Páně Spejblovy zálety do minula
Německý název:
Herrn Spejbls Ausflüge in die Vergangenheit
Autor:
Augustin Kneifel
Režie:
Jiří Kubíček
Spoluautoři:
výprava: Zdeněk Juřena; technologie loutek: Jan Klos
Obsazení:
Vystupují: Miloš Kirschner; Helena Štáchová; Miroslav Vomela; Bohuslav Šulc; Jan Klos; Jiří Kubíček
Premiéra:
15.1.1972
Repríz:
25
Popis děje:
Hra pro dospělé diváky připravená na oslavy Skupových nedožitých devadesátých narozenin vychází z obdobného konceptu jako Dějiny kontra Spejbl. Spejbl se drží svých iluzí o historii i o možnostech Hurvínkovy výchovy, zatímco Hurvínek už bystře prohlédl marnost Spejblovy pošetilé snahy. Bere však Spejblovo snažení jako nutnost a Spejblovy klamné představy přijímá s pobavením, protože už předem tuší, kam se se svým poučováním dostane. Mánička dbá svého slušného vychování, ale zdaleka už není tak udivená,a tak dovede šikovným napodobováním zesměšňovat počínání, které se jí nelíbí, například když roztřeseně cupitá, mírně nahrbená, s kymácející se hlavičkou, aby napodobila "velice vetchou babičku", kterou vychytralá rodina posílá do fronty, aby její "velice velké vetchosti" využila.
Recenze hry:
(...) Páně Spejblovy zálety do minula jsou záskokem a náhražkou. Satirickou revuí v principu ano, ale ve skutečnosti ani revuí, ani satirickou. Místo satiry tu jde spíše vskutku o dobrácké (a někdy i obhroublejší) žertování. A místo revue o sled obrazů - ilustrujících Spejblovy záměry. (...)
Kdo ovšem přijme nabízený „princip" hry, bude se bavit i na této náhradní a trochu náhražkové revui. Zvláště intermezzy Spejbla, Hurvínka a Máničky. Při nich pak ze dvou důvodů: Posun Spejbla a Hurvínka dozrává, zdá se, do nové podoby. Oba již vědí své, Spejbl chce nicméně ještě aspoň trochu zůstat u svých iluzí i u své, byť zmírněné „výchovnosti ". Hurvínek mu však už nedopřává ani to - i když bez zlé škodolibosti. Prohlédá s ním šalbu legend a dějů, ale na rozdíl od taťuldy se tím netrápí - má z toho švandu. Je dítětem dneška s přirozenými obrannými látkami proti jakýmkoliv nepřirozenostem. K tomu ještě něco navíc: narodila se Mánička! Totiž: narodila se nová Mánička!
Ve hře Dějiny kontra Spejbl putují dějinami Spejbl s Hurvínkem. Tady za Spejblem, který chce názornými příklady prokázat své teorie, jak řešit spory starých a mladých - nakukují Hurvínek s Máničkou. Mánička pak není už tou - někdy až protivně hodnou - holčičkou, ale rovněž dítětem tohoto věku, stává se partnerkou Hurvínkovou. Je bystrá jako on, ovšemže uměřenější ve výrazu i spontánnosti. O to je zase Mánička líbeznější a rozkošnější. Novou výtvarnou podobu jí dal Zd. Juřena. Mánička má teď velké módní brýle a aktivnější pohyb: Ne už ty rozpačitě a bezradně rozhozené ručičky, ale například znamenitý pohyb rukou na ústa ve chvílích, kdy se už touží uchechtnout, když dělá, že něco nepochopila nebo naznačuje, že se o tom má pomlčet před dětmi. Dokáže už vtipně napodobovat druhé, protože získala schopnost odpozorovávat lecjaké reality.
