Skupova poválečná tvorba ve znamení nejistoty a změn společenských poměrů
08.10.2024, napsal: Kamil M., sekce fan web
Bolševický puč z února roku 1948, komunisty nazývaný jako Vítězný únor, přinesl významné proměny do fungování poválečné společnosti. Tento převrat zahájil destrukci fungování parlamentní demokracie a vedl k nastolení komunistické diktatury trvající dlouhých 40 let. Následující roky se pak v Československu nesly ve znamení znárodňování, kolektivizace, politických procesů, ale také emigrace a hospodářského úpadku země. A také prorežimní propagandy, která se nejvíce projevovala v kultuře. Zasáhla nejenom divadelní tvorbu, ale měla dopad i na koncepci a obsah rozhlasového a později rovněž televizního vysílání.
Dramatická změna směřování republiky částečně ovlivnila také tvorbu Josefa Skupy a jeho divadla. Projevilo se to v několika politicky zabarvených scénkách z padesátých let minulého století, které Skupa natočil pro Československý rozhlas. Mezi takové se řadí například Hurvínek na brigádě (1955), v níž se Hurvínek angažuje ve zvelebování dětského hřiště a nadšeně provolává hesla 'Ať žije brigáda!'; Hurvínek cvičí (1955), ve které se řeší Hurvínkovo zapojení do tělovýchovné jednoty; scénka Hurvínka a Spejbla o telefonu (1955), ve které pionýr Vašík pomáhá Spejblům zapojit domácí telefon či silně didakticky zaměřená nahrávka Jak to s Hurvínkem málem špatně dopadlo, v níž Hurvínkovi důrazně domlouvá příslušník SNB, že ne všechna místa jsou vhodná k sáňkování. Skupovo mírové vyznání pak můžeme slyšet ve scénce o Holubičce míru. Josef Skupa sám zmiňoval, že na Československou cenu míru, která mu byla udělena v září roku 1955, byl velmi pyšný a velice si jí vážil. Scénka na toto téma mu šla tedy jistě od srdce a byla myšlena naprosto upřímně.
Zda byl k natočení prorežimně zaměřených nahrávek Skupa dotlačen, či sám po druhé světové válce jako mnozí další věřil, že nové politické uspořádání může být odpovědí na poválečné problémy, je těžké soudit. Nutno však poznamenat, že celá tehdejší společnost měla levicové smýšlení a Skupa by se svými politickými názory nebyl výjimkou. Každopádně toto pro satirika Skupu netypické směřování tvorby trvalo jen velice krátce a natáčení agitek, k nimž propůjčil Spejbla a Hurvínka, mělo pouze jepičí život. Autorkou většiny těchto audio příběhů byla Olga Kuchynková, jenž stojí i za nehurvíkovskou divadelní inscenací Mánička mrzutá (1952). Pro úplnost dodejme, že všechny uvedené nahrávky jsou uchované v rozhlasovém archivu. Těžko však očekávat, že je vzhledem k jejich poplatnosti době Český rozhlas někdy vydá.
V ostrém kontrastu se socialisticky koncipovanými nahrávkami jsou ve stejné době natočené Skupovy satirické výstupy. Mezi nejvýznamnější patří Zapomenutá slova, Spejblova vědecká přednáška, Hurvínkovo řečnické umění (kterým jsme se na tomto webu detailněji věnovali nedávno) či scénka s podivným názvem Hurvínek a Spejbl - Taťuldo. Všechny se nesou v kritické a na tu dobu dosti odvážné atmosféře. Zvláštní název snímku Taťuldo má možná své logické odůvodnění. Po nástupu komunismu rozvinutá cenzura mnoho děl zakazovala a kritické myšlení nebylo žádoucí. Název Taťuldo tak možná měl zakrýt před cenzory obsah. V nahrávce se totiž Skupa strefuje do neuvěřitelného zmatku na úřadech, který panoval v souvislosti se zabavováním majetku. Příznačné také je, že se snímek prvního vydání dočkal až v roce 2019 na výběru od Supraphonu.
