Úspěšný dětský muzikál o tom, že kamarádství je důležitější, než nové šatičky. „To je k uzoufání, nosit stále ty samé, staré a nemoderní šatičky,“ vzdychá Mánička a smutně si prohlíží své spolužačky, pyšnící se modely podle poslední módy. Za jejich kamarádství a za krásné šatičky by dala cokoliv. Přátelství Hurvínka, lásku bábinky a snad by se upsala i samotnému čertu. Od přání ke skutku není daleko. Pak už nezbývá než nastoupit do tramvaje a vydat se do Ďáblic. Do samého pekla, kde šijí všichni čerti…Jakou cenu bude muset Mánička za splnění svých přání zaplatit a jak to nakonec dopadne, to se dozvíte ve hře plné písniček. Na počest Heleny Štáchové je toto představení po jejím úmrtí hráno z playbacku. V říjnu 2014 vyšla hra i na CD a od roku 2021 je dostupná i ve formě videa na platformě Dramox. Jedná se o 221. premiérové představení Divadla S+H.

Dobře (vy)střižená inscenace
V nové premiéře v Divadle S+H, která je spíše hudební komedií než hrou s písničkami, se v úspěšném výsledku šťastně spojilo hned několik elementů: známé a v novém kontextu dobře fungující pohádkové motivy (určitě by se dala vystopovat inspirace řadou známých čertovských pohádek) a problémy současných dětí.
Tentokrát je hlavní hrdinkou celého příběhu Mánička – která už není jen „obyčejná“ parádilka, ale holčička, která podléhá šikanou zavánějícímu módnímu teroru svých spolužaček. Ve snaze zalíbit se, neztratit své kamarádky a získat originální „značkové“ šatičky, je ochotná upsat se čertu a zapomenout na všechno, co až doposud měla ráda.
Na první pohled by se zdálo, že jde o průhlednou moralitu, která ostatně bývá skryta i v řadě dalších repertoárových titulů této scény. Ano, je to moralita, ale bez násilně zdviženého prstu, moderní a srozumitelná moralita oděná do pohádkového hávu s řadou současných reálií. Vedle přehledného textu nezahlušeného zdržujícími a nepodstatnými dějovými odbočkami se k úspěchu připojují výborné písničky, či spíše zpěvní party, dotvářející charakteristiku postav. Jsou opřené o vtipné texty a neméně dobrou svižnou hudbu, která bezpečně drží tempo inscenace.
Hraje se iluzivně, v tradičně rozdělené interpretaci, s půvabnou mírou loutkové stylizace, která okouzlí děti a pobaví i dospělé. Mániččinu postavu (Helena Štáchová – vodí Michaela Stejskalová) charakterizuje kromě holčičí razance také rozpačitý údiv s bezděčně zvednutou rukou zakrývající pusu, Hurvínek (Martin Klásek – vodí Michal Barták) je v pohybu typický malý kluk, kterého více než móda zajímá příroda a dovede si dokonce udělat legraci ze svého tradičního oblečení, Paní Kateřina (Helena Štáchová – vodí Alena Macháčková) má zejména v pekelné scéně v sobě hodně z neohrožené Káči, jak ji známe třeba z Drdových hrátek s čertem či nekompromisní Plajznerky z jeho Dalskabát. A také figury čertů jsou nám tak nějak povědomé – od efektního, úlisného a rafinovaného Slušifera (Ondřej Lážnovský), až po jeho servilního podřízeného, zbrklého a trochu přihlouplého Fujtajksla (Matěj Kopecký). Ve všech rolích jde o velmi dobré herecké i pěvecké výkony – a to jak mezi „mluviči“, tak v práci s loutkou, která patří k tradičním trumfům této scény.
Zaujme i technologické řešení figur, které výrazně napomáhá jejich charakteristice. Vyvyšující se Slušifer se skutečně po vzoru tradičních marionetových „dupáků“ vytahuje, pohyblivost Fujtajksla vychází z technologie loutek akrobatů na kole, jak je můžeme znát z loutkářských varietních čísel. „Šicí čerti“, jejichž scéna je umístěná pod hlavním hracím prostorem, v jakémsi podpalubí pekla, zase připomínají plošné mechanické figury, které známe ze starých střelnic. I tady – a nejen v podání základních figur Divadla S+H, jde o odkaz na loutkářskou tradici, takže pro tuto inscenaci opět o jeden bod navíc. Jde tu o spojení tradice a její moderní interpretace – a to jak v tématu, technologii i vlastním jevištním provedení.
Další pěkný výtvarný nápad představuje trojice fintilek – pekelných holčiček (jsou zástupnými figurami pro Marnivost, Závist a Pýchu), jejichž doslovná prázdnota se odhalí v závěru hry. Bizarní terčet, kdy z této obávané dětské módní policie zbudou jen tři holé krejčovské panny – „věšáky na šaty“ – to je opět jedna z mnoha srozumitelných metafor, kterými se tato inscenace vyznačuje.
Vtipné je zasazení příběhu do pražské lokality korunované jízdou Máničky a Hurvínka tramvají do Ďáblic, odkud se mohou dostat do pekla. Komentáře obou dětských hrdinů sledujících spolu s dalšími cestujícími cestu z Dejvic do Ďáblic – to je scénka, která by fungovala i sama o sobě a určitě by se mohla jednou stát i samostatným číslem nějakého večerního programu tohoto divadla.
(Ale vedle pochval snad jen dvě opravdové marginálie – za nepříliš šťastnou, i když divácky asi efektní, považuji figuru Belzebuba (živý herec v masce s živýma rukama), který se ve výtvarném pojetí z celku vymyká. Tou druhou jsou paradoxně Hurvínkovy nemódní a pro jeho kostým charakteristické kšandy, které se objeví posléze na Mániččiných vytoužených šatičkách. Zde se jejich význam podaří „rozkliknout“ asi jen velmi pozornému dospělému divákovi.)
Na pozvánkách na premiéru bylo uvedeno, že platí jako vstupenka pro dvě dospělé osoby. I když řada premiérových hostů tuto doušku zřejmě přehlédla (no, nevezměte děti na Hurvínka!), myslím, že to byl dobře promyšlený záměr. Dospělé publikum se totiž mohlo přesvědčit o ofenzivním posunu v dramaturgii i vlastní podobě divadla, kdy se v souboru objevila řada nových mladých tváří, a na základě zhlédnutého rozhodnout o tom, jestli vezmou znovu na reprízu své děti či vnoučata. Lepší reklamu než úspěšnou premiéru si nemohlo divadlo přát.
Autor: Nina Malíková, 27. 4. 2014, zdroj: www.loutkar.eu (tento článek vyšel tiskem v časopisu Loutkář č. 2/2014)

