Scénky na náměty několika autorů pod titulem Šestý den je sobota se vrací zpět k osvědčeným jistotám kabaretních pásem spojených konferencí tradičních hrdinů. Spejbl s Hurvínkem se tu aktivně podílí jen na části scének, zlehka žertujících na účet drobných lidských nectností.

Divadélko S & H: Šestý den je sobota
Se zřejmým zřetelem k dobré zábavě obecenstva i se znalostí loutkářského řemesla vymyslelo několik členů souborů libreto této "tragické komedie" a dramaturg divadla Jaroslav Janovský dal revuální osnově literární šat více méně souvislého příběhu. Je pravda, že švy, spojující jednotlivé dílce jsou někdy příliš hrubé a nápadné, jindy zase nebezpečně povolují, nicméně v základu záměru se inscenace strefuje do černého: publikum se vcelku dobře baví - včetně zásluhou typického spejblovského a hurvínkovského slovního humoru i několika bystrých aktuálních narážek a vtipů.
Vtipný, ač nenový, je rámcový úvodní obraz: zdánlivě se boří jevištní iluse a jsme svědky generálky v divadle, při ní Spejbl za obecného zmatku organizuje práci a pronáší své sentence. Jelikož se ztratil autor hry, rozhodne se Spejbl nakonec, že hru vytvoří sám a po svém – načež "odejde rovnou do života", aby tam hledal svůj námět. Nevím, zda to nebyl ironický záměr autorů, nicméně Spejbl "do života" celkem nevykročí - zato vydatně čerpá z literatury, počínaje Hamletem a Faustem a konče Prodanou nevěstou, o jiných literárních zdrojích inspirace ani nemluvě. V mnohých případech jsme na pochybách: Jde o satiru nebo parodii? A jde-li o parodii, jaký smysl má například parodovat Prodanou nevěstu, včetně původní hudby?
Naštěstí představení v běží v bystrém tempu, takže ani nemáš čas uvědomit si "hlubší" problémy. Hlavní zásluhu o plynulou poutavost představení má bezpochyby Jan Dvořák, který hru režíroval a je spolu s Lamkou a Hakenem také autorem zdařilých výtvarných návrhů loutek a dekorací. Dovedl i dobře využít vtipné hudby J. Srnce a ve spolupráci s celým souborem obdivuhodně zvládnout technicky hodně náročný sled téměř dvou desítek obrazů a scének. Během večera vás neopustí dojem, že za jevištním portálem pracuje kolektiv, který se poctivě rve o své divadlo, o jehož dnešní tvář – a samozřejmě také o přízeň publika. Přitažlivý revuální obraz celému pořadu zřejmě chtějí dát výstupy živých herců na předscéně, s osnovou hry jen volně spojené; více než tyto – dost neumělé – herecké experimenty přispívají však k poutavosti představení zdařilé loutkové výkony – požitkem je například sledovat znamenitě narežírovanou a bravurně hranou scénu s rozzuřeným býkem a Spejblem v roli toreadora.
Pozornosti režiséra a patrně i pozornosti autora textu unikla bohužel oblast jazyková. Mnohdy se zde mluví příliš hovorově, herci artikulují často nedbale a pohodlně. Je to škoda – už proto že jinak se herci v souboru dobře vyvíjejí. Značně se zlepšil Miloš Kirschner, jehož nápodoba Spejbla se po Hurvínkovi také pomalu přibližuje úrovni výkonu Skupových. Když se při představení pro účastníky mezinárodního kongresu UNIMA objevila na jevišti paní Jiřina Skupová, cítili jsme ve vřelé a dlouhém potlesku loutkářů z celého světa silný podtext: Byl v něm hold nezapomenutelnému umění národního umělce Josefa Skupy i hold umění jeho jeho spolupracovníků. V tom okamžiku jsme si uvědomili, jak zavazující i obtížné je dnešní poslání Divadélka Spejbla a Hurvínka. Nová premiéra přesvědčila, že o toto poslání chtějí "u Skup" svést houževnatý boj.
Autor: Zdeněk Bezděk, zdroj: Divadelní noviny č. 6-1958 (22. 1. 1958), str. 6

Kritika zaznamenala Kirschnerovu rostoucí zkušenost a suverenitu a loutkohereckou profesionalitu některých postav, vytýkala však inscenaci menší myšlenkovou náročnost i nevyrovnanost jednotlivých výstupů a nemínila akceptovat šťavnatý hovorový jazyk, kterým Janovský jako autor a Kirschner jako herec obdařili především Spejbla. Zdeněk Bezděk jak v Divadle (č. 3/1958), tak v Čs. loutkáři (č. 2/1958) s troškou puritánské pedantérie upozorňoval na nebezpečí, které v sobě skrývá Spejblova podroušenost při návratu z flámu a jeho obdiv k proporcím půvabné slečny (z níž se nakonec vyklube příslušnice SNB). Toto téma Spejblových erotických sklonů, u Skupy tak často a vděčně připomínané, bylo zřejmě u Spejbla roku 1957 nežádoucí; dokonce i Hurvínkova tradiční dotěravost a občasná drzost jevila v této hře podle kritikova mínění nezdravé sklony k neúnosné frackovitosti.
Kritická fronta však nebyla zcela jednotná; například dobrý znalec S+H dr. Träger právě o této hře soudil (Svobodné slovo 10. 10. 1958), že "schne-li veselohra na úbytě v pražských divadlech, pak se jí u Spejbla a Hurvínka opravdu daří, má bohatství vtipu a ducha a propouští diváky v pohodě ryzího humoru".
Autor: Pavel Grym, zdroj: Klauni v dřevácích