Tato skládanka různých satirických čísel je určena pro dospělé obecenstvo. Jedná se pokus o bezprostředně aktuální "občasník", reagující na aktuální celospolečenské události, ve které ústřední motiv je spojený s postavou Spejbla.

Pan Spejbl v rozpacích
Při nedávné vzpomínce pátého výročí smrti národního umělce Josefa Skupy a jeho nedožitých sedmdesátin jsme si znovu uvědomili, jak obtížný je tvůrčí zápas nové umělecké gardy Divadla Spejbla Hurvínka a dnešní výklad Skupova odkazu. Tento úctyhodný zápas se nyní zřejmě dostal do období vleklých rozpaků, které se po neúspěchu s Nepilovou hrou "Ahoj, Andrtálie" projevily i v dalším pořadu pro dospělé, uvedeném pod názvem "Spejblovo zmatiné".
Je to dílo interního autorského kolektivu divadla, který se v programu snaží pořad vysvětlit jako domácí tvůrčí líheň "z níž může vzejít leccos dobrého pro další práci". Autoři si tedy zřejmě uvědomili omezenou platnost svého díla a správně je pochopili jako přechodné stádium k dalším výbojům. Sebekritický podtext se bezpečně promítl i do novotvaru zmatiné, který vtipně opisuje, leč neomlouvá skutečnost, že jde vskutku o poněkud zmatený slepenec nesourodých prvků.
Jednou ze složek pořadu jsou etudy a výstupy, které mají jen stupidní účel nebo zábavný variantní cíl. Dvořákova 'overture pro 8 rukou', Šulcova etuda 'David a Goliáš' a dvě groteskní scénky anděla s čertem ukazují kus dobrého loutkářského řemesla, jimž toto divadlo bylo proslulé, ale většinou postrádají jeho tradiční preciznost a vtip.
Závažnější složkou programů, rozhodně víc než jen etudami, chtějí být dialogy Spejbla s Hurvínkem. Lepšíkův stínoherní 'Občasník', Kirschnerova scénka 'Nervy v coupé' a žánrově nové 'Písničky z Paříže'. Tyto části pořadu založené na slově však znovu dokazují, že na myšlenkově a umělecky silný text vnitřní síly divadla nestačí. Pokusy o společensky cennou a aktuální myšlenku se utápí v mnohomluvnosti nebo v křečové póze; satirický dopad je minimální, protože jde většinou o cíle už probojované nebo banální, cit se často projevuje jako líbivý sentiment hraničící s nevkusem. V tom dosáhly pochybného primátu snad dobře myšlené, ale ve výsledku problematické 'Písničky z Paříže', které nemůže zachránit ani ukázněný pokus M. Kirschnera o herecký a zpěvácký výkon na předscéně, ani atraktivní striptýzová scéna.
A tak podstatné části pořadu přijímáme s rozpaky, zvláště když obě tradiční postavy divadla tentokrát zřejmě ztrácejí humor a Spejbl sám je ve svém projevu hodně rozpačitý, neboť během večera mu autoři určili několikerou změnu charakteru – od známé autoritářské tuposti až k výrokům, za než se nemusel stydět funkcionář. Vděčně přijalo obecenstvo několik povedených vtipů a nakonec i těch lacinějších.
Režisér J. Dvořák – jakoby si byl vědom chudého obsahu večera – zvolil bohaté inscenační prostředky, jimiž jednotlivým číslům vytváří přitažlivý rámec, sám se spolu L. Friedrichem a R. Hakenem podílí na výtvarném řešení loutek a scén. Akustickou atraktivnost mu s profesionální bravurou pomáhá podtrhnout jazzový kvartet divadla, jehož členové J. Konopásek, M. Pilař a K. Velebný spolu s členem hereckého souboru M. Vomelou jsou také autory scénické hudby. Vcelku však inscenace připomíná práci zahradníka, který vystavěl veliký skleník nad kosil(?) či sedmi skromnými chudobkami; zvnějšku vypadá působivě a účelně, uvnitř je poněkud prázdno.
Není jen vinou Divadla S+H, že dramaturgicky muselo často vegetovat na periferii literatury: mnohdy nezbývalo než se uchýlit ke svépomoci. Celkem užitečný pokus se "Spejblovým zmatiné" vede ovšem k nenovému závěru, že dnešní život Spejbla Hurvínka na scéně se neobejde bez silných autorských individualit. Je ostatně s podivem, že oba světově proslulé typy českého humoru nechávají nejlepší tvůrčí síly naší dramatické a satirické literatury v nechápavém klidu; je to i k jejich škodě.
Co o tom soudíte, soudruzi spisovatelé?
Autor: Zdeněk Bezděk, zdroj: Rudé právo 2.4.1962, str. 2

"Dobrý úmysl vrátit se do pokusnické éry tvůrčí skupiny Salamandr, byť v trochu jiné poloze, skončil neslavně," konstatoval s lakonickou výrazností dr. Česal ve Večerní Praze (29. 3. 1962) a podobně i další referenti vyjadřovali zklamání a naději, že některé dobré nápady by mohly posloužit při tvorbě dalších komedií. Zdeněk Bezděk, jehož zájem o Spejblovy osudy se projevoval otcovským puritánstvím, hned nadvakrát (v Rudém právu 2. 4. 1962 a v Čs. loutkáři č. 6/1962) upozorňoval, že Spejbl, místo aby byl sám o sobě komickým typem, pokouší se být vtipkujícím konferenciérem, který chce obecenstvo pobavit stůj co stůj.
Divadlo se sice hned po prvním přívalu kritiky pokusilo zbavit pořad slabin v dialogu i v některých číslech (tak byl například vyřazen celý blok Dvořákových-Vomelových sladkobolných šansonů, inspirovaných zájezdem do Paříže), dílčí úpravy však už inscenaci příliš nepomohly. Spejblovo zmatiné se tak stalo další trpkou zkušeností a v bilanci experimentálního hledání nového výrazu se ocitlo na záporné straně. Pokus o bezprostředně aktuální "občasník", reagující na aktuální celospolečenské události, kupříkladu ukázal, že tato úzce dobová satira Spejblovou doménou nikdy nebude, že satirické působení spejblovského typu bude třeba hledat v trvalejších vlastnostech a postojích.
Autor: Pavel Grym, zdroj: Klauni v dřevácích