Ve filmové tvorbě se k politicky laděným snímkům řadí pseudodokument Neobyčejná léta (1952) pojednávací o vzniku a rozvoji jednotného zemědělského družstva v jihočeské vesnici Vyhnanice, který natočili Vojtěch Jasný a Karel Kachyňa. V tomto dokumentárním filmu oslavujícím výhody společného hospodaření v JZD účinkoval jako součást děje také Josef Skupa se svým souborem. Divadelníci přijíždějí autokarem do vesnice, aby zde večer odehráli před jedním z domů na zahradě divadelní představení. Ani v tomto případě nelze určit, zda Skupa věděl, o jaký snímek ve skutečnosti půjde a čemu se propůjčuje, nebo zda to zjistil až po jeho dokončení, kdy už nebylo možné s tím nic dělat. Známým je také Skupův filmový "nábor" dětí do pionýra, který pronesl v reakci na svou návštěvu v Sovětském svazu a Polsku (dostupný je třeba ve vzpomínkovém pořadu na Miloše Kirschnera Dřevěný mikrokosmos).
Tlak doby se odrazil i v divadelní tvorbě. V roce 1951 divadlo uvedlo aktualizovanou verzi hry Robinson Hurvínek, kterou však z původně humanistického příběhu o záchraně života přepracovalo v politickou agitku. Ustaraný Spejbl, zoufale hledající ztraceného syna, se tu mění ve zpátečníka krajně konzervativních názorů. Pošetilého blouznícího Hurvínka nezachraňuje posmutnělý sirotek Jirka, ale pionýři z nedalekého tábora, a Hurvínek se, dojat jejich obětavostí, sám stává pionýrem, poznávaje mladý, krásný, čistý a pravdivý život. Nezájem diváků o upravený příběh se promítl do počtu repríz. Zatímco původní o deset let mladší verze se dočkala 165 uvedení, upravená varianta se hrála pouze 16x.
Dramatická změna směřování republiky částečně ovlivnila také tvorbu Josefa Skupy a jeho divadla. Projevilo se to v několika politicky zabarvených scénkách z padesátých let minulého století, které Skupa natočil pro Československý rozhlas. Mezi takové se řadí například Hurvínek na brigádě (1955), v níž se Hurvínek angažuje ve zvelebování dětského hřiště a nadšeně provolává hesla 'Ať žije brigáda!'; Hurvínek cvičí (1955), ve které se řeší Hurvínkovo zapojení do tělovýchovné jednoty; scénka Hurvínka a Spejbla o telefonu (1955), ve které pionýr Vašík pomáhá Spejblům zapojit domácí telefon či silně didakticky zaměřená nahrávka Jak to s Hurvínkem málem špatně dopadlo, v níž Hurvínkovi důrazně domlouvá příslušník SNB, že ne všechna místa jsou vhodná k sáňkování. Skupovo mírové vyznání pak můžeme slyšet ve scénce o Holubičce míru. Josef Skupa sám zmiňoval, že na Československou cenu míru, která mu byla udělena v září roku 1955, byl velmi pyšný a velice si jí vážil. Scénka na toto téma mu šla tedy jistě od srdce a byla myšlena naprosto upřímně.
Zda byl k natočení prorežimně zaměřených nahrávek Skupa dotlačen, či sám po druhé světové válce jako mnozí další věřil, že nové politické uspořádání může být odpovědí na poválečné problémy, je těžké soudit. Nutno však poznamenat, že celá tehdejší společnost měla levicové smýšlení a Skupa by se svými politickými názory nebyl výjimkou. Každopádně toto pro satirika Skupu netypické směřování tvorby trvalo jen velice krátce a natáčení agitek, k nimž propůjčil Spejbla a Hurvínka, mělo pouze jepičí život. Autorkou většiny těchto audio příběhů byla Olga Kuchynková, jenž stojí i za nehurvíkovskou divadelní inscenací Mánička mrzutá (1952). Pro úplnost dodejme, že všechny uvedené nahrávky jsou uchované v rozhlasovém archivu. Těžko však očekávat, že je vzhledem k jejich poplatnosti době Český rozhlas někdy vydá.
V ostrém kontrastu se socialisticky koncipovanými nahrávkami jsou ve stejné době natočené Skupovy satirické výstupy. Mezi nejvýznamnější patří Zapomenutá slova, Spejblova vědecká přednáška, Hurvínkovo řečnické umění (kterým jsme se na tomto webu detailněji věnovali nedávno) či scénka s podivným názvem Hurvínek a Spejbl - Taťuldo. Všechny se nesou v kritické a na tu dobu dosti odvážné atmosféře. Zvláštní název snímku Taťuldo má možná své logické odůvodnění. Po nástupu komunismu rozvinutá cenzura mnoho děl zakazovala a kritické myšlení nebylo žádoucí. Název Taťuldo tak možná měl zakrýt před cenzory obsah. V nahrávce se totiž Skupa strefuje do neuvěřitelného zmatku na úřadech, který panoval v souvislosti se zabavováním majetku. Příznačné také je, že se snímek prvního vydání dočkal až v roce 2019 na výběru od Supraphonu.
