Hurvínek prodává nevěstu - znovu a ještě lépe!
23.03.2024, napsal: Pavel Patera, sekce fan web
Tak tohle jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít. Ani napodruhé!
Před čtyřmi měsíci uvedlo divadlo S+H ve spolupráci s Janáčkovou operou Národního divadla Brno novou divadelní hru pro děti a dospělé Hurvínek prodává nevěstu, která od doby svého uvedení na scénu zaslouženě slaví jeden úspěch za druhým. A neděje se tak jen kvůli výtečně dobře zvolenému opernímu tématu Prodaná nevěsta a jejímu preciznímu načasování na letošní výročí 200 let od narození Bedřicha Smetany, ale především kvůli vizionářskému převedení této slavné venkovské opery do světa pohyblivých loutek. Tento skvělý nápad a ztvárnění v podání autorské dvojice Patricie Částkové a Hany Mikoláškové si prostě zaslouží ještě jeden podrobný rozbor.
Měl jsem možnost být na podzim v Brně na premiéře přestavení v Redutě na velké operní scéně, a tak jsem si nemohl nechat ujít ani naprosto vyprodanou premiéru 16.3. v Praze na malé scéně v Divadle Spejbla a Hurvínka v Dejvicích. Moc mě zajímalo, jak se zpěváci a herci „poperou“ s omezeným prostorem, který budou mít na scéně k dispozici. A musím přiznat, že se jim to podařilo naprosto skvěle. Hurvínkovo pojetí Prodané nevěsty jsem znal už od podzimu, a proto jsem nečekal žádná velká překvapení na scéně nebo v textech, přesto mě Hurvínek zase mile překvapil.
Už jen ta skutečnost, že se v divadle dočasně zrušila první řada sedadel a prodloužila se tím forbína, tedy přední okraj jeviště, aby se mezi oponu a hlediště vešel čtyřčlenný živý orchestr a nenásilně se tím rozšířil prostor jeviště, považuji za chytré a nápadité řešení. Nebo samotné uvítání diváků slavnostním moravským přípitkem, který rozlévali po malých kalíšcích dva uvaděči převlečení do jednoduchých moravských krojů, aby jím hned „zatepla“ osvěžili diváky v sedačkách, mě potěšil. „Čekáte slivovici? To určitě, vždyť jsou tady i děti, bezinka to jistí“. S přípitkem nebo bez, vřelé uvítání diváků znamenalo jediné, hlediště tím hned zdomácnělo a já si v divadle začal připadat více jak doma s rodinou nebo mezi přáteli než na slavnostním představení divadla.
Před čtyřmi měsíci uvedlo divadlo S+H ve spolupráci s Janáčkovou operou Národního divadla Brno novou divadelní hru pro děti a dospělé Hurvínek prodává nevěstu, která od doby svého uvedení na scénu zaslouženě slaví jeden úspěch za druhým. A neděje se tak jen kvůli výtečně dobře zvolenému opernímu tématu Prodaná nevěsta a jejímu preciznímu načasování na letošní výročí 200 let od narození Bedřicha Smetany, ale především kvůli vizionářskému převedení této slavné venkovské opery do světa pohyblivých loutek. Tento skvělý nápad a ztvárnění v podání autorské dvojice Patricie Částkové a Hany Mikoláškové si prostě zaslouží ještě jeden podrobný rozbor.
Měl jsem možnost být na podzim v Brně na premiéře přestavení v Redutě na velké operní scéně, a tak jsem si nemohl nechat ujít ani naprosto vyprodanou premiéru 16.3. v Praze na malé scéně v Divadle Spejbla a Hurvínka v Dejvicích. Moc mě zajímalo, jak se zpěváci a herci „poperou“ s omezeným prostorem, který budou mít na scéně k dispozici. A musím přiznat, že se jim to podařilo naprosto skvěle. Hurvínkovo pojetí Prodané nevěsty jsem znal už od podzimu, a proto jsem nečekal žádná velká překvapení na scéně nebo v textech, přesto mě Hurvínek zase mile překvapil.
