František Nepil a jeho laskavý humor pro S+H
09.02.2025, napsal: Kamil M., sekce fan web
Oblíbený český spisovatel s nesmírně laskavým hlasem a nezapomenutelnou dikcí – to byl František Nepil, od jehož narození 10. února uplyne už 96. let. Vlídný pohled na svět mu vydržel celý život a i proto ho měli lidé tak rádi. A to nejenom čtenáři jeho knih nebo rozhlasoví posluchači. Není žádnou novinkou, že tento autor píšící jak pro dospělé, tak i pro děti, tvořil i pro Spejbla a Hurvínka. Pro tuto legendární dvojici napsal sice jen dvě divadelní hry - Ahoj, Andrtálie (1961) a Na řadě Dr. Spejbl (1969) od roku 1988 uváděnou pod názvem Hurvínek a drak (pod kterým vyšla i na gramodesce) -, o to více se však do srdcí a paměti diváků a posluchačů zapsal jako autor nespočtu audio scének. Vyjmenovat všechny jím sepsané příběhy, které namluvil Miloš Kirschner na gramofonové desky a hlavně pak pro rozhlas, by vydalo na hodně dlouhý seznam. Ještě před natočením zmíněné gramodesky Hurvínek a drak (1988) vyšla v roce 1970 na SP desce dvojice krátkých příběhů vycházejících z této divadelní hry. Šlo o scénky Spejbl v žaláři a Vaječný koňak doplněné o další dva ikonické dialogy 'Archimedes' a 'Oldřich a Božena'. Úplně první Nepilovy příběhy pro S+H Mléko a peníze však vyšly ještě o dva roky dříve v roce 1968. Po nich později následovaly audioscénky, které spojovalo Nepilovo oblíbené téma přírody: Hurvínek krmí ptáčky - Spejbl a krmelec (1973), Mániččin vánoční stromeček - Spejbl dělá krmítko (1974) a o několik let později celé album složené z jednotlivých příběhů Hovory u Spejblů (1977). Všechny tyto scénky byly díky své neutuchající popularitě opakovaně reedovány a některé z nich v mírně odlišné podobě znovu natočeny také pro Československý rozhlas. Jejich rozhlasové verze se pak objevily na CD výběrech Hurvínkovy příhody 1. a Hurvínkovy příhody 2. od Radioservisu (2016), kam byly zařazeny i další do té doby neznámé Nepilovy scénky nahrané pro rozhlas. Další vyšší desítky jich pak napsal pro rozhlasovou obdobu Večerníčku "Dobrý večer, děti!". Zcela samostatným Nepilovým dílem je pak oceňovaný a v několika světových jazycích natočený cyklus Zlatá zebra a Zlatá zebra pro prvňáčky o dopravní výchově, který se rovněž dočkal opakovaných vydání v rozhlase i na audionosičích. Celkově je tak František Nepil jako autor podepsán pod více než 130 audiopříběhy pro Spejbla a Hurvínka. Jejich přehled lze dohledat v sekcích diskografie, resp. rozhlasové hry.
A v čem vlastně tkví úspěch Nepilovy tvorby, která je i po tolika letech stále aktuální a neméně vtipná jako v době svého vzniku? Je to především autorova vynikající schopnost využít češtinu k jazykovým hrátkám, které umně používá k tomu, aby jinak docela všední příběh na obyčejné téma okořenil, zamotal ho často až do absurdna a v závěru ho vtipně vypointoval. Kdo by si nevzpomněl například na úvod scénky 'Hurvínek krmí ptáčky' o tom, jak Hurvínek čeká na Spejbla až kvokne, ten ale přitom po Hurvínkovi chce, ať se jde podívat k oknu. Nepilovy příběhy jsou humorné a přitom současně nenásilně edukační. Přináší v nich ponaučení, která posluchačovi ale servíruje tak, že ani nepostřehne, že ho vzdělává. V téže scénce tímto způsobem třeba postupně vyjmenuje různé druhy sýkorek včetně mnoha zajímavostí o nich. Na podobném principu podprahového vnímání, kdy se opakovaným přehráváním zábavných příběhů posluchač učí, aniž by si to uvědomoval, jsou pak vystavěny v podstatně všechny jeho scénky. Nepil díky svému jazykovému umu a inteligenci tak do svých příběhů dokázal „propašovat“ ohromné množství užitečných informací o přírodě, historii, zahradničení, fyzikálních zákonech nebo dokonce medicíny (scénka Co dokáže lidské srdce) a veterinární péči (scénka Spejbl v kravíně z alba Hovory u Spejblů). To vše, aniž by se opakoval.
