Monotematické pásmo vizuálních scén a dialogů S+H se zaměřuje nejen na lidské vztahy intimní, ale i společenské. Spejbl s Hurvínkem jsou svými vodiči poprvé přineseni na předscénu, kde vedou dialog nejenom mezi sebou, ale promlouvají také k divákům a hovoří i se svými vodiči. Kirschnerovy dialogy byly výstižné, moudré, vtipné a ve stávajícím politickém klimatu tehdejší doby i odvážné. Hovoří se v nich nejen o lásce, ale i o obecnějších aspektech vztahu člověka k člověku, o tom, že člověk by neměl být pouhou loutkou v rukou druhého.
Pro účely této hry bylo nutné loutky zvětšit adekvátně k vzrůstu jejich vodičů. S tím souvisela i drobná úprava jejich vzhledu, kterou realizoval Radko Haken. Změna nebyla na první pohled patrná. Teprve až při srovnání s původními loutkami bylo možné najít jisté změny v proporcích a v zaoblení zvětšených hlav, které jim dodaly i jistý půvab. Ve vizuální části, která je dílem neúnavného Miloše Hakena, se prvně objevují ladné postavy "sladkých proměn", hýřící půvabem pohybů, barev a tvarů, komičtí žabáci, neodolatelná láskyplně drsná etuda z doby kamenné, příběh pirátů a mořské panny, fakíra a svůdné lady.

V Divadle Spejbla a Hurvínka mají velký večer. Hrají zde už po několik týdnů Srdečné metamorfory, "rozmarnou revue o lásce a lidských vztazích", kterou soubor připravoval takřka dva roky. Avšak význam večera nespočívá v revuálních pantomimických scénách, v nichž se zužitkovávají i postupy takzvaného černého divadla. Ta loutkářská okénka do našich srdcí jsou ovšem leckde výborná, mají myšlenku, kterou vždy umocňuje scénka předchozí i následná, jsou plná nápadů, jaké loutkář dovede vymyslet a trpělivě realizovat, mají mnoho poezie a krásy. Nejlepší jsou ty, kde nikdo nenutí loutky dělat to, co konec konců mohou dobře - a někdy i lépe - udělat herci, kde se respektuje loutkářská specifika, jako například v lyrické Sladké proměně, v žabáckém obraze Střídavě oblačno či v satiricky naježeném Des-Oriental-Twistru. Scénky jsou dobré tehdy, kdy se daří barevně a tvarově stylizovat. Neuspívají, když se z citu sjede do sentimentality.
Obecenstvo se však baví především předscénovými výstupy Miloše Kirschnera a Bohuslava Šulce, kteří spojují jednotlivé loutkové pantomimy. Už to má přirozeně půvab, neboť vidíme loutkáře v akci, což se nestává často. Zejména pohled na Kirschnera, který s elánem a elegancí vodí Spejbla a zároveň mluví Spejbla i Hurvínka, je i pro člověka, který není divadelním labužníkem, strhující zážitek. Škoda jen, že tyto výstupy se neodehrávají na vyvýšeném pódiu, takže diváci od šesté řady už špatně loutky vidí.
Daleko důležitější ovšem je, co se na předscéně říká. Soubor už několikrát si zaříkal, že na něj spisovatelé zapomínají. Škoda. Nicméně autorský podíl sebevýznamnějšího spisovatele by neznamenal tolik, kolik skutečnost, že sám Kirschner je schopen napsat a případně improvizovat kvalitní text. Kirschnerovou zásluhou až dosud bylo, že navzdory pochybovačům udržel po smrti Skupově oba typy na našem jevišti. Tentokrát pokročil však dále, teprve zde se jaksi pasoval na skutečného nástupce Skupova, neboť ukázal, že se už nebude a ani naštěstí nemusí spokojovat s pouhou replikou typů, ale že je umí tvořivě obohacovat v souladu s časem, který pokročil. Máme velikou radost, že Spejbl a Hurvínek opět začali dýchat, přemýšlet, žít, že tu opět jsou, aby nám žertem i vážně sahali do svědomí i aby nás bavili a těšili.
Na předscénu přijdou v prvotřídních smokinkách loutkáři pan Kirschner a pan Šulc, vytáhnou loutky z elegantních pytlíků – a začnou s nimi rozhovor. Také Spejbl a Hurvínek si mají přirozeně moc co povědět. Oba hrdinové našich dětí a všech generací starších podržují si přirozeně v řeči i chování mnoho tradičního, poněvadž jinak by to už nebyli oni, ale někdo docela jiný, za kým jsme do divadla nepřišli. Na druhé straně jsou však komickými typy naší doby. Jsou jaksi přemýšlivější, zejména pan Spejbl, než dosud bývali. Spejbl filozofuje někdy až nečekaně moudře. Vztah mezi tátou a synstvem je - to je docela nové - nějak vřelejší, citově bohatší. Oba si zamýšlí především nad tím, proč leckterý člověk je loutkou, ač by jí nemusel být, a apelují na lidi, aby svého lidství využívali co nejplněji. Ta hluboká a krásná víra obou loutek v člověka, poeticky a jímavě lidsky prozrazovaná, je další nová a zvlášť významná hodnota, kterou v nich nalézáme. Tady se opravdu podařilo socialistickému umělci postavit naší době břitké a zároveň přátelské zrcadlo.
Divadlo Spejbla Hurvínka se vracívá několikrát do roka ze zahraničních zájezdů s dobrými referáty, z nichž míváme vždycky radost. Avšak se zvědavostí ještě větší sledujeme to, co tvoří soubor nového doma. Po Metamorforách můžeme říci, že je nám dobře. V slavném loutkovém divadélku se totiž znovu zrodil - Spejbl a Hurvínek. S tímto dojmem vracel jsem se z divadla – jak jsem dodatečně zjistil - nejen já ale i někteří jiní divadelní referenti.
Autor: František Černý, zdroj: Rudé právo, 20.4.1964, str. 2

