Recenze hry Hurvínkova vánoční záhada
21.11.2024, napsal: Pavel Patera, sekce fan web
Pokaždé, když se připravuje nové představení Spejbla a Hurvínka, jsem jako na trní a těším se, co nového a zajímavého pro nás tvůrci divadla připraví. Lístky si pro celou rodinu proto kupuji hned v předprodeji, abych měl jistotu, že mi nová hra neunikne. Nejinak tomu bylo i na vánoční představení Hurvínkova vánoční záhada. Téma Vánoc jsou moje oblíbené a tradiční tituly jako Hurvínkův Mikuláš či Vánoce u Spejblů jsou jistota, na které se můžete vždycky spolehnout.
Scénáristka Janka Ryšánek Schmiedtová, kterou si velice vážím pro její přínos do miminího divadla, má zajímavé vnímání divadelního světa. Vše je u ní perfektně barevně a hudebně podkreslené a hry jako Žeryčku, hop! nebo Hurvínkovo moře snění mají u dětí do dvou let veliký úspěch, především díky svým jednoduchým a srozumitelným příběhům, protkaným neotřelými, nápaditými a světélkujícími loutkami. Očekával jsem proto hodně i od její nové hry Hurvínek a vánoční záhada, cílené na trošku starší návštěvníky. Bohužel jsem byl dost výrazně zklamán.
Příběh, ve kterém se objevuje Sněžná příšera, coby deprivovaný pomocník Ježíška, který vybírá od dětí vánoční dopisy a předává je svému šéfovi, ničím novým do našeho vánočního světa plného krásných českých, lidových zvyků, založených na křesťanských tradicích, nepřispívá. Originalita příběhu se vytratila a spíše slepě kopíruje anglosaské zvyky v podobě mocného Santy Clause a jeho pomocníků vánočních skřítků. Ukáže se, že vybírání dopisů Sněžnou příšeru už moc nebaví, je zklamaná, že na ni děti neustále zapomínají a neberou ji jako důležitou pomocnici Vánoc, která si zasluhuje jejich náležitou lásku a úctu, a proto by pro ni měly mít připravené za oknem sladké pohoštění v podobě sladkých rohlíčků, plněných košíčků a čokoládových marokánek. Rozhodne se tedy při jedné noční návštěvě u Hurvínka a Máničky unést jejich psa Žeryka, aby tím alespoň částečně ukojila svoji frustraci a trápení nad ztracenou vánoční úctou. Jak jen tohle souvisí s našimi českými vánočními tradicemi?
Scénáristka Janka Ryšánek Schmiedtová, kterou si velice vážím pro její přínos do miminího divadla, má zajímavé vnímání divadelního světa. Vše je u ní perfektně barevně a hudebně podkreslené a hry jako Žeryčku, hop! nebo Hurvínkovo moře snění mají u dětí do dvou let veliký úspěch, především díky svým jednoduchým a srozumitelným příběhům, protkaným neotřelými, nápaditými a světélkujícími loutkami. Očekával jsem proto hodně i od její nové hry Hurvínek a vánoční záhada, cílené na trošku starší návštěvníky. Bohužel jsem byl dost výrazně zklamán.
Příběh, ve kterém se objevuje Sněžná příšera, coby deprivovaný pomocník Ježíška, který vybírá od dětí vánoční dopisy a předává je svému šéfovi, ničím novým do našeho vánočního světa plného krásných českých, lidových zvyků, založených na křesťanských tradicích, nepřispívá. Originalita příběhu se vytratila a spíše slepě kopíruje anglosaské zvyky v podobě mocného Santy Clause a jeho pomocníků vánočních skřítků. Ukáže se, že vybírání dopisů Sněžnou příšeru už moc nebaví, je zklamaná, že na ni děti neustále zapomínají a neberou ji jako důležitou pomocnici Vánoc, která si zasluhuje jejich náležitou lásku a úctu, a proto by pro ni měly mít připravené za oknem sladké pohoštění v podobě sladkých rohlíčků, plněných košíčků a čokoládových marokánek. Rozhodne se tedy při jedné noční návštěvě u Hurvínka a Máničky unést jejich psa Žeryka, aby tím alespoň částečně ukojila svoji frustraci a trápení nad ztracenou vánoční úctou. Jak jen tohle souvisí s našimi českými vánočními tradicemi?