Ač byly scénky Františka Nepila určeny primárně dětem, je pravdou, že díky použité hravosti se slovy (např. dvojsmysly), využívání hovorové mluvy, archaismů (élent, špumprnákle aj.) a slovním přesmyčkám oslovuje Nepilova tvorba pro S+H spíše starší děti a dospělé. Spejbl se v jeho scénkách nejednou projevuje jako vejtaha, který všechno zvládne, a/nebo jako rozlícený cholerik, který nemá dostatek trpělivosti, aby odpovídal na zvídavé, ale často pomotané dotazy svého nezbedného synka Hurvínka. Nezřídka tak jeho příběhy končí hádkou, kdy Spejbl Hurvínka vyžene pryč nebo jej potrestá, aby si mohl opět užívat svého klidu.
Ať už jste milovníky a obdivovateli Nepilovy tvorby pro Spejbla a Hurvínka, či preferujete jiné autory, jedno je skoro jisté – jeho scénky jsou svým stylem psaní nezaměnitelné, tematicky nadčasové a tím pádem i nesmrtelné. Nutno přiznat, že k tomu významně přispělo i Kirschnerovo interpretační umění, bez kterého by nevyzněly tak geniálně jako právě v jeho pojetí.
A v čem vlastně tkví úspěch Nepilovy tvorby, která je i po tolika letech stále aktuální a neméně vtipná jako v době svého vzniku? Je to především autorova vynikající schopnost využít češtinu k jazykovým hrátkám, které umně používá k tomu, aby jinak docela všední příběh na obyčejné téma okořenil, zamotal ho často až do absurdna a v závěru ho vtipně vypointoval. Kdo by si nevzpomněl například na úvod scénky 'Hurvínek krmí ptáčky' o tom, jak Hurvínek čeká na Spejbla až kvokne, ten ale přitom po Hurvínkovi chce, ať se jde podívat k oknu. Nepilovy příběhy jsou humorné a přitom současně nenásilně edukační. Přináší v nich ponaučení, která posluchačovi ale servíruje tak, že ani nepostřehne, že ho vzdělává. V téže scénce tímto způsobem třeba postupně vyjmenuje různé druhy sýkorek včetně mnoha zajímavostí o nich. Na podobném principu podprahového vnímání, kdy se opakovaným přehráváním zábavných příběhů posluchač učí, aniž by si to uvědomoval, jsou pak vystavěny v podstatně všechny jeho scénky. Nepil díky svému jazykovému umu a inteligenci tak do svých příběhů dokázal „propašovat“ ohromné množství užitečných informací o přírodě, historii, zahradničení, fyzikálních zákonech nebo dokonce medicíny (scénka Co dokáže lidské srdce) a veterinární péči (scénka Spejbl v kravíně z alba Hovory u Spejblů). To vše, aniž by se opakoval.
Ač byly scénky Františka Nepila určeny primárně dětem, je pravdou, že díky použité hravosti se slovy (např. dvojsmysly), využívání hovorové mluvy, archaismů (élent, špumprnákle aj.) a slovním přesmyčkám oslovuje Nepilova tvorba pro S+H spíše starší děti a dospělé. Spejbl se v jeho scénkách nejednou projevuje jako vejtaha, který všechno zvládne, a/nebo jako rozlícený cholerik, který nemá dostatek trpělivosti, aby odpovídal na zvídavé, ale často pomotané dotazy svého nezbedného synka Hurvínka. Nezřídka tak jeho příběhy končí hádkou, kdy Spejbl Hurvínka vyžene pryč nebo jej potrestá, aby si mohl opět užívat svého klidu.