Už jen ta skutečnost, že se v divadle dočasně zrušila první řada sedadel a prodloužila se tím forbína, tedy přední okraj jeviště, aby se mezi oponu a hlediště vešel čtyřčlenný živý orchestr a nenásilně se tím rozšířil prostor jeviště, považuji za chytré a nápadité řešení. Nebo samotné uvítání diváků slavnostním moravským přípitkem, který rozlévali po malých kalíšcích dva uvaděči převlečení do jednoduchých moravských krojů, aby jím hned „zatepla“ osvěžili diváky v sedačkách, mě potěšil. „Čekáte slivovici? To určitě, vždyť jsou tady i děti, bezinka to jistí“. S přípitkem nebo bez, vřelé uvítání diváků znamenalo jediné, hlediště tím hned zdomácnělo a já si v divadle začal připadat více jak doma s rodinou nebo mezi přáteli než na slavnostním představení divadla.
Pokud jsem v podzimním přestavení mohl zaznamenat trochu trémy, která jistě oprávněně zaznívala z úst hlavních interpretů Martina Trechy, Jany Mudrákové a Jana Levého, nebo možná trošku i u Davida Janoška, v tomto představení jsem to nepoznal vůbec. Vše bylo uvolněnější a plynulejší a odehrávalo se ve veselém a radostném rytmu, prostě přesně tak, jak mají správné dožínkové slavnosti na venkově při námluvách Jeníka a Mařenky vypadat.
Příběh Prodané nevěsty všichni dobře známe, a proto ho zde nebudu rozebírat. Zaměřím se na divadelní soubor. Hurvínek a Spejbl v podání Martina Trechy přímo spršel vtipem. Martin mluvil oba dva hlasy jasně a plynule a střídal je s bravurní precizností a intonací, takže bylo až s obdivem, že jedna a táž osoba mluví oba dva hlasy. A pokud by v textu udělal nějakou chybu, rychle by ji sám díky svému důvtipu a pohotovosti v dialogu napravil. Jana Mudráková skvěle interpretovala hlas Máničky nejen v dialogu s ostatními, ale také při sborovém zpěvu a tanci a vodila Máničku s takovou lehkostí a něhou, že marioneta pod jejíma rukama doslova ožívala. Úpravy v textech Hurvínka, Máničky a Spejbla jsem oproti první premiéře v Brně vůbec nezaznamenal, přesto mi přišlo, že některé Hurvínkovy fórky byly malinko upravené a více “vyšperkované“, takže na ně citlivé a vděčné publikum reagovalo vždycky se smíchem a potleskem.
Osazení operních zpěváků Ondřeje Koplíka (zpíval Jeníka a Vaška), Andrei Široké (zpívala Mařenku) a Josefa Škarky (zpíval Kecala) bylo jiné, než si pamatuji z podzimní Reduty, přesto bylo jedinečné a díky komornějším rozměrům Divadla S+H pro mě i více srozumitelné. Zpívaným textům jsem lépe rozuměl a mohl si je v duchu notovat spolu se zpěváky. Veliké díky za dobré ozvučení zde ale náleží pánům zvukařům, kteří odvedli dobrou práci. Čtveřice živé hudby se také v porovnání s Redutou trošku obměnila. Nyní to byla jednoznačně mužská záležitost. V kvartetu zůstal stejný pouze klavír - Ondrej Olos a klarinet - Zdeněk Kužela, zbývající nástroje pak dostaly nová zvučná jména, housle - Jiří Klecker a kontrabas - Filip Schejbal. Nádherné tóny, které umí pánové kdykoliv do jednoho krásně a citlivě zahrát, skvěle doprovodily hlasy všech operních protagonistů. Ti nejenže samozřejmě skvěle zpívali, ale také hráli a běhali po jevišti bez sebemenšího zakopnutí. Eva Esterková (zpívala Esmeraldu) při tanci a zpěvu stihla ještě točit pivo, Ila Š. Hájková (inspicientka) pak bouřlivě proháněla všechny herce a marionety k lepším a živějším výkonům.