Kdo je zvyklý na tradiční loutkovou scénu, doprovázenou komorním příběhem a vtipnými dialogy mezi Spejblem a Hurvínkem, zapomeňte na to! Hurvínek s Máničkou zde figurují pouze jako průvodci příběhu a hledači psa Žeryka, čímž se dostávají do vedlejší pozice pozorovatelů, než do role hlavních postav, kolem kterých by se měl příběh postupně odvíjet. Pan Spejbl s Bábinkou jsou pak v příběhu zcela upozaděni, a ještě k tomu trochu zesměšněni. Pan Spejbl jako neschopný moderátor noční předpovědi počasí a paní Kateřina jako zapomnětlivá a vystresovaná hospodyně, která nestíhá připravit ani vánoční cukroví. Na druhou stranu se představení může pochlubit několika postavami, které v příběhu přímo září a strhují pozornost zcela na sebe. Ať už se jedná a postavu uvědomělé a citlivé popelářky Drahy Výpečkové, které se zhostila skvělá Kateřina Höferová nebo rockového skladníka Robina Bobina, v podání výtečného Pavla Nováka, který žije jen pro obchod a vánoční slevy. Obě tyto postavy v celém příběhu dominují a svými tanečními a pěveckými dovednostmi výrazně upozaďují tradiční vystoupení našich oblíbených loutkových hrdinů.
Přesto je hra zajímavá s ohledem na rozložení scény a použití digitální technologie. Meteorologické vstupy pana Spejbla jsou přenášeny z kamery přímo na projekční plátno nad jevištěm, takže můžeme vidět v detailu, jak na pana Spejbla padají vločky sněhu nebo kudy kráčí jeho dřeváky noční Prahou po otočné scéně. Stejně tak jsou zajímavým řešením pro ztvárnění jízdy popelářským vozem po Praze převrácená popelnice a dvě nazdobené loutky pracovníků technických služeb. Nejvýraznější jsou ale v celém představení masky! Zde se Janka Ryšánek Schmiedtová opět vyřádila. Například z kostýmu Sněžné příšery v životní velikosti jde někdy až hrůza. Její smutné, rozvláčné pohyby a rozervané srdce skvěle zahrál a předvedl Jakub Šafránek. S příchodem nové loutky na scénu, psa Buřtíka, který byl ovládán bravurním Janem Levým, pak přišel nejveselejší okamžik v celé hře. Stejně tak i scénka se zpívajícími tučňáky z mrazáku, chytře připevněnými na nohách třech loutkovodičů, která uváděla přestávku, byla hitem. Zbytek příběhu se ale už jen líně a pomalu vlekl až ke konečné záchraně Žeryka ze spárů Sněžné příšery a k jejímu vyléčení z deprese pomocí rychlo-terapie. Vánoce se sice zachránily, co mám ale celkově říci o tomto představení?
Jsem staromilec a jako takový mám rád, když se tradiční a posvátné věci jako Vánoce moc nepřetvářejí k obrazu dnešní chaotické doby, proto mi dějová linie příběhu moc nevyhovovala. Přesto musím uznat, že scénografie se tvůrcům skutečně povedla a do jisté míry správně podchytila kouzlo vánoční atmosféry. Také melodie z pera Maria Buzziho byly pro děti více než jen chytlavé. Po představení jsem se ptal svých dětí na jejich názor, abych si poupravil svůj rozpolcený pohled, a dostalo se mi od nich několika krátkých slov: „Ušlo to. Byly tam prima písničky a vtipný pes Buřtík. Proč si ale pan Spejbl nepovídal více s Hurvínkem?“ Nutno přiznat, že texty z úst Martina Trechy byly v den první reprízy replikované pouze z předtočeného záznamu, protože Martin byl v tu dobu v Brně na premiérovém představení Hurvínek na stopě lišky Bystroušky. Tím se ztratilo mnoho z improvizačního kouzla mluveného slova, kterým Martin tak skvěle disponuje, a dialogy tak nemohly vyznít v plné síle. Přesto jich bylo ve hře velice málo. Díky tomu se možná tak trochu vytratil i výchovný kontext celé hry, podle kterého by měly kouzlo Vánoc a radost nad společně stráveným časem v rodinném kruhu převažovat nad mamonem, přáními a dárky.