Ve filmové tvorbě se k politicky laděným snímkům řadí pseudodokument Neobyčejná léta (1952) pojednávací o vzniku a rozvoji jednotného zemědělského družstva v jihočeské vesnici Vyhnanice, který natočili Vojtěch Jasný a Karel Kachyňa. V tomto dokumentárním filmu oslavujícím výhody společného hospodaření v JZD účinkoval jako součást děje také Josef Skupa se svým souborem. Divadelníci přijíždějí autokarem do vesnice, aby zde večer odehráli před jedním z domů na zahradě divadelní představení. Ani v tomto případě nelze určit, zda Skupa věděl, o jaký snímek ve skutečnosti půjde a čemu se propůjčuje, nebo zda to zjistil až po jeho dokončení, kdy už nebylo možné s tím nic dělat. Známým je také Skupův filmový "nábor" dětí do pionýra, který pronesl v reakci na svou návštěvu v Sovětském svazu a Polsku (dostupný je třeba ve vzpomínkovém pořadu na Miloše Kirschnera Dřevěný mikrokosmos).
Tlak doby se odrazil i v divadelní tvorbě. V roce 1951 divadlo uvedlo aktualizovanou verzi hry Robinson Hurvínek, kterou však z původně humanistického příběhu o záchraně života přepracovalo v politickou agitku. Ustaraný Spejbl, zoufale hledající ztraceného syna, se tu mění ve zpátečníka krajně konzervativních názorů. Pošetilého blouznícího Hurvínka nezachraňuje posmutnělý sirotek Jirka, ale pionýři z nedalekého tábora, a Hurvínek se, dojat jejich obětavostí, sám stává pionýrem, poznávaje mladý, krásný, čistý a pravdivý život. Nezájem diváků o upravený příběh se promítl do počtu repríz. Zatímco původní o deset let mladší verze se dočkala 165 uvedení, upravená varianta se hrála pouze 16x.
Jak píše dr. Jan Malík ve své knize Národní umělec Josef Skupa, Skupa po přestěhování do Prahy "v září 1945 podepsal členskou přihlášku do Komunistické strany Československa a vzápětí doložil svoji politickou uvědomělost tím, že se rozhodl pro socialistickou organizační formu rodícího se divadla." Tím se započala nová družstevní éra této loutkové scény. Mimochodem, ustavující valná hromada loutkářského divadelního družstva Spejbl a Hurvínek se konala přesně před 79 lety, 8.10.1945. Sám Skupa připouštěl, že poválečný rozjezd divadelní činnosti byl rozpačitý. Svému příteli a autoru několika repertoárových titulů Augustinu Kneiflovi v říjnu 1947 napsal: "Nevím věru, co dnes hrát. Zadat si nechci, jednostranný taky nechci být, diktovat si nedám a reakčník taky nejsem. Takový humor čistě člověčí, to je to pravé, co mi sedí." K podobnému váhání možná přispěla i obava z toho, že by podobně satiricky laděná tvorba, kterou Skupa proslul zejména v době okupace, mohla vést po únorovém převratu až k likvidaci divadla. I to mohlo mít vliv na to, že se Skupa rozhodl připojit, byť dočasně, k umělcům, kteří natáčeli různé politicky zabarvené pořady. Výzva, kterou Skupa zveřejnil 25.3.1951 v Lidových novinách, jíž chtěl oslovit potencionální autory, když v ní žádal o dodání "textu přiměřeného charakteru hlavních protagonistů a odmítající agitky", ukazuje, že mu tento směr nebyl vlastní a že se chtěl politicky zabarveným textům vyhýbat.
Umělecké tápání popisuje také Pavel Grym v knize Klauni v dřevácích: "První čtyři roky Skupova poválečného působení v Praze nelze označit jinak než jako období nejistoty a nesmírných rozpaků, které nejtíživěji doléhaly na samotného Skupu. Jako by náhle tento zářivý a věčně usměvavý umělec a humorista ztratil svou někdejší jistotu, chuť rozletu, vynalézavost a fantazii i radost z tvorby." Tato dočasná tvůrčí indispozice měla vliv na to, že se na repertoáru začínají objevovat dokonce nehurvínkovské tituly. Zpočátku bylo záměrem uvádět tento typ představení v době Skupovy nepřítomnosti, kdy pobýval se Spejblem a Hurvínkem na zájezdech, postupně byl ale nehurvínkovský repertoár stále častější.
