Spejbl jako zanícený a poblouzněný čtenář krváků vidí na každém kroku kolem sebe zločiny a při pátrání po ztraceném kufříku, který mu schoval Hurvínek, aby fantazírujícího taťuldu nějak zaměstnal, upadá do nejrůznějších malérů - k nemalé radosti Hurvínka a pobavenému úžasu Máničky, kteří si tak zpestřují prázdniny. Nakonec se kufřík skutečně ztratí, "detektiv" Spejbl se dostane do podezření, že je prchajícím zločincem, ale je zachráněn Bábinkou, která ho předtím, v domnění, že jde o zloděje, zamkla v kůlně s rozdivočelými vosami, které se už postaraly o to, aby příslušně změnil podobu. Ve hře nechybí ani působivé jevištní triky demonstrující jak Spejblovy fantastické představy (šílená jízda autem, přestřelka s gangstery, výbuchem ve vzduchu roztržený vrtulník), tak komické nehody hrdinů příběhu, například technicky dokonalé rozbití sochy v horské chatě při Spejblově nočním bloudění.

Na začátku vzniku této inscenace byla hra Josefa Barchánka První případ Spejblocka Šolmese, přitažlivá motivem nešikovného detektiva Spejbla, ale zároveň i vzbuzující rozpaky konkrétním
rozvedením námětu : Spejbl zde figuroval jako majitel detektivní kanceláře, který má odhalit krádeže šperků v JZD. Pachatele ve své neohrabanosti neodhalí, tento čestný úkol připadne Žerykovi a Spejblovu chytrému papouškovi (zlodějem je straka), bezděčně však Spejbl v družstvu odhalí rozkrádání společného majetku. Tyto reálie se zdály příliš stylizované (Spejblova detektivní kancelář) a pro dětské představení dost sporné. A tak byla z podnětu Miloše Kirschnera s použitím ústředního motivu napsána zcela nová komedie, už bez Barchánkova přispění (text Pavel Grym).

Jana Kühnelová (Lidová demokracie 17. 3. 1972) usoudila, že "hra má vtipný, roztomilý dialog a závěrečné rozuzlení je překvapením i pro dospělého diváka". Konstatovala, že poprvé se v D S+H hraje pro děti ve volném činoherním prostoru. ,"Není to však vůbec představení na škodu, spíš naopak v pěkném souladu s režijní koncepcí, vycházející z nezvyklého námětu a originálně stavěného textu, který je podtržen spoustou tajemných kouzel, která si může dovolit jen loutkové divadlo."
O něco náročnější byl její kolega (lw, Lidová demokracie 25. 1. 1973), který hru znovu komentoval, když se vrátila na scénu po zahraničních zájezdech, inscenaci však jako celek akceptoval; vyslovil trochu kuriózní požadavek, že blouznivým čtenářem detektivek by měl být spíš Hurvínek. Od počátku však bylo autorským záměrem zesměšnit pošetilost dospělého Spejbla prostřednictvím chytrého Hurvínka; tím spíš, že Hurvínek dostal svůj díl v předcházející dětské hře.
Ke své už bezmála tradiční kazatelské linii se opět vrátil Čs. loutkář (č. 4/1972) svým o rok opožděným referátem, tentokrát pod nezřetelnou šifrou S. H. Podle tohoto referátu "vznikl text spíše literárně než jevištně zajímavý. Postrádá divadelnickou komediální jiskru, bez níž se vloudí do inscenace - buďsi sebedůmyslnější - nuda". Shledal ve hře nedostatek humoru, komické nehody hrdinů označil za banální "crazzy-gagy" (sic!), všiml si však určitého posunu postav, rostoucí aktivity Hurvínka (ale i Máničky) na úkor "panoptikálního" (?) Spejbla, i pevnějšího formování Bábinky, u které měla Helena Štáchová možnost rozehrát v nových polohách její kantorskou důkladnost i popletenost v rozhodujících situacích a zkarikovat její pedantické roztoužení po poznání přírody, o níž tak nadšeně vyučuje a poučuje.