V jednu chvíli jsem se doslova bál, že na malé scéně divadla S+H může při tom nekonečném pobíhání všech zpěváků a loutkovodičů najednou dojít ke kolizi, ale ten mumraj dopadl na jedničku, působil naprosto přirozeně a nikomu se nic nestalo. Konečně i zapojení promyšlených divadelních kulis, speciálně vytvořených právě pro toto představení z tvorby Davida Janoška, potvrdilo svoji důmyslnost, nápaditost a všestrannost. Mařenka na sobě měla krásný moravský kroj a když chtěla, uměla se s ním celá schovat najednou do malé dřevěné rozevírací chaloupky, ze které ji ani silný Jeník se svým fortelem nedokázal nijak vystrnadit. Zůstala tam, dokud sama chtěla, snad jen jedna malá klika z okénka při tom vzala za své a upadla, když neměla.
Ale právě tyto odlišnosti a zajímavosti jsou vždy tím, co nás na představení baví, a které dělají z divadla živoucí a tvárnou hmotou, která je osobitá a vede pokaždé k jiné improvizaci. Dokud bude mezi tvůrci divadla odhodlání vyprávět známé příběhy novými metodami a mezi publikem zůstane touha tyto nové interpretace se zájmem sledovat, tato tvárná divadelní fantazie nikdy nevychladne. Hudební žánry jsou u nás dlouhodobě velmi oblíbené, přesto převedení „těžké a zkostnatělé“ opery do srozumitelné řeči mladých diváků se může někomu zdát jako obtížná výzva. Divadlu S+H se to ale bravurně podařilo. Ve spolupráci s Janáčkovou operou Národního divadla Brno dokázali propojit známou uměleckou operu Bedřicha Smetany s činohrou tradičního loutkového divadla, operu šikovně „zkrátit a zjemnit“, a aniž by tím ubrali na celistvosti příběhu nebo působivosti Smetanovy hudby, dokázali tím oslovit velmi mladé publikum, které bude v příštích letech tvořit hlavní diváckou základnu Divadla S+H.
Takže i v této druhé premiéře v Praze dopadlo podle očekávání všechno skvěle a náš omlazený divadelní soubor si po představení oprávněně užil dlouhý potlesk z řad diváků. Po něm následoval raut, který umožnil divákům, aby osobně poděkovali hercům a zpěvákům a poznali je tak trochu víc z té jejich lidské stránky mimo jeviště. Já jsem měl kupříkladu možnost ověřit si, že všichni tři naši mladí zástupci divadla (Martin, Jana, David) jsou velmi příjemní, nápadití a pracovití lidé, kteří jsou v jádru velmi skromní a pokorní. Možná jsou někdy vůči sobě i dost tvrdí, ale to je jen dobře. Protože tak alespoň vědí, že se o své výsostné postavení v divadle musí umět sami zasloužit, a třebaže mají někdy své vlastní nápady a názory, neměli by se bát „nechat si poradit“ a „nechat se vést“ od svých starších divadelních kolegů. Je to ale výborný kolektiv, proto nemám o budoucnost divadla S+H strach.
Autor: Pavel Patera (pro fan web Planetka Spejbla a Hurvínka)
Příběh Prodané nevěsty všichni dobře známe, a proto ho zde nebudu rozebírat. Zaměřím se na divadelní soubor. Hurvínek a Spejbl v podání Martina Trechy přímo spršel vtipem. Martin mluvil oba dva hlasy jasně a plynule a střídal je s bravurní precizností a intonací, takže bylo až s obdivem, že jedna a táž osoba mluví oba dva hlasy. A pokud by v textu udělal nějakou chybu, rychle by ji sám díky svému důvtipu a pohotovosti v dialogu napravil. Jana Mudráková skvěle interpretovala hlas Máničky nejen v dialogu s ostatními, ale také při sborovém zpěvu a tanci a vodila Máničku s takovou lehkostí a něhou, že marioneta pod jejíma rukama doslova ožívala. Úpravy v textech Hurvínka, Máničky a Spejbla jsem oproti první premiéře v Brně vůbec nezaznamenal, přesto mi přišlo, že některé Hurvínkovy fórky byly malinko upravené a více “vyšperkované“, takže na ně citlivé a vděčné publikum reagovalo vždycky se smíchem a potleskem.