Ať už jste milovníky a obdivovateli Nepilovy tvorby pro Spejbla a Hurvínka, či preferujete jiné autory, jedno je skoro jisté – jeho scénky jsou svým stylem psaní nezaměnitelné, tematicky nadčasové a tím pádem i nesmrtelné. Nutno přiznat, že k tomu významně přispělo i Kirschnerovo interpretační umění, bez kterého by nevyzněly tak geniálně jako právě v jeho pojetí.
Na bývalého spolupracovníka, který zemřel v září 1995 v Praze, vzpomínala i Helena Štáchová: "On, stejně jako Karel Čapek, měl úžasný dar povýšit věci všední na malé zázraky a my, jeho posluchači, jsme nacházeli jejich krásu prostřednictvím Františkových slov. Bylo to pokaždé jako ranní pohlazení. Stejně skvělý jako autor byl František Nepil i jako člověk. Laskavý, se smyslem pro humor. Obdivovala jsem ho. Jaká proto byla má radost, když záhy po mém nástupu do divadla, v roce 1969 jsme studovali jeho hru Na řadě dr. Spejbl. Byla jsem obsazena do role princezny Furieny a tu jsem si náramně užívala. Sám František Nepil mně pak celá léta říkal „princezno", což mi hodně lichotilo. A s touto rozkošnou rolí mi věnoval namísto království obrovský dar, své přátelství. Dodnes si toho moc vážím," ohlížela se v roce 2014 Helena Štáchová, bývalá ředitelka D S+H a dlouholetá interpretka Bábinky i Máničky.
Detailní informace o životě a díle Františka Nepila si vypůjčíme z několika článků z webu Českého rozhlasu:
Jméno František dostal po svém strýci, který se nevrátil z 1. světové války a povahu po matce, vnímavé a citlivé ženě. Jejich rod pocházel z vesnice Hýskov nedaleko Berouna. Rodný kraj byl jeho celoživotní inspirací. „Kdybych se nenarodil právě tady, nejspíš bych neměl o čem psát,“ řekl kdysi sám Nepil. Miloval les a jeho ticho, proto se jako malý toužil stát hajným. Taky ale řezníkem a sedlákem, protože měl slabost pro buřty a škvarkové placky. Odpor k matematice (a číslům vůbec) nebo tělocviku coby malý a mírně obtloustlý žák, doháněl výbornými známkami z češtiny, čtení a literatury.
V osmi letech přešel „chlapec z vesnice“ do pražské školy. „Mezi pražskými suverény jsem se nikdy nedostal ke slovu. Tak jsem začal psát.“ Láska k lesu se přetavila do nástupu ke skautům. Získal si tam přezdívku Budulínek. Po podpisu Mnichovské dohody prý prvně v životě viděl otce plakat. Jako 16letý se pak sám na konci války účastnil Pražského povstání. „Dělal jsem tam takovou spojku a holku pro všechno. Barikádníci byli vlastně chudáci, protože spíš než bych jim pomáhal, měli strach o mé bezpečí.“
Vliv na pozdější Nepilovu osobitou tvorbu bezpochyby mělo jeho dětství - z tohoto období svého života načerpal nejeden námět, ovlivnilo ale také jeho vztah k přírodě a životu vůbec. Z rodného kraje si odnesl "slovník svých babiček, dědečků, tetiček, strýčků, maminky, tatínka... Pořád píšu svůj životopis," jak prohlásil později. Dětství prožil v půvabné obci Svatý Jan pod Skalou a pak na samotě Výbrnici u Nižboru. Chodíval prý k nim Karel Čapek a dokonce choval malého Františka na klíně. Později se rodina přestěhovala do Prahy. Studoval Obchodní akademii v Berouně, maturoval roku 1948 v Praze. Ještě předtím, jako šestnáctiletý, byl účastníkem Pražského povstání v Praze 1945. V padesátých a šedesátých letech vykonával povolání, která svým způsobem spojovala jím vystudovaný obor s inklinací k budoucímu spisovatelskému povolání. Nejprve byl propagačním referentem v podniku Čs. hotely, později pak propagačním textařem Merkuru Praha. Jeho texty tehdy natolik zaujaly Jana Wericha a Miroslava Horníčka, že je přednesli v rozhlase. Psal pro ně pak reklamní texty a drobné scénky devět let.
