Spejbl se v této hře mění v bezmocně hysterického demagoga, kterého našeptávání paní Kateřiny o ohrožení slavné tradice S+H, poté co jsou Bohuslavem Šulcem (v podobě dramatické postavy) předváděny jiné loutky, zbaví rozumného úsudku. Spejbl se nechá zbalamutit a pouští se do různých akcí, na které nakonec doplácí i Hurvínek - je Šulcovi násilně odňat a je degradován na obyčejnou loutku na drátě. Tím ale ztrácí svou životnost. A je to nakonec sám Hurvínek, který se svého vodiče zastane a přinutí Spejbla kapitulovat. Potrestána je i našeptávačka Kateřina, která ve hře naplno odhaluje své negativní vlastnosti - škodolibou zlomyslnost, závist a nepřejícnost, od níž je už jen krok k potměšilému špičkování a donašečství. Hurvínek se ocitá v pozici zoufale se bránící oběti a kousavého i rozteskněného kritika Spejblových nesmyslných činů. Mánička se bouří, kdy odmítá z lásky k Hurvínkovi poslušnost a staví se proti tažení dospělých. Dominantou celého představení jsou Šulcova pantomimická čísla: loutková varianta Marceauova Bipa, posmutnělého klauna, kterému nezastaví žádné projíždějící auto a jenž se posléze dává v let jako motýl zbavený tíže lidské lhostejnosti. Tulák Charlie na lavičce, opuštěný, osamělý, který se bláhově zamiluje do usměvavé dívky na plakátě, Laurel s Hardym či Armstrong s trubkou a nezbytným kapesníkem, jenž byl pohybovou studií typického hudebního projevu. Nechybí ani scénka batolete s otcem, která je půvabnou studií naivně mazaného dítěte při jeho prvních samostatných krocích životem, či vystoupení Napoleona, jenž se ještě před bitvou sám znemožní pitím koňaku se svým jménem.

Autor píšící pod pseudonymem S. H. v Čs. loutkáři (č. 5/1973) akceptoval jak Šulcovy pantomimy, tak Kirschnerovy texty, jen nad deformovanou interpretací klasických skupovských scén, jak je násilně a staromilsky inscenuje paní Kateřina, vyjádřil rozpaky, zda obecenstvo správně pochopí smysl této groteskní interpretace. Zato referent Lidové demokracie "lw" (Ladislav Daneš, 9. 2. 1973) nešetřil jemně, ale průzračně ironickými formulacemi (např.: "Textu se ujal kupodivu sám Jaroslav Dudek..."), aby v závěru dospěl k resumé: "Zatím ještě loutková poezie čeká na svého básníka, loutková komika na humoristu a loutková hra na dramatika. Pouze s domácí potencí asi Divadlo Spejbla a Hurvínka na náročné celovečerní tvary nevystačí." Znovu tedy zazněl onen už důvěrně známý tón, škrtající šmahem všechny Skupovy a Wenigovy večerní komedie, Velegrandteátr, Metamorfóry i Amorosiádu, Kirschnera i Janovského... Nakonec však i pro Jana Císaře po uvedení hry na Skupově Plzni byl základní příběh "... přece jen trochu slabou nití, i když není nesympatický svou chutí postavit se tváří v tvář vnitřním otázkám..." (Čs. loutkář č. 8/1973).