Vypůjčíme si zamyšlení Josefa Středy z roku 2009, který se s odstupem času pokusil nalézt odpovědi na Skupovu poválečnou nejistotu: "Přes ostré satirické výpady proti skomírající monarchii a zejména pak jeho protektorátní inscenace, bylo Skupovi nejbližší zábavné divadlo, plné lidského humoru, nešetřící ty, kteří parazitují na společnosti. Ale v tom, co kritizovat, na co upozornit, se Skupa s komunistickou ideologií zásadně rozcházel. Jak mělo toto divadlo na začátku 50. let reagovat na direktivu, kterou měla být naplněna repertoárová skladba? Boj za mír – naše pětiletka – budování socialismu na vesnici – zobrazení vedoucí úlohy KSČ – její boj za socialismus a proti všem nepřátelům vně i zrádcům uvnitř strany. Úvahy o tom, že se Skupovi zalíbila oficialita národního umělce, titul, jenž mu byl komunisty udělen mezi prvními ještě před únorovým pučem, jsou liché. Znásobila se jen jeho bezradnost. Vždyť i řada umělců, kteří vytvářeli levicově orientovanou předválečnou avantgardu, po počáteční euforii jakoby se probouzeli do zlého snu. A co teprve Skupa, pro kterého jediné politikum byl drobný člověk s drobnými chybami. Stejně jako před lety na něj kritika naléhá, aby vytvářel koncipovaná, ucelená dramatická díla a ne jen pásma výstupů a scének, přehlídku loutkářské dovednosti. To v lepším případě. Musel vyslechnout i řadu urážek, invektiv i vyhrůžek. Ve chvíli, kdy zatoužil nabrat dech, najít prostor pro své tradiční hrdiny – byla dokonce vyhlášena soutěž na dramatické texty, která nakonec k ničemu nevedla – obratně využil situace Jan Vavřík Rýz, jeho dlouholetý spolupracovník, autor řady znamenitých varietních výstupů a stejně znamenitý představitel paní Drbálkové, a bez skrupulí prosadil na scéně Divadla S+H zcela nespejblovský repertoár. A tak se začala hrát Klicperova Veselohra na mostě a Rohovín Čtverrohý, Malíkova Pohádka o babce Tichošlapce, Cinybulkova Pyšná Basa, dokonce i Pejsek a kočička Josefa Čapka. A mělo být ještě hůř. V roce 1951 Skupa instaluje do funkce dramaturga Mílu Mellanovou, jinak jedinečnou a neúnavnou propagátorku divadla pro děti a mládež. Ta společně s lektorkou dramaturgie Marianou Šmeralovou dávají prostor Skupově poetice ještě vzdálenějším titulům: Jegorkova lokomotiva Nikolaje Charkova, Čechovův Chameleón, Patonovova Provinil se, Bažova Stříbrné kopýtko atd. Vedle toho soubor s tradičním repertoárem absolvuje řadu zahraničních zájezdů: třikrát do Anglie, dvakrát do Polska, do Francie, Sovětského svazu, Maďarska, Švédska, do obou německých států. Úspěšné zahraniční cesty však nestačí zakrýt domácí vleklou krizi."
Pojednání o Skupovi, publikované v časopisu Loukář, uzavírá Josef Středa slovy, se kterými se plně ztotožňujeme: "Zbývá ještě memento. Neusilujme nikdy o to, aby se dílo jednotlivých umělců vešlo do jedné poslepované škatulky. Nepohrdejme principem, kterým se chce vyjadřovat jiný umělec. Je tolik způsobů, jak získat srdce i duši diváka. Skupa chtěl především bavit a mnozí mu to měli za zlé, chtěli ho vtěsnat do té jejich, tehdy předem prefabrikované krabice. Málem se jim to podařilo. Nebyl dostatečně vyzbrojený na kolbiště 40. a 50. let, ale přesto mu patří rytířský řád, co říkám řád; patří mu titul král loutkářského humoru."
