Žádný dřevák. Hurvínek baví děti už sto let a má vyprodáno
06.08.2026, napsal: Pavel Kohár, Forbes, sekce média tisk
Hurvínek letos oslavil sto let, ale rozhodně nepatří do muzea. Jak se Divadlu Spejbla a Hurvínka daří zůstávat relevantní i pro dnešní děti, hospodařit s desítkami milionů korun a předávat svou značku napříč generacemi? Nejen o tom Forbes mluvil s Denisou a Mikim Kirschnerovými.
Když se řekne Spejbl a Hurvínek, většině Čechů se vybaví večerníčky, dětský smích nebo školní výlet do divadla. Málokdo ale tuší, že právě loutky několikrát zásadně změnily osudy lidí, kteří s nimi spojili svůj život.
Josef Skupa, duchovní otec obou postaviček, během první světové války narukoval, ale díky tomu, že hrál s maňásky pro důstojníky, se nedostal na frontu. Když mu navíc jeden z kuchařů opařil nohu, jeho věrní „diváci“ zařídili převelení do zázemí v Plzni.
Právě tam se později dostal nejen ke spolupráci s Městským divadlem, ale především s Loutkovým divadlem Feriálních osad, kde se začal naplno věnovat loutkám. „Dá se říct, že mu tenkrát zachránily život,“ vypráví ředitelka divadla Denisa Kirschnerová.
Sám dramaturg divadla v tom vidí až mystický rozměr. „Já je mám doopravdy trochu začarované. U lidí, kteří se na ně nějak navážou, se často opakují podobné životní příběhy,“ říká Miki Kirschner.
Ostatně ani vztah rodiny Kirschnerových k loutkám nebyl od začátku idylický. Otec Denisy Kirschnerové, legendární interpret Miloš Kirschner, se loutkovému divadlu v mládí spíše bránil.
Jeho otec ho nutil chodit na zkoušky loutkové scény na Korábě pod pohrůžkou, že pokud nepřijde, nemusí se vracet domů. Miloš Kirschner tak nejednou přespal v parku.
Později se jeho životní osud znovu protnul s loutkami. Kvůli aktivitám kolem protirežimního časopisu strávil několik měsíců ve vězení, byl vyloučen ze studií práv a základní vojenskou službu absolvoval u Pomocných technických praporů.
Když se poté ucházel o angažmá, Josef Skupa si navzdory odporu úřadů prosadil jeho přijetí do souboru. Divadlo mu tak otevřelo cestu k profesi, které nakonec zasvětil celý život.
Když se řekne Spejbl a Hurvínek, většině Čechů se vybaví večerníčky, dětský smích nebo školní výlet do divadla. Málokdo ale tuší, že právě loutky několikrát zásadně změnily osudy lidí, kteří s nimi spojili svůj život.
Josef Skupa, duchovní otec obou postaviček, během první světové války narukoval, ale díky tomu, že hrál s maňásky pro důstojníky, se nedostal na frontu. Když mu navíc jeden z kuchařů opařil nohu, jeho věrní „diváci“ zařídili převelení do zázemí v Plzni.
Právě tam se později dostal nejen ke spolupráci s Městským divadlem, ale především s Loutkovým divadlem Feriálních osad, kde se začal naplno věnovat loutkám. „Dá se říct, že mu tenkrát zachránily život,“ vypráví ředitelka divadla Denisa Kirschnerová.
Sám dramaturg divadla v tom vidí až mystický rozměr. „Já je mám doopravdy trochu začarované. U lidí, kteří se na ně nějak navážou, se často opakují podobné životní příběhy,“ říká Miki Kirschner.
Ostatně ani vztah rodiny Kirschnerových k loutkám nebyl od začátku idylický. Otec Denisy Kirschnerové, legendární interpret Miloš Kirschner, se loutkovému divadlu v mládí spíše bránil.
Jeho otec ho nutil chodit na zkoušky loutkové scény na Korábě pod pohrůžkou, že pokud nepřijde, nemusí se vracet domů. Miloš Kirschner tak nejednou přespal v parku.
Později se jeho životní osud znovu protnul s loutkami. Kvůli aktivitám kolem protirežimního časopisu strávil několik měsíců ve vězení, byl vyloučen ze studií práv a základní vojenskou službu absolvoval u Pomocných technických praporů.
Když se poté ucházel o angažmá, Josef Skupa si navzdory odporu úřadů prosadil jeho přijetí do souboru. Divadlo mu tak otevřelo cestu k profesi, které nakonec zasvětil celý život.
Jak udržet Hurvínka mladého i ve sto letech
Přežít celé století je jedna věc. Mluvit dnes k dětem, které vyrůstají na TikToku, YouTube a sociálních sítích, je věc druhá. „Archetypy postaviček jsou v podstatě dané, ale člověk je musí neustále aktualizovat podle dnešního způsobu myšlení,“ říká Miki.
Největší změnou je jazyk. Starší nahrávky už mohou být pro dnešní děti obtížně srozumitelné. Hurvínek proto občas používá současnější výrazy nebo lehký slang.