... zásluhou M. Kirschnera je, že ve spojovacích dialozích Spejbla a Hurvínka jiskří opravdu břitká a přesně zacílená satira, z níž by si mohly brát poučení i jiné scény a jiní autoři. Kirschnerův přínos současné satiře by si zasloužil větší pozornosti, protože vysoko přerůstá význam jedné scény.
Autor: Pavel Grym, zdroj: Lidová demokracie 19. 2. 1964

( ... ) Hrají si, hádají se, mentorují, filosofují, ale Spejbl často už ne "spejblovsky", ale spíše jako herec, který už není nucen dělat svůj typ na scéně o může si říkat, co si opravdu myslí. V tomto případě zastupuje zřejmě autora i svého interpreta. Toto nové, či rozšířené pojetí hlavně Spejbla je velmi sugestivní o vyvolává právem nejenom smích o souhlas, potlesk o dojetí diváků, ale v klíčových místech, kdy Spejbl svobodně proklamuje některé obecně mravní principy, navozuje zvláštní, silnou aktuální atmosféru i třebas kladného společenského protestu, kdy užaslý divák zamlkle naslouchá silné, nečekané, průbojné myšlence. ( ... )
Autor: Oldřich Kryštofek. Čs. loutkář č. 4/1964

( ...) Daleko vzadu zůstal jen rozmarný smích, vtip pro vtip. Objevují se tu nové prameny humoru, který nabírá z hloubky a vyjadřuje v účinné divadelní zkratce velmi o velmi mnoho z těch věcí, jimiž v poslední době žijeme. ( ... )
Autor: (dp), Zemědělské noviny 20. 2. 1964

Reakce kritiky byla až na zajímavé odchylky podivuhodně harmonická. František Černý (Rudé právo 20. 4. 1964) správně postřehl, že Spejbl a Hurvínek se nenásilně proměnili v komické typy naší doby. Že jsou jaksi přemýšlivější; především Spejbl jako by zmoudřel. Že také vztah obou protagonistů je vřelejší, že jejich dialogy vyjadřují víru v člověka a navíc dovedou „nastavit naší době břitké a zároveň přátelské zrcadlo".
Až ke skupovské tradici se ve svém obsažném rozboru vrátil dr. Josef Träger (Divadelní noviny 25. 3. 1964), aby právě tak potvrdil, že Spejbl "překonal někdejší rozumovou obmezenost i omezenost, aby vyspěl v uvážlivého přemýšlivce, který se často hořkým vtipem do černého strefí". Podle Trägra tento Spejbl už nemůže uhýbat tomu, co se kolem něho děje, a vystačit s krčením ustrašené páteře. Musí, bude muset reagovat, i když po svém; má naději dozrát v shakespearovského klauna... a s ním i Hurvínek, který se zatím proměnil méně podstatně. "Humorná revue, jež v Skupových stopách střídá zase lyrické scény s groteskními skeči, aby zvažovala lásku jako základní lidský cit v její subjektivní podobě i v její společenské hodnotě. K vzdušnosti její poezie přispívá černé divadlo, které dovede básnivou metaforu vykouzlit v celé její přeludnosti a citové mámivosti. K společenské satiře míří s větším úspěchem groteskní výjevy, než moralistně tendenční scény", uvedl dále.
Z nebývale harmonického souzvuku kritického orchestru denních listů, Divadelních novin i Československého loutkáře poněkud vybočil zdrženlivý referát dr. Česala ve Večerní Praze (13. 2. 1964), který v Srdečných metamorfórách viděl jen "komerčně úspěšný pořad", v němž se záměr dialogů nabírajících už už filozofickou polohu často utápí ve vtipkování; navíc ho "dost nepříjemně překvapila usilovná snaha o iluzívnost divadla, která se navíc leckde snoubila s notnou dávkou sentimentality, zhusta suplující poetickou metaforu". (To bylo ovšem zřejmé nedorozumění, protože pokud byla až dosud iluzívnost pro Divadlo S + H zákonem, právě v této inscenaci ji divadlo předscénovými dialogy k prospěchu věci porušilo.) Referent přiznal představení řadu kladů, při kvalitě dialogů lze však stěží pochopit jeho doporučení, aby divadlo dále pokračovalo hlubší, náročnější cestou.
Od víceméně jednotné kritické fronty se svým opožděným ohlasem ostře distancoval referent Literárních novin Sergej Machonin (25. 4. 1964). Ten sice už úvodem referátu doznal, že Divadlo S + H vlastně vůbec nezná a nemůže srovnávat "s tím, co se zde hrálo před deseti, před pěti nebo před dvěma lety", ale ani to mu nebránilo vyslovit soud. "Vzhledem k jednoznačnému úchvatu kritiky nad Metamorfóry musím soudit, že zde v těchto minulých časech musela být umělecká poušť". Pateticky pak čtenáře informoval, jak s výjimkou několika výstupů "trpěl ... dobrou polovinu večera nevkusem, polovkusem, sentimentem, polosentimentem a hlavně nudou a polonudou scének ostatních". Dialogy S+H označil za nekonečné, krotince satirické a bodře nudné komentáře, usilující "v potu tváře o jediný podařený vtip nebo duchovní zasršeníčko..." Nebyl to jediný omyl tohoto publicisty.
Autor: Pavel Grym, zdroj: Klauni v dřevácích