V této hře se ke spolupráci s divadlem vrátil autor František Nepil. V groteskním příběhu o zlé princezně Furieně, která ohrožuje hodného draka, se Spejbl představil v roli lékaře, Hurvínek pak coby komisní sestřička. Oba se pak pomocí vtipných dialogů a hry se slovy snaží vyřešit problém, jak vyhovět princezně a neohrozit draka, který si špatné zacházení nezaslouží. Spejbl se pro svou nemohoucnost dostane i do vězení, ale s pomocí Hurvínkova vtipu se podaří zdánlivě nesmiřitelný konflikt vyřešit smírným happy endem - svatbou draka s princeznou.
Hra byla pod názvem Hurvínek a drak natočena také na gramofonovou desku (1988) a již dříve v odlišném obsazení rovněž i v Československém rozhlase (1977).

Není to jen tak rozesmát pacienta, říká pan Spejbl svému synátoru Hurvínkovi v pohádkové grotesce Františka Nepila Na řadě doktor Spejbl, kterou uvádí Divadlo Spejbla a Hurvínka v Praze na Vinohradech. Tím pacientem se kromě princezny Furieny na jevišti vstává i divák v hledišti. A Spejbl s Hurvínkem ho léčí svým humorem a milou ironií. Je to komedie trošku naruby – drak, který nikoho nežere, jenom je smutný, že je sám (a co ty jeho tři hlavy, nápadně hovořící každá jiným nářečí... ?), Spejbl za mřížemi, až nedětsky ustaraný Hurvínek. Tak kromě zasmání přichází ještě trošku hořka z té pohádky, která snad ani není pohádkou.
A nakonec větu ze švédských novin, kterým dávám zcela za pravdu: "Zbývá otázka, zda starší část obecenstva se nebavila ještě lépe nežli mladší."
Autor: LK, zdroj: Rudé právo 14.10.1969, strana 5

Pro Večerní Prahu (ev, 14. 10. 1969) i Svobodné slovo (ev, 17. 10. 1969) byla tentokrát hra úspěšným pokusem, zato Rudé právo (LK, 14. 10. 1969) přes pochvalný tón položilo otázku, "... zda starší část obecenstva se nebavila ještě lépe nežli mladší." V tom byl skutečně problém Nepilovy hry: "... jako by se autor nemohl rozhodnout, píše-li šťavnatou komedii pro dospělé nebo přiměřeně nadlehčenou a zjednodušenou hříčku pro malé diváky..." napsal Pavel Grym (Lidová demokracie 17. 10. 1969). Oldřichu Kryštofkovi (Čs. loutkář č. 1/1970) vadilo spojení klasicky motivované pohádky s moderními, podle referenta anachronickými rekvizitami (zdravotní středisko), ačkoliv podobnou symbiózou klasických a moderních prvků se už v té době vyznačovala většina televizních pohádek. Korunu kritického hodnocení pak tvořilo Česalovo lapidární konstatování při hodnocení Skupovy Plzně (Čs. loutkář č. 8-9/1970), že jde o "... kus všední - a neváhám užít toho slova - spotřební produkce divadla...". Protože pokud se něčím Nepilova hra vyznačovala, byl to právě její odklon od všednosti a konzumního průměru.
Děj Nepilovy hry, často přerušovaný úvahami Spejbla a Hurvínka, byl skutečně útlý. Byly tu i scény trochu problematické. Prozpěvující si podnapilý Spejbl do dětské hry nepatřil. Ale dialogy samy o sobě, i když nepřispívaly vývoji děje, měly náboj pohotového a laskavého vtipu; v onom zálibném rozvíjení a převracení některých pojmů, v jejich dovádění až za hranice absurdity se Nepil absolutně ztotožňoval s klasickou i moderní tradicí S+H. Představení v nenápadné a nevnucující se režii Jiřího Kubíčka mělo ráz rychle se střídajících filmových záběrů a jeho mimořádným hereckým ziskem - vedle Miloše Kirschnera, který si s chutí pohrával s Nepilovými nápady - tu byla nabroušená, vřeštící a pánovitá princezna Furiena, v níž Helena Štáchová naplno ukázala, že by mohla hrát víc než udivenou, uvzdychanou a ufňukanou Máničku.
Autor: Pavel Grym, zdroj: Klauni v dřevácích