Mě však nejvíce zaráží skutečnost, že činohra loutkovodičů a herců v tomto představení zcela převažovala nad klasickou loutkovou scénou. Asi si na naše dobře známé loutkové divadlo s vánočními příběhy „vedené postaru“ jen loutkami, s milými texty a koledami, budeme muset ještě nějakou dobu počkat.
text: Pavel Patera, foto: Petr Chodura (archiv D S+H)
Přesto je hra zajímavá s ohledem na rozložení scény a použití digitální technologie. Meteorologické vstupy pana Spejbla jsou přenášeny z kamery přímo na projekční plátno nad jevištěm, takže můžeme vidět v detailu, jak na pana Spejbla padají vločky sněhu nebo kudy kráčí jeho dřeváky noční Prahou po otočné scéně. Stejně tak jsou zajímavým řešením pro ztvárnění jízdy popelářským vozem po Praze převrácená popelnice a dvě nazdobené loutky pracovníků technických služeb. Nejvýraznější jsou ale v celém představení masky! Zde se Janka Ryšánek Schmiedtová opět vyřádila. Například z kostýmu Sněžné příšery v životní velikosti jde někdy až hrůza. Její smutné, rozvláčné pohyby a rozervané srdce skvěle zahrál a předvedl Jakub Šafránek. S příchodem nové loutky na scénu, psa Buřtíka, který byl ovládán bravurním Janem Levým, pak přišel nejveselejší okamžik v celé hře. Stejně tak i scénka se zpívajícími tučňáky z mrazáku, chytře připevněnými na nohách třech loutkovodičů, která uváděla přestávku, byla hitem. Zbytek příběhu se ale už jen líně a pomalu vlekl až ke konečné záchraně Žeryka ze spárů Sněžné příšery a k jejímu vyléčení z deprese pomocí rychlo-terapie. Vánoce se sice zachránily, co mám ale celkově říci o tomto představení?
Jsem staromilec a jako takový mám rád, když se tradiční a posvátné věci jako Vánoce moc nepřetvářejí k obrazu dnešní chaotické doby, proto mi dějová linie příběhu moc nevyhovovala. Přesto musím uznat, že scénografie se tvůrcům skutečně povedla a do jisté míry správně podchytila kouzlo vánoční atmosféry. Také melodie z pera Maria Buzziho byly pro děti více než jen chytlavé. Po představení jsem se ptal svých dětí na jejich názor, abych si poupravil svůj rozpolcený pohled, a dostalo se mi od nich několika krátkých slov: „Ušlo to. Byly tam prima písničky a vtipný pes Buřtík. Proč si ale pan Spejbl nepovídal více s Hurvínkem?“ Nutno přiznat, že texty z úst Martina Trechy byly v den první reprízy replikované pouze z předtočeného záznamu, protože Martin byl v tu dobu v Brně na premiérovém představení Hurvínek na stopě lišky Bystroušky. Tím se ztratilo mnoho z improvizačního kouzla mluveného slova, kterým Martin tak skvěle disponuje, a dialogy tak nemohly vyznít v plné síle. Přesto jich bylo ve hře velice málo. Díky tomu se možná tak trochu vytratil i výchovný kontext celé hry, podle kterého by měly kouzlo Vánoc a radost nad společně stráveným časem v rodinném kruhu převažovat nad mamonem, přáními a dárky.
Mě však nejvíce zaráží skutečnost, že činohra loutkovodičů a herců v tomto představení zcela převažovala nad klasickou loutkovou scénou. Asi si na naše dobře známé loutkové divadlo s vánočními příběhy „vedené postaru“ jen loutkami, s milými texty a koledami, budeme muset ještě nějakou dobu počkat.
text: Pavel Patera, foto: Petr Chodura (archiv D S+H)