Jak s Máničkou šili všichni čerti je dramaticky i jazykově dobře vystavěná pohádková moralita o marnivosti a pýše. Hurvínek nechce do školy, raději by šel na čolky se Žerykem a láká k tomu Máničku. Oba nakonec do školy odejdou a Mánička se tam nechá vyprovokovat mondénní třídní hvězdou k marnivosti, čímž obstará sobě i věrnému Hurvínkovi zapeklité dobrodružství. Tentokrát je to tedy Mánička a nikoli Hurvínek, kdo je aktivní obětí pokušení k neřesti, což je příjemné vykročení ze zažitých fabulačních stereotypů v Divadle S+H, paradoxně už ne tolik ze stereotypů obecně genderových. To je k uzoufání, nosit stále ty samé, staré a nemoderní šatičky, vzdychá Mánička a smutně si prohlíží své spolužačky pyšnící se oblečením podle poslední módy. Za jejich kamarádství a za krásné šatičky by dala cokoliv. Poetická je expozice pražských Ďáblic jako čtvrti, pod kterou se rozkládá peklo, jež je v souvislosti se zápletkou stylizováno do pekelného krejčovského salonu. Vlastně jde o propojený šicí manufakturní čertostroj pod úrovní podlahy (hlavního jeviště), který svou poetikou připomíná staročeskou mechanickou střelnici. Čerti v manufaktuře zpívají a zpěv doprovázejí zautomatizovaným, stále stejným pohybem. Je založen na otočných výrazech v duchu mechaniky, jakou se otáčely staré válcové jízdní řády. Práci ve strojově odosobněné ďábelské dílně řídí Slušifer. Moc dobrá je jazzově laděná big bandová hudba, funkčně charakterizační.
Autor: Luděk Horký, zdroj: Loukář č. 3/2022 (recenze byla součástí autorova článku Hurvínkovo kipu a Spejblův smysl života)

S každou novou premiérou je patrné, že si M. Kirschner a D. Kirschnerová začínají být při psaní a inscenování jistí v kramflecích. M. Kirschner si vzal tentokrát za hlavní téma nového příběhu otázku módy a především pak problematiku jejího působení na základních školách. Módní trendy a značkové oblečení totiž bývají častým spouštěčem nesvárů mezi malými dětmi. V tom spatřuji neocenitelný klad tohoto velmi dobře napsaného textu. Jediné negativum vidím pouze v jeho délce, mohl by být tak o deset minut kratší. Povedená hudba J. Škorpíka s vtipnými texty R. Krále. Smysluplná zábavná podívaná.
Autor: Jiří Landa, 10.3.2014, zdroj: www.i-divadlo.cz

Moc pěkné představení, pro děti tak akorát dlouhé. Líbilo se mi především, že byly v představení přítomny všechny známé postavy tohoto divadla. Písničky byly jednoduché, lehce zapamatovatelné. Nejvíce se mi líbila scéna s tramvají (+ daná píseň). Příběh měl hezkou myšlenku. Děti si z tohoto představení odnesou nejen pěkný zážitek, ale i ponaučení.
Autor: DivadelniFan, 6.6.2019, zdroj: www.i-divadlo.cz

