první provedení 3.9.1956 v Plzni, II. premiéra 31.12.1956 v Praze byla posledním vystoupením Josef Skupy
Hra měla dvě premiéry – ta plzeňská se konala dne 3.9.1956 a profesor Skupa na ní (Plzeňákům poprvé) představil oficiálně svého nástupce a pokračovatele Miloše Kirschnera. Pražskou premiéru si ale dne 31.12.1956 ještě s chutí zahrál profesor Skupa osobně. Bylo to jeho poslední představení – 8.1.1957 Josef Skupa zemřel. Doba sice tehdy natolik pokročila, že se hra na takto ožehavé politické téma mohla hrát, avšak původní plakát Josefa Lamky byl shledán jako zdroj možného morálního pohoršení a nedostal se tak ani do tisku (všechny plakáty najdete v příslušné části tohoto webu).
Těžce se dnes referent chápe pera, aby po prvé od smrti národního umělce Josefa Skupy psal o inscenaci v jeho divadle. Kroky zakladatele a uměleckého vedoucího Divadélka Spejbla a Hurvínka ještě nedozněly po prostorách divadla, hledištěm ještě zní jeho hlas a pracovní stůl ještě nese stopy jeho ruky, Spejbla Hurvínek ještě nepromluvili od jeho smrti. A kdyby promluvili, hlas by se jim zadrhl. Josef Skupa umělec obdivovaný a milovaný už nevezme do své ruky vahadlo Spejbla, už nepřistoupí k mikrofonu, aby rozesmál malé i velké rozpravou rodiče Spejbla se "synstvem" Hurvínkem. Ještě ho slyším v obou postavách Janovského hry "Spejbl na Venuši". To bylo v září před odjezdem souboru na turné. Supa tehdy hýřil humorem, jeho hlas zdravě halasil hledištěm, jeho Spejbl vyvolával v obecenstvu salvy smíchu. – Když jsem viděl hru podruhé, odvezli právě Skupu do sanatoria. Spejbla i Hurvínka mluvil jeho zástupce i nástupce Miloš Kirschner.
M. Kirschner je talentovaný herec. Nejenže dovede napodobit Mistrův hlas. Nejenže má v uchu Skupovu kadenci nevinně se tvářící Hurvínkových invektiv a Spejblových rozpačitě nedořčených obhajob. Má i dost inteligence, aby je obohatil dialog otce se synem bohatým rejstříkem podtextů. Má potřebnou dávku humoru, aby perličky vtipů se opravdu vesele zatřpytily. A v jeho Hurvínkovi zní chvílemi táž srdečnost, kterou dovedl Skupa současně rozesmát i dojmout. Ještě nedorostl vždy do hloubky Spejbla, pochopit totiž plně filozofii maloměšťáctví v celé svého směšnosti i v celém jeho nebezpečí, k tomu je zapotřebí dozrát. – Kirschnerovo nadání je zárukou, že neustrne na mechanickém napodobování hereckého projevu Skupova, že klasická dvojce Spejbla Hurvínka se rozžije osobitě, zachovávajíc si přitom všechny charakterové rysy svého tvůrce.
U "Skupů" nikdy nebyla nouze o smích. V pořadech pro dospělé pramení veselí spíše z hereckých projevů – zejména z nesmírného talentu Skupova - než z vtipného textu. Těžce se rodila zvláště současná loutková satira pro Spejbla Hurvínka. "Spejblovo rodinné album" Barchánka a Janury a Radovana Krátkého "Bylo-nebylo" byly zastaveními na této cestě. "Spejbl na Venuši" Jaroslava Janovského je zatím třetí a nezdařilejší hra této série. Vyvolává výbuchy veselí a potlesky na otevřené scéně. Neboť Janovský, zkušený autor hereckého a mládežnického jeviště, zná mentalitu diváka a ví, jak ho rozesmát.
Broučkiády jsou vždycky veselé. Pan Spejbl, opojen notnou dávkou drogu, se dostane na Venuši. Jenže komika tu nepramení jako u Svatopluka Čecha ze střetnutí materialistického pana domácího Broučka se vzdušnými obyvateli Měsíce, nýbrž naopak z toho, že vlastnosti Venušanů jsou nápadně podobné vlastnostem obyvatelů Země a nectnosti pozemské jsou zveličeny v nectnostech společnosti venušské. Janovského satira leckdy přehání – ale to je ne-li podstata, tedy dobré právo satiry - tu a tam je i nespravedlivá, ale jedno jí nelze upřít: že má kuráž a že opustila málo chvalnou tradici strefovat se do komunálu(?) a jiných ošumělých a co nejnižších cílů.
