Pásmo pohádkových scének s komentátorskými dialogy Spebla a Hurvínka zahrnovalo představení celé škály žánrů - vedle klasických marionet se zde uplatnila také stínohra, maňásci a další techniky.
Hra obsahuje tyto části: Perníková chaloupka aneb problém nadměrného bytu, DDT aneb O síle slova básnického, Světluška a 3 trpaslíci, Celsius a Reomýr, O pěti kolovratech Aneb Fluktu, Pohádka o řepě.

Pohádky pro dospělé
Bylo - nebylo. Tak začínají pohádky, které vyprávíme dětem. Tentokrát je vypravuje Radovan Krátký ústy Spejbla Hurvínka nám, dospělým. Vypráví o tom, co ještě je, ale co jednou budeme skutečně vyprávět dětem už jen jako pohádky: o všech věcech, které nás ještě sužují, a které by být neměly. Ať jde o lidskou hloupost, tupou úředničinu, mělké slovo básníka, vznášejícího se v neskutečnu, o plané řečnění na schůzích, jenž nic nevyřeší a k ničemu nevede, či o zmetky, absenci a fluktuaci, a nebo o lidi kteří žijí z našeho společného krajíce a nikdy nepřiloží k ruku k dílu – všechno to nás dovede u Spejbla Hurvínka rozesmát (a umělci divadla prof. Skupy se o to velmi zasloužili svým vynikajícím výkonem) – ale vede nás i k zamyšlení. Dnes to ještě pohádky nejsou, jsou to těžké a vážné chyby. Satirická hra Radovana Krátkého v divadélku Spejbla Hurvínka míří k tomu, aby ty zjevy užuž byly opravdu jen pohádkami.
Autor: Zdenka Neumannová, zdroj: Literární noviny č. 42/1955 (15.10.1955), str. 5

Divadélko Spejbla a Hurvínka hledá autora smělé satiry
V sobotu večer se do Divadélka Spejbla a Hurvínka v Římské ulici scházeli diváci premiéře nové satirické hry "Bylo-nebylo" od mladého autora Radovana Krátkého, kterého dobře znají čtenáři Dikobrazu. Diváci nebyli zklamáni uměním divadla, nemohli však být ještě plně uspokojeni samotnou hrou.
"Bylo-nebylo" je pásmo šesti satirických "pohádek pouze pro dospělé", jehož jednotlivé samostatné obrazy jsou spojovány výstupy Spejbla a Hurvínka, v nichž se vždy každá "pohádka" začne rozvíjet. Je to pásmo rozhodně zdařilejší než někdejší "Spejblovo rodinné album". Satira Radovana Krátkého je cílevědomější i literární hodnotnější a forma pohádky jí dodává osobité působivosti. Pěkná je zejména závěrečná 'Pohádka o řepě', která nastavuje zrcadlo některým špatným věcem ve vztahu města a vesnice. Vtipná a účinná je také pohádka 'O pěti kolovratech aneb Fluktuše a Absencie'. Vtip ostatně nechybí ani řadě míst v jiných obrazech. Pokud se společenské kritiky týká, setkáváme se tu však většinou opět se starými náměty, častokrát ji zpracovávanými a proto značně otřelými - například o byrokratovy na bytovém úřadě v nejméně zdařilé scéně 'Perníková chaloupka' nebo o planém schůzování. Pohádce 'DDT aneb o síle slova básnického', která si chtěla vzít na mušku některé jevy v naší poesii, chybí jasnější, srozumitelnější kritická řeč. Její smysl není vždy zřetelný a proto se míjí cíle.
Vcelku je satira "Bylo-nebylo" vlastně hodně krotká a zdaleka také neodpovídá možnostem vinohradské loutkové scény. Je to však začátek a je třeba uvítat, že se mezi našimi autory našel alespoň jediný, kdo chtěl divadlu, které hledá autora, pomoci. Pro nadaného satirika R. Krátkého bude toto první setkání s divadlem jistě nesmírně poučné, zvláště poznání nekonečně bohatých technických možností této scény. Neměl by na tomto prvním svém pokusu přestat.
V plném lesku na premiérovém večeru zasvítilo umění Skupovou i jeho spolupracovníků. Scény Spejbla Hurvínka byly nejpoutavější. Jakým mnohotvárným, bohatým hlasovým odstíněným obdařuje Skupa obě své figurky, nabručeného a omezeného Spejbla a rošťácky prostořekého Hurvínka! Kolik do těchto scének dovede vložit životní moudrosti, ryzího lidského citu a především krásného humoru, který je každému tak blízký.
Obdivovali jsme se i skvělým schopnostem ostatních umělců, kteří s takovou vynalézavostí uplatňují rozmanité loutkářské techniky od marionet až k půvabným plochým loutkám stínovým, obdivovali jsme výtvarnou krásu loutek, vtipnost, s níž byly vytvořeny, dokonalou techniku v práci se světlem, zvukem a účast všech, kteří dali loutkám svůj hlas nebo je vodili. Za všechny tyto vzácné pracovníky jmenujeme alespoň režiséra celého představení Miloše Hakena a výtvarníka Jana Dvořáka. Tvůrčí kolektiv, vedený národním umělcem Skupou, má velké možnosti a schopnosti. Najde konečně svého velkého autora? Z celého srdce mu to přejeme!
Autor: Jaroslav Opavský, Rudé právo 27.9.1955, str. 3

J. A. Novotný (Čs. loutkář č. 2/1956) vyčetl například dramaturgii, že nepečuje o dominantní roli S + H . . . ačkoliv Spejbl s Hurvínkem jako komentátoři ve Skupově interpretaci nad všemi scénkami dominovali. A vůbec dramaturgie: "Přestal se profesor Skupa o ni zajímat? Vše nasvědčuje tomu, že se patrně svých výsadních práv v spolurozhodování o duchu a obsahu repertoáru vzdal." A dále: "Profesor Skupa nějak ustrnul. Opakuje se. Imituje sebe nebo se dokonce dává imitovat. On - neporovnatelný, neopakovatelný, neboť Spejbl a Hurvínek jsou a zůstanou jednou provždy pouze jeho dílem, je rozmělňován, zplošťován, kopírován a komolen."
Kritika pochopitelně hodnotí výsledek na jevišti. Ale může, je-li aspoň nepatrně citlivá k podmínkám a k procesu tvorby, tolerovat všeobecně známý fakt, jakým je vážná nemoc tvůrce.
Náměty byly kritizovány jako malé, krátkodeché, komunální, zabývající se ne podstatnými otázkami, ale přechodnými "potížemi růstu". A přece mnohé z nich - schematická poezie, pracovní morálka, formální schůzování, kvalita práce, nedostatky distribuce - by snesly podobnou satiru i po třiceti letech. V očích referentů nenašel milost ani vtipný nápad použít jako prostředku satiry tradiční pohádkové příběhy a postavy.
Autor: Pavel Grym, Klauni v dřevácích