Takže ze dvou dosavadních protagonistů jsou tu najednou tři - s nadějí, že tahle Mánička se už neztratí. To byl snad největší a nejhezčí zážitek z tohoto představení. Když Mánička předvádí „úplně vetchou babičku ", kterou jakási mazaná mladice vysílá do front na maso, je to - řečeno žargonem Hurvínka – "gól". A právem dvakrát Mánička vyvolává potlesk na otevřené scéně. Jan Klos ji kouzelně vodí, Helena Štáchová pro ni našla i hlasově nové polohy. Lze-li to tak říci: loutkářsky je tato Mánička věru nejkrásnějším dárkem divadlu i divákům ke Skupovu jubileu.
Autor: OK v Čs. loutkáři č. 3/ 1972 – psáno z premiéry
Referent loutkářského měsíčníku (OK, Čs. loutkář č. 3/1972) konstatoval, že místo slibované satirické revue jde o sled obrazů, vyznačujících se spíš dobráckým a někdy i obhroublým žertováním; jedině scéna Galileova se mu jevila "dramaturgicky srovnatelná" s někdejším galileovským výstupem, ,"dokonce sevřenější, výraznější, lepší než široce rozehrané galileovské téma v původní hře". Uznal však, že hra má "znaky moderního, kultivovaného textu", ocenil vynikající herectví principálské dvojice, a rozpoznal, že na nastudování hry nemělo divadlo dostatek času.
Důležité však bylo, a to také referent vyzvedl, že Spejbl s Hurvínkem se tu opět prezentují v nové rovině ; oba již vědí své, i když se Spejbl zuby nehty drží svých iluzí o historii i o možnostech Hurvínkovy výchovy, zatímco Hurvínek už bystře prohlédá marnost Spejblovy pošetilé snahy; bere však Spejblovo snažení jako nutnost a Spejblovy klamné představy přijímá s pobavením, protože už předem tuší, kam se Spejbl se svým poučováním dostane.
Za "snad největší a nejhezčí zážitek" označil pisatel pronikavý pokrok Máničky. Mánička se i v této hře drží svého slušného vychování. Zdaleka však už není tak udivená, ledacos už poznala a ledačemus rozumí, i když by třeba s ohledem na svůj věk rozumět nemusela; to se pak zarazí s rukou před ústy, aby se nepodřekla a neprozradila. Dovede šikovným napodobováním zesměšňovat počínání, které se jí nelíbí, například když napodobila "velice vetchou babičku", kterou vychytralá rodina posílá do fronty, aby její "velice velké vetchosti" využila; to také dokazuje, jak si Mánička dovede všímat a jevy kolem sebe správně analyzovat.
Páně Spejblovy zálety do minula se tedy druhými Dějinami nestaly. Proti původní satirické féerii zůstaly na úrovni příliš obecných závěrů, dílčí úpravy nedodaly hře dost pevnou formální konstrukci ani myšlenkovou koncepci. V rozvoji typologie tří základních postav (na paní Kateřinu se v této hře nedostalo) však sehrály pozitivní úlohu.
Pavel Grym, Klauni v dřevácích
Kdo ovšem přijme nabízený „princip" hry, bude se bavit i na této náhradní a trochu náhražkové revui. Zvláště intermezzy Spejbla, Hurvínka a Máničky. Při nich pak ze dvou důvodů: Posun Spejbla a Hurvínka dozrává, zdá se, do nové podoby. Oba již vědí své, Spejbl chce nicméně ještě aspoň trochu zůstat u svých iluzí i u své, byť zmírněné „výchovnosti ". Hurvínek mu však už nedopřává ani to - i když bez zlé škodolibosti. Prohlédá s ním šalbu legend a dějů, ale na rozdíl od taťuldy se tím netrápí - má z toho švandu. Je dítětem dneška s přirozenými obrannými látkami proti jakýmkoliv nepřirozenostem. K tomu ještě něco navíc: narodila se Mánička! Totiž: narodila se nová Mánička!