Věřte, že není lepšího průzkumu veřejného mínění než třeba představení "Filipa Filipka" nebo "Spejbl na Venuši". Pro mnohé veřejné pracovníky – včetně vědců a spisovatelů – by byla návštěva těchto her a reakce obecenstva tuze poučná. Vůbec nevadí, že potlesk se ozve občas zřejmě i z řad Spejblů v hledišti. Bylo by neupřímné popírat chyby našeho života a škarohlídské neumět se k jim od srdce zasmát. A bylo by nemoudré nedovolit satiře, aby se rozezněla svobodně a odvážně. Ale naopak: touha obecenstva smát se za každou cenu a popularita Spejbla Hurvínka zavazují dramatika k přísné vnitřní kázni ve výběru cílů a v míře satirického výsměchu.
Hra "Spejbl na Venuši" není všude stejné umělecké úrovně. Vzala si na mušku množství cílů, což zvyšuje její pestrost i satirický rozsah, ale snižuje její pádnost. Autor Janovský měl smůlu, že v divadélku Spejbla Hurvínka narazil na dramaturga Janovského. Dramaturg neměl odstup od vlastní práce a tak se stalo, že vedle míst, nad nimi srdce zaplesá, jak jsou břitká, útočná a vtipná, jsou ve hře místa mdlá, že situací opravdu veselých jsou vtipy nenáročné, že mnohá místa, zejména v úvodu a v závěru, jsou zdlouhavá. I tak je však "Spejbl na Venuši" v dramaturgické tvorbě Janovského úspěch a příslib pro jeho další autorsko-dramatickou spolupráci s Divadélkem S+H.
Za mnoho dluží autor souboru, který v přemýšlivé režii a vtipné výpravě Jana Dvořáka dal hře všechno své umění – především vysokou úroveň vodění loutek. Kdo by mohl třeba odolat Vomelovu nemotornému Spejblovi, jak se vrtí, převaluje a zmítá v posteli, celý zmožen chřipkou, horečným snem a strachem z námluv paní Švitorkové. Tu zase mluví znamenitě Míla Mellanová, která jí přidružila ke Spejblovi, Hurvínkovi a Máničce nový stálý typ divadla. Jinak je třeba říci, že loutkáři souboru jsou rozhodně lepšími vodiči než mluvčími.
Je pochopitelné, že osiřelý soubor se vydá jen nesměle na další plavbu bez kormidelníka, který řídil jeho loď od počátku zkušenou rukou. Ale přístavy čekají! Čekají na loď, která rozváží veselí. A proto bez váhání – ve jménu Josefa Skupy plnou parou kupředu!
Autor: Erik Kolár, zdroj: Rudé právo 12.1.1597, str. 3
Tato hra se stala - byť ve skromných loutkových podmínkách - zrcadlem a svědectvím nedávné doby, doby, v níž ještě doznívala likvidace pozůstatků kultu osobnosti. Spejblův záchvat velikášství a jeho zlom do užaslého zmoudření navíc odpovídal tradici typu. Spejbl byl hybnou silou děje, byl svůj, jeho dominantní role určovala i spejblovský úhel pohledu, jeho jednání odpovídalo tradičnímu Spejblovi a přece, s nepatrným přizpůsobením, mířilo do současnosti. Jako by rozpačité poválečné desetiletí bylo jediným okamžikem zapomenuto.
Škoda, že se tu autor s hercem sešli poprvé a už také naposledy, že Janovský se svým námětem nepřišel dřív. Podařilo se mu totiž bez frází, bez sáhodlouhých teoretických úvah, konkrétně na jevišti, určit Spejbla jako současného člověka s přežívajícími měšťáckými sklony; ne jako kreaturu hodnou nenávisti, jak byl občas také vykládán, ale jako směšného, spíš politování hodného malého velikána, který svou historií nenadálého vzestupu i logického pádu, i když prožitou jen ve snu, ukazuje na spejblovštinu větších rozměrů.
S aktuálním posunem Spejblova charakteru se zdravě a přirozeně aktualizovat i slovník hrdiny. Ale hlavně: Kromě bezprostředního úspěchu hry byl vytvořen základ, z něhož se mohl bezpečně vyvíjet i Spejbl dalších let, i když už spíš v dílech jiných autorů, protože Janovský přes několikaletou spolupráci s divadlem a řadu dalších textů sám sebe už nikdy nepřekonal.
Je však nemálo příznačné, že referenti, zaskočeni tímto skutečně velkým, časovým a dobře zpracovaným námětem, po kterém tolik volali, volili spíš opatrný tón, jako by tak náhlý, a tak pronikavý úspěch divadla, které po léta mistrovali, úspěch jeho dramaturgie, režie i herectví, byl poněkud neslušný.
Autor: Pavel Grym, zdroj: Klauni v dřevácích