„Je to vlastně chození po břitvě nože, kdy člověk nesmí sklouznout ani na jednu stranu, aby nebyl Hurvínek moc archaický, nebo zase moc moderní,“ popisuje dramaturg.
I v tom spočívá síla obou postav. Nejsou pevně ukotvené v žádné době ani sociálním statusu. Mohou se ocitnout ve středověku, v současnosti i v budoucnosti. Jediné, co se musí měnit, jsou témata, která řeší.
Spejbl a Hurvínek nikdy nebyli jen dětskými loutkami. Byli především dvěma výraznými charaktery, které komentují svět kolem sebe. Někdy naivně, jindy překvapivě ostře, ale vždy s humorem, který nestojí na vulgaritě, nýbrž na nadsázce a chytrém dialogu. Což je směr, kterým se chce Divadlo Spejbla a Hurvínka ubírat i v současnosti.
Desítky milionů na dřevo
Zatímco řada tradičních kulturních institucí řeší stárnoucí publikum a klesající zájem, Divadlo Spejbla a Hurvínka zažívá opačný příběh.
„Před třemi lety jsme úplně změnili způsob propagace. Začali jsme výrazněji pracovat s online marketingem a přibrali datového analytika,“ popisuje Denisa Kirschnerová. Díky tomu dnes divadlo mnohem přesněji vyhodnocuje, jak jednotlivé kampaně fungují a jak na ně publikum reaguje.
Výsledek se dostavil překvapivě rychle. „Návštěvnost se téměř zdvojnásobila a dnes k nám zavítá kolem sedmdesáti tisíc diváků ročně. Zájem stále roste a máme prakticky vyprodáno,“ dodává ředitelka.
Divadlo dnes funguje jinak než před deseti lety. Nestačí pouze odehrát představení a poslat diváky domů. Rodiny chtějí nahlédnout do zákulisí, vyzkoušet si vodění loutek, zúčastnit se workshopů nebo speciálních akcí. To vše jim je umožněno. Podle Mikiho se tak z divadla postupně stává širší kulturní instituce.
Zásadní změnou bylo také vytvoření pozice uměleckého šéfa, která byla v minulosti spojena s hlavním interpretem. Už pět let ji zastává loutkář a scénograf David Janošek. Jeho přínos pro současnou dramaturgii divadla, složení uměleckého souboru i samotný provoz instituce je podle vedení zásadní.
S uměleckou stránkou provozu divadla úzce souvisí i ta ekonomická. Roční náklady se aktuálně pohybují kolem 49 milionů korun. Divadlo je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy, jehož podpora pokrývá především tabulkové platy zaměstnanců.
Na zbytek provozu si instituce musí vydělat sama. Loni vlastní činností získala kolem patnácti milionů korun, letos by to mohlo být až šestnáct milionů. Podle vedení divadla je však pro jeho další rozvoj potřeba navýšit rozpočet o 4,5 milionu korun. Současný provoz totiž naráží na hranici svých kapacit, ať už jde o počet představení, nebo celkovou programovou nabídku.
Finanční podpora z veřejných prostředků umožňuje držet vstupné na dostupné úrovni. Běžná vstupenka stojí 250 až 290 korun, bez dotací by podle vedení divadla vyšla zhruba na 900 korun. Čtyřčlenná rodina by tak místo tisícovky zaplatila 3600 korun za jednu návštěvu.
„Neradi bychom byli divadlem pro určitou sociální skupinu. Je to dětské divadlo a mělo by být přístupné pro každého,“ vysvětluje Miki.
Paradoxně právě digitální éra, kterou mnozí považují za hrozbu pro tradiční kulturu, se pro Spejbla a Hurvínka stala příležitostí.
Sociální sítě děti od divadla pryč neodvedly. Naopak jim připomněly, že některé zážitky stále nejde nahradit displejem telefonu. Když se zvedne opona a na scéně se objeví Spejbl s Hurvínkem, pořád funguje totéž co před desítkami let. Touha zažít něco živého, co se odehrává tady a teď.
Sluha dvou pánů
Miki za rizikové okamžiky v historii divadla nepovažuje ekonomické problémy ani společenské změny. „Nejtěžší chvíle přicházely vždy ve chvíli, kdy se měnili hlavní interpreti. Tehdy se vždy lámalo, jak bude divadlo fungovat dál,“ říká.
Pro značku jde o mimořádně citlivý moment. Nový interpret může dokonale napodobit hlas, techniku i gestiku svých předchůdců, a přesto publikum okamžitě pozná, že něco nefunguje. Současně nesmí být pouhým imitátorem. Musí do postav přinést vlastní energii, ale nikdy je nepřehlušit a částečně tak potlačit své ego.
„Musíte přijmout, že známý nemáte být vy, ale vždycky Spejbl a Hurvínek. Jste v podstatě sluha dvou pánů,“ vysvětluje Miki.
Právě schopnost předávat tuto zvláštní kombinaci talentu a pokory možná vysvětluje, proč Spejbl a Hurvínek přežili monarchii, dvě světové války