Ani těm dětem se to nelíbí
Spejbl a Hurvínek je klasika, která i po desetiletích baví diváky všech věkových kategorií. Tyto postavičky si stále zachovávají svůj osobitý charakter a právem patří k cennému dědictví českého loutkářství. Vedle klasických výstupů vznikají i nové celovečerní inscenace, jako je i Jak s Máničkou šili všichni čerti.
Je skoro až povinností, aby Spejbl a Hurvínek dostali prostor na Skupově Plzni. Bohužel představení naplnilo ty nejhorší obavy, že se toto divadlo začíná vyčerpávat.
Dětské divadlo by samozřejmě mělo dětem vedle zábavy přinášet i jistá morální poučení. Že není důležité, co má člověk na sobě, ale co nosí v hlavě a jaké lidi má kolem sebe, je bezesporu sdělení, které by mělo být řečeno. Ale v kombinaci s kýčovitým zpracováním nedostane sebemenší možnost se projevit. Nadto příběh je tak banální a očekávatelný, že ani dítě nemůže být překvapeno. Po prvních deseti minutách a přečtení programu, může člověk s klidem odejít, protože nic nečekaného se nestane. Mánička jde po prázdninách s Hurvínkem do školy a už se těší na své nové šatičky. Je naprosto jasné, že se jí všechny spolužačky vysmějí a nejvíc fintivá Anděla. Samozřejmě Mánička chce nové drahé šaty, samozřejmě je nedostane, samozřejmě vymění svoji duši za nové šaty a samozřejmě ji na konci Hurvínek zachrání.
Vzhledem ke konzervativismu Divadla Spejbla a Hurvínka nemůžeme čekat nějaké nové postupy, tak kdyby alespoň nabídli dětem „koukatelnou“ podívanou. Ale vlezlé písničky, pitomě popisné kulisy a navíc ani ne příliš dobrá práce s loutkou způsobuje, že taková tato inscenace skutečně není. Vždyť v některých okamžicích pohyby loutky ani neodpovídají tomu, co právě říká! Zklamané tváře dětí a skromný potlesk nakonec stejně svědčily v neprospěch Divadla Spejbla a Hurvínka.
Abych nebyl nespravedlivý, Divadlo S+H má ve svém repertoáru určitě nesrovnatelně lepší kusy. Jaký úspěch má tato inscenace na domácí scéně, nevím, ale pokud má představení na Skupově Plzni svědčit o úrovni loutkového divadla v dané zemi, jsme na tom velmi špatně.
Autor: Jakub Štrom, 8.9.2015, zdroj: www.loutkar.eu

Šaty dělaj člověka
Kolikrát jsme to již slyšeli, že nezáleží na tom, co máme na sobě? Že důležité je to uvnitř. Námětem inscenace Jak s Máničkou šili všichni čerti v režii Miki Kirschnera je právě toto téma.
U loutkové inscenace pro děti by snad toto klišé nebylo tím největším problémem, kdyby nebylo zpracování tak zoufalé. Kulisy, ať už se jedná o malované, pohyblivé prostory nebo o architektonické objekty, jsou popisné a zbanalizované na základní představu, tak v pekle objevíme kotel, děti odváží tramvaj, která bliká apod. Někdy i celé scény působí až znechucujícím dojmem kýče, to zejména když se objevuje peklo s ďáblíky, kteří šijí šatičky. Do toho bohužel zaznívá nesnesitelně vlezlá hudba, plná pištivých hlasů panenek a čertíků a texty písní, ve kterých se nejčastěji rýmuje duše – slušet nebo Berlína – Londýna.
Snaha vkládat do textu moderní výrazy a situace celé inscenaci skutečně nepomůže. Působí to jako berlička, když se v příběhu objevuje, že každý touží po značkových šatech. Co více říct, než že dohromady je to plytké až k nesnesení? Jediný, na koho se dalo dívat, byl pejsek Žeryk, snad proto, že nemluvil, tak neměl prostor na rádoby vtipné fórky.
Kultovní postavy Hurvínka, Spejbla a Máničky v inscenaci ztrácí svou roztomilost a humor, zůstává pouze banální povrch. Pokusy o vtipy jsou nevkusné a nevhodné, například Hurvínek je označen za „hovňáska“ apod. Z takové slovní komiky je nejednomu diváku v sále trapně a možná, že zatouží po tom, aby peníze za své lístky byl investoval jinak, třeba do nových šatů? Snad by pro tvůrce mělo být varovné i to, že z představení odcházely i děti a že jejich smích se nenesl zvonivě celým sálem.
Autor: Karolína Krajčová, 8.9.2015, zdroj: www.loutkar.eu