Umělecké tápání popisuje také Pavel Grym v knize Klauni v dřevácích: "První čtyři roky Skupova poválečného působení v Praze nelze označit jinak než jako období nejistoty a nesmírných rozpaků, které nejtíživěji doléhaly na samotného Skupu. Jako by náhle tento zářivý a věčně usměvavý umělec a humorista ztratil svou někdejší jistotu, chuť rozletu, vynalézavost a fantazii i radost z tvorby." Tato dočasná tvůrčí indispozice měla vliv na to, že se na repertoáru začínají objevovat dokonce nehurvínkovské tituly. Zpočátku bylo záměrem uvádět tento typ představení v době Skupovy nepřítomnosti, kdy pobýval se Spejblem a Hurvínkem na zájezdech, postupně byl ale nehurvínkovský repertoár stále častější.
Vypůjčíme si zamyšlení Josefa Středy z roku 2009, který se s odstupem času pokusil nalézt odpovědi na Skupovu poválečnou nejistotu: "Přes ostré satirické výpady proti skomírající monarchii a zejména pak jeho protektorátní inscenace, bylo Skupovi nejbližší zábavné divadlo, plné lidského humoru, nešetřící ty, kteří parazitují na společnosti. Ale v tom, co kritizovat, na co upozornit, se Skupa s komunistickou ideologií zásadně rozcházel. Jak mělo toto divadlo na začátku 50. let reagovat na direktivu, kterou měla být naplněna repertoárová skladba? Boj za mír – naše pětiletka – budování socialismu na vesnici – zobrazení vedoucí úlohy KSČ – její boj za socialismus a proti všem nepřátelům vně i zrádcům uvnitř strany. Úvahy o tom, že se Skupovi zalíbila oficialita národního umělce, titul, jenž mu byl komunisty udělen mezi prvními ještě před únorovým pučem, jsou liché. Znásobila se jen jeho bezradnost. Vždyť i řada umělců, kteří vytvářeli levicově orientovanou předválečnou avantgardu, po počáteční euforii jakoby se probouzeli do zlého snu. A co teprve Skupa, pro kterého jediné politikum byl drobný člověk s drobnými chybami. Stejně jako před lety na něj kritika naléhá, aby vytvářel koncipovaná, ucelená dramatická díla a ne jen pásma výstupů a scének, přehlídku loutkářské dovednosti. To v lepším případě. Musel vyslechnout i řadu urážek, invektiv i vyhrůžek. Ve chvíli, kdy zatoužil nabrat dech, najít prostor pro své tradiční hrdiny – byla dokonce vyhlášena soutěž na dramatické texty, která nakonec k ničemu nevedla – obratně využil situace Jan Vavřík Rýz, jeho dlouholetý spolupracovník, autor řady znamenitých varietních výstupů a stejně znamenitý představitel paní Drbálkové, a bez skrupulí prosadil na scéně Divadla S+H zcela nespejblovský repertoár. A tak se začala hrát Klicperova Veselohra na mostě a Rohovín Čtverrohý, Malíkova Pohádka o babce Tichošlapce, Cinybulkova Pyšná Basa, dokonce i Pejsek a kočička Josefa Čapka. A mělo být ještě hůř. V roce 1951 Skupa instaluje do funkce dramaturga Mílu Mellanovou, jinak jedinečnou a neúnavnou propagátorku divadla pro děti a mládež. Ta společně s lektorkou dramaturgie Marianou Šmeralovou dávají prostor Skupově poetice ještě vzdálenějším titulům: Jegorkova lokomotiva Nikolaje Charkova, Čechovův Chameleón, Patonovova Provinil se, Bažova Stříbrné kopýtko atd. Vedle toho soubor s tradičním repertoárem absolvuje řadu zahraničních zájezdů: třikrát do Anglie, dvakrát do Polska, do Francie, Sovětského svazu, Maďarska, Švédska, do obou německých států. Úspěšné zahraniční cesty však nestačí zakrýt domácí vleklou krizi."
Pojednání o Skupovi, publikované v časopisu Loukář, uzavírá Josef Středa slovy, se kterými se plně ztotožňujeme: "Zbývá ještě memento. Neusilujme nikdy o to, aby se dílo jednotlivých umělců vešlo do jedné poslepované škatulky. Nepohrdejme principem, kterým se chce vyjadřovat jiný umělec. Je tolik způsobů, jak získat srdce i duši diváka. Skupa chtěl především bavit a mnozí mu to měli za zlé, chtěli ho vtěsnat do té jejich, tehdy předem prefabrikované krabice. Málem se jim to podařilo. Nebyl dostatečně vyzbrojený na kolbiště 40. a 50. let, ale přesto mu patří rytířský řád, co říkám řád; patří mu titul král loutkářského humoru."