Nastoupil do Čs. rozhlasu jako redaktor literární redakce pro děti a mládež. Po svém pokračoval v tradici, kterou tam založil Václav Čtvrtek. Na starosti měl pořad Dobrou noc, děti a sám do něj autorsky přispíval. Ze série pohádek pro tento pořad vznikla později knížka Makový mužíček, příhody pohádkového kluka, o nějž se strachují jeho stařečci. Po srpnu 1968 odmítl souhlasit s okupací vojsk Varšavské smlouvy a sám z rozhlasu odešel. Jako apolitický autor na volné noze ale mohl dál psát. Nikdy nepatřil k zakázaným autorům, taky režim nekritizoval. Nikdy ale ani nenapsal něco, za co by se musel stydět. Od r. 1972 byl ve svobodném povolání, s rozhlasem však nadále spolupracoval externě a několikrát na krátkodobé termínované smlouvy. Byl autorem povídek a fejetonů, velkou oblibu získal jako osobitý autor přispívající každé pondělí do ranních bloků Dobré jitro na stanici Praha. Posluchače poutal už svým nezaměnitelným hlasem, tichým, laskavým i uvážlivým. Stejně tak ale i tím, o čem mluvil. Většinou to byla témata programově prostá - vzpomínky z dětství, setkání se zajímavými lidmi, zážitky z cest, zamyšlení nad běžnými životními událostmi. Často užíval hovorovou formu jazyka.
Typickým pro způsob, jak svá témata podával, byl humor, nadhled a osobní přístup. Účinek, který ve výsledku užití všech těchto prostředků mělo, byl mimořádný a jednoznačně pozitivní. Dokázal své posluchače povzbudit, dodat jim chuti do života a přesvědčit je, že život má smysl, což v oné tupé normalizační době bylo zvlášť záslužné. Proto ho také lidé měli rádi. Jeho rozhlasové promluvy vyšly knižně pod názvem Dobrou a ještě lepší neděli a Dobré a ještě lepší jitro, jak zněla přání, jimiž se se svými posluchači pravidelně loučil. Nepilovo působení v této roli přesně vystihl Miroslav Horníček: "František Nepil je rozený vypravěč, ne snad povoláním, ale posláním. Když se ozve jeho hlas, zabrání člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným. Lidé mu naslouchají, protože ví, co říká, a to co říká, ví. Je klidný a moudrý, vidí věci a dovede je pojmenovat." V Archivu Českého rozhlasu jsou také dvě jeho rozhlasové hry: Noc a skála (1978) a Oldřiška (1994). S rozhlasem spolupracoval F. Nepil přes třicet let a mnoho pro něj vykonal. Platí to ale i obráceně - rozhlas ho významně formoval, pomohl mu, aby byl tím, kým nakonec byl. Prolnutí rozhlasové a literární tvorby se u něj projevuje ve stylistických prostředcích, jimiž navozuje pocit bezprostředního kontaktu s posluchačem či čtenářem. V roce 1979 obdržel Cenu Československého rozhlasu.
Napsal mluvené slovo k řadě kreslených a animovaných filmů, byl autorem několika televizních Večerníčků, psal texty pro Divadlo Spejbla a Hurvínka a především vydal dvě desítky knih pro děti i dospělé, většinou humorně laděných. Mezi ty nejoblíbenější lze zařadit Dobré a ještě lepší jitro, dále Střevíce z lýčí, Srpen s Bejbinkou, cestopisné fejetony Malý atlas mého srdce nebo Jak se dělá chalupa, v níž zužitkoval zkušenosti se svou vlastní chalupou ve Stradonicích u Nižboru (zde je také pohřben). Na zvukových nosičích dodneška vyšlo více než sedmdesát záznamů jeho prací, některé v autorově vlastním přednesu.
