátou generaci malých, ale i velkých diváků. Spejbl vznikl v roce 1920. Po šesti letech se mu narodil Hurvínek, který 2. května oslaví sté narozeniny.
Při Hurvínkových narozeninách bude gratulantů určitě mnohem víc, než když se před šesti lety dožil stovky jeho taťulda. Kulaté narozeniny totiž slavil v nešťastné covidové době, takže si je tolik neužil. „Ale Spejbl měl pochopení, dobře věděl, co je pandemie, protože když začal v roce 1920 hrát, po celém světě ještě doznívala španělská chřipka. Po šesti letech se stal otcem a spolu s Hurvínkem tak vznikla dvojice, která začala vést rovnocenný dialog. A vede ho už sto let, což je pro nás obrovská radost,“ říká ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka Denisa Kirschnerová. Proslulou scénu vede po svých rodičích Miloši Kirschnerovi a Heleně Štáchové.
Celý článek je placeného obsahu webu idnes.cz. Odkaz na článek najdete v odkazu.