Ve hře Dějiny kontra Spejbl putují dějinami Spejbl s Hurvínkem. Tady za Spejblem, který chce názornými příklady prokázat své teorie, jak řešit spory starých a mladých - nakukují Hurvínek s Máničkou. Mánička pak není už tou - někdy až protivně hodnou - holčičkou, ale rovněž dítětem tohoto věku, stává se partnerkou Hurvínkovou. Je bystrá jako on, ovšemže uměřenější ve výrazu i spontánnosti. O to je zase Mánička líbeznější a rozkošnější. Novou výtvarnou podobu jí dal Zd. Juřena. Mánička má teď velké módní brýle a aktivnější pohyb: Ne už ty rozpačitě a bezradně rozhozené ručičky, ale například znamenitý pohyb rukou na ústa ve chvílích, kdy se už touží uchechtnout, když dělá, že něco nepochopila nebo naznačuje, že se o tom má pomlčet před dětmi. Dokáže už vtipně napodobovat druhé, protože získala schopnost odpozorovávat lecjaké reality.
Takže ze dvou dosavadních protagonistů jsou tu najednou tři - s nadějí, že tahle Mánička se už neztratí. To byl snad největší a nejhezčí zážitek z tohoto představení. Když Mánička předvádí „úplně vetchou babičku ", kterou jakási mazaná mladice vysílá do front na maso, je to - řečeno žargonem Hurvínka – "gól". A právem dvakrát Mánička vyvolává potlesk na otevřené scéně. Jan Klos ji kouzelně vodí, Helena Štáchová pro ni našla i hlasově nové polohy. Lze-li to tak říci: loutkářsky je tato Mánička věru nejkrásnějším dárkem divadlu i divákům ke Skupovu jubileu.
Autor: OK v Čs. loutkáři č. 3/ 1972 – psáno z premiéry
Referent loutkářského měsíčníku (OK, Čs. loutkář č. 3/1972) konstatoval, že místo slibované satirické revue jde o sled obrazů, vyznačujících se spíš dobráckým a někdy i obhroublým žertováním; jedině scéna Galileova se mu jevila "dramaturgicky srovnatelná" s někdejším galileovským výstupem, ,"dokonce sevřenější, výraznější, lepší než široce rozehrané galileovské téma v původní hře". Uznal však, že hra má "znaky moderního, kultivovaného textu", ocenil vynikající herectví principálské dvojice, a rozpoznal, že na nastudování hry nemělo divadlo dostatek času.
Důležité však bylo, a to také referent vyzvedl, že Spejbl s Hurvínkem se tu opět prezentují v nové rovině ; oba již vědí své, i když se Spejbl zuby nehty drží svých iluzí o historii i o možnostech Hurvínkovy výchovy, zatímco Hurvínek už bystře prohlédá marnost Spejblovy pošetilé snahy; bere však Spejblovo snažení jako nutnost a Spejblovy klamné představy přijímá s pobavením, protože už předem tuší, kam se Spejbl se svým poučováním dostane.
Za "snad největší a nejhezčí zážitek" označil pisatel pronikavý pokrok Máničky. Mánička se i v této hře drží svého slušného vychování. Zdaleka však už není tak udivená, ledacos už poznala a ledačemus rozumí, i když by třeba s ohledem na svůj věk rozumět nemusela; to se pak zarazí s rukou před ústy, aby se nepodřekla a neprozradila. Dovede šikovným napodobováním zesměšňovat počínání, které se jí nelíbí, například když napodobila "velice vetchou babičku", kterou vychytralá rodina posílá do fronty, aby její "velice velké vetchosti" využila; to také dokazuje, jak si Mánička dovede všímat a jevy kolem sebe správně analyzovat.
Páně Spejblovy zálety do minula se tedy druhými Dějinami nestaly. Proti původní satirické féerii zůstaly na úrovni příliš obecných závěrů, dílčí úpravy nedodaly hře dost pevnou formální konstrukci ani myšlenkovou koncepci. V rozvoji typologie tří základních postav (na paní Kateřinu se v této hře nedostalo) však sehrály pozitivní úlohu.
Pavel Grym, Klauni v dřevácích