Po roce 1989 byl společensky doslova na roztrhání. „Někdy mi připadá, že jsou lidé podivně zmatení. Když konečně může každý všechno, začnou se na sebe utrhovat, osočovat a tahat o každou kost. Přál bych si, aby náš národ nebyl nejskvělejší, jen když je s ním zle,“ komentoval porevoluční dobu.
Odpočíval aktivně. Na chalupě. „Já nesportuju, zato pravidelně,“ říkával. V 66 letech dostal těžký infarkt, ze kterého se už nedostal. Sám tvrdil, že odchod je předčasný vždy. Že člověk za jeden život zkrátka nemůže stihnout vše, co by chtěl.
zdroj: Český rozhlas
Detailní informace o životě a díle Františka Nepila si vypůjčíme z několika článků z webu Českého rozhlasu:
Jméno František dostal po svém strýci, který se nevrátil z 1. světové války a povahu po matce, vnímavé a citlivé ženě. Jejich rod pocházel z vesnice Hýskov nedaleko Berouna. Rodný kraj byl jeho celoživotní inspirací. „Kdybych se nenarodil právě tady, nejspíš bych neměl o čem psát,“ řekl kdysi sám Nepil. Miloval les a jeho ticho, proto se jako malý toužil stát hajným. Taky ale řezníkem a sedlákem, protože měl slabost pro buřty a škvarkové placky. Odpor k matematice (a číslům vůbec) nebo tělocviku coby malý a mírně obtloustlý žák, doháněl výbornými známkami z češtiny, čtení a literatury.
V osmi letech přešel „chlapec z vesnice“ do pražské školy. „Mezi pražskými suverény jsem se nikdy nedostal ke slovu. Tak jsem začal psát.“ Láska k lesu se přetavila do nástupu ke skautům. Získal si tam přezdívku Budulínek. Po podpisu Mnichovské dohody prý prvně v životě viděl otce plakat. Jako 16letý se pak sám na konci války účastnil Pražského povstání. „Dělal jsem tam takovou spojku a holku pro všechno. Barikádníci byli vlastně chudáci, protože spíš než bych jim pomáhal, měli strach o mé bezpečí.“
Vliv na pozdější Nepilovu osobitou tvorbu bezpochyby mělo jeho dětství - z tohoto období svého života načerpal nejeden námět, ovlivnilo ale také jeho vztah k přírodě a životu vůbec. Z rodného kraje si odnesl "slovník svých babiček, dědečků, tetiček, strýčků, maminky, tatínka... Pořád píšu svůj životopis," jak prohlásil později. Dětství prožil v půvabné obci Svatý Jan pod Skalou a pak na samotě Výbrnici u Nižboru. Chodíval prý k nim Karel Čapek a dokonce choval malého Františka na klíně. Později se rodina přestěhovala do Prahy. Studoval Obchodní akademii v Berouně, maturoval roku 1948 v Praze. Ještě předtím, jako šestnáctiletý, byl účastníkem Pražského povstání v Praze 1945. V padesátých a šedesátých letech vykonával povolání, která svým způsobem spojovala jím vystudovaný obor s inklinací k budoucímu spisovatelskému povolání. Nejprve byl propagačním referentem v podniku Čs. hotely, později pak propagačním textařem Merkuru Praha. Jeho texty tehdy natolik zaujaly Jana Wericha a Miroslava Horníčka, že je přednesli v rozhlase. Psal pro ně pak reklamní texty a drobné scénky devět let.