Osazení operních zpěváků Ondřeje Koplíka (zpíval Jeníka a Vaška), Andrei Široké (zpívala Mařenku) a Josefa Škarky (zpíval Kecala) bylo jiné, než si pamatuji z podzimní Reduty, přesto bylo jedinečné a díky komornějším rozměrům Divadla S+H pro mě i více srozumitelné. Zpívaným textům jsem lépe rozuměl a mohl si je v duchu notovat spolu se zpěváky. Veliké díky za dobré ozvučení zde ale náleží pánům zvukařům, kteří odvedli dobrou práci. Čtveřice živé hudby se také v porovnání s Redutou trošku obměnila. Nyní to byla jednoznačně mužská záležitost. V kvartetu zůstal stejný pouze klavír - Ondrej Olos a klarinet - Zdeněk Kužela, zbývající nástroje pak dostaly nová zvučná jména, housle - Jiří Klecker a kontrabas - Filip Schejbal. Nádherné tóny, které umí pánové kdykoliv do jednoho krásně a citlivě zahrát, skvěle doprovodily hlasy všech operních protagonistů. Ti nejenže samozřejmě skvěle zpívali, ale také hráli a běhali po jevišti bez sebemenšího zakopnutí. Eva Esterková (zpívala Esmeraldu) při tanci a zpěvu stihla ještě točit pivo, Ila Š. Hájková (inspicientka) pak bouřlivě proháněla všechny herce a marionety k lepším a živějším výkonům.
V jednu chvíli jsem se doslova bál, že na malé scéně divadla S+H může při tom nekonečném pobíhání všech zpěváků a loutkovodičů najednou dojít ke kolizi, ale ten mumraj dopadl na jedničku, působil naprosto přirozeně a nikomu se nic nestalo. Konečně i zapojení promyšlených divadelních kulis, speciálně vytvořených právě pro toto představení z tvorby Davida Janoška, potvrdilo svoji důmyslnost, nápaditost a všestrannost. Mařenka na sobě měla krásný moravský kroj a když chtěla, uměla se s ním celá schovat najednou do malé dřevěné rozevírací chaloupky, ze které ji ani silný Jeník se svým fortelem nedokázal nijak vystrnadit. Zůstala tam, dokud sama chtěla, snad jen jedna malá klika z okénka při tom vzala za své a upadla, když neměla.
Ale právě tyto odlišnosti a zajímavosti jsou vždy tím, co nás na představení baví, a které dělají z divadla živoucí a tvárnou hmotou, která je osobitá a vede pokaždé k jiné improvizaci. Dokud bude mezi tvůrci divadla odhodlání vyprávět známé příběhy novými metodami a mezi publikem zůstane touha tyto nové interpretace se zájmem sledovat, tato tvárná divadelní fantazie nikdy nevychladne. Hudební žánry jsou u nás dlouhodobě velmi oblíbené, přesto převedení „těžké a zkostnatělé“ opery do srozumitelné řeči mladých diváků se může někomu zdát jako obtížná výzva. Divadlu S+H se to ale bravurně podařilo. Ve spolupráci s Janáčkovou operou Národního divadla Brno dokázali propojit známou uměleckou operu Bedřicha Smetany s činohrou tradičního loutkového divadla, operu šikovně „zkrátit a zjemnit“, a aniž by tím ubrali na celistvosti příběhu nebo působivosti Smetanovy hudby, dokázali tím oslovit velmi mladé publikum, které bude v příštích letech tvořit hlavní diváckou základnu Divadla S+H.
Takže i v této druhé premiéře v Praze dopadlo podle očekávání všechno skvěle a náš omlazený divadelní soubor si po představení oprávněně užil dlouhý potlesk z řad diváků. Po něm následoval raut, který umožnil divákům, aby osobně poděkovali hercům a zpěvákům a poznali je tak trochu víc z té jejich lidské stránky mimo jeviště. Já jsem měl kupříkladu možnost ověřit si, že všichni tři naši mladí zástupci divadla (Martin, Jana, David) jsou velmi příjemní, nápadití a pracovití lidé, kteří jsou v jádru velmi skromní a pokorní. Možná jsou někdy vůči sobě i dost tvrdí, ale to je jen dobře. Protože tak alespoň vědí, že se o své výsostné postavení v divadle musí umět sami zasloužit, a třebaže mají někdy své vlastní nápady a názory, neměli by se bát „nechat si poradit“ a „nechat se vést“ od svých starších divadelních kolegů. Je to ale výborný kolektiv, proto nemám o budoucnost divadla S+H strach.
Autor: Pavel Patera (pro fan web Planetka Spejbla a Hurvínka)