Nastoupil do Čs. rozhlasu jako redaktor literární redakce pro děti a mládež. Po svém pokračoval v tradici, kterou tam založil Václav Čtvrtek. Na starosti měl pořad Dobrou noc, děti a sám do něj autorsky přispíval. Ze série pohádek pro tento pořad vznikla později knížka Makový mužíček, příhody pohádkového kluka, o nějž se strachují jeho stařečci. Po srpnu 1968 odmítl souhlasit s okupací vojsk Varšavské smlouvy a sám z rozhlasu odešel. Jako apolitický autor na volné noze ale mohl dál psát. Nikdy nepatřil k zakázaným autorům, taky režim nekritizoval. Nikdy ale ani nenapsal něco, za co by se musel stydět. Od r. 1972 byl ve svobodném povolání, s rozhlasem však nadále spolupracoval externě a několikrát na krátkodobé termínované smlouvy. Byl autorem povídek a fejetonů, velkou oblibu získal jako osobitý autor přispívající každé pondělí do ranních bloků Dobré jitro na stanici Praha. Posluchače poutal už svým nezaměnitelným hlasem, tichým, laskavým i uvážlivým. Stejně tak ale i tím, o čem mluvil. Většinou to byla témata programově prostá - vzpomínky z dětství, setkání se zajímavými lidmi, zážitky z cest, zamyšlení nad běžnými životními událostmi. Často užíval hovorovou formu jazyka.
Typickým pro způsob, jak svá témata podával, byl humor, nadhled a osobní přístup. Účinek, který ve výsledku užití všech těchto prostředků mělo, byl mimořádný a jednoznačně pozitivní. Dokázal své posluchače povzbudit, dodat jim chuti do života a přesvědčit je, že život má smysl, což v oné tupé normalizační době bylo zvlášť záslužné. Proto ho také lidé měli rádi. Jeho rozhlasové promluvy vyšly knižně pod názvem Dobrou a ještě lepší neděli a Dobré a ještě lepší jitro, jak zněla přání, jimiž se se svými posluchači pravidelně loučil. Nepilovo působení v této roli přesně vystihl Miroslav Horníček: "František Nepil je rozený vypravěč, ne snad povoláním, ale posláním. Když se ozve jeho hlas, zabrání člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným. Lidé mu naslouchají, protože ví, co říká, a to co říká, ví. Je klidný a moudrý, vidí věci a dovede je pojmenovat." V Archivu Českého rozhlasu jsou také dvě jeho rozhlasové hry: Noc a skála (1978) a Oldřiška (1994). S rozhlasem spolupracoval F. Nepil přes třicet let a mnoho pro něj vykonal. Platí to ale i obráceně - rozhlas ho významně formoval, pomohl mu, aby byl tím, kým nakonec byl. Prolnutí rozhlasové a literární tvorby se u něj projevuje ve stylistických prostředcích, jimiž navozuje pocit bezprostředního kontaktu s posluchačem či čtenářem. V roce 1979 obdržel Cenu Československého rozhlasu.
Napsal mluvené slovo k řadě kreslených a animovaných filmů, byl autorem několika televizních Večerníčků, psal texty pro Divadlo Spejbla a Hurvínka a především vydal dvě desítky knih pro děti i dospělé, většinou humorně laděných. Mezi ty nejoblíbenější lze zařadit Dobré a ještě lepší jitro, dále Střevíce z lýčí, Srpen s Bejbinkou, cestopisné fejetony Malý atlas mého srdce nebo Jak se dělá chalupa, v níž zužitkoval zkušenosti se svou vlastní chalupou ve Stradonicích u Nižboru (zde je také pohřben). Na zvukových nosičích dodneška vyšlo více než sedmdesát záznamů jeho prací, některé v autorově vlastním přednesu.
Po roce 1989 byl společensky doslova na roztrhání. „Někdy mi připadá, že jsou lidé podivně zmatení. Když konečně může každý všechno, začnou se na sebe utrhovat, osočovat a tahat o každou kost. Přál bych si, aby náš národ nebyl nejskvělejší, jen když je s ním zle,“ komentoval porevoluční dobu.
Odpočíval aktivně. Na chalupě. „Já nesportuju, zato pravidelně,“ říkával. V 66 letech dostal těžký infarkt, ze kterého se už nedostal. Sám tvrdil, že odchod je předčasný vždy. Že člověk za jeden život zkrátka nemůže stihnout vše, co by chtěl.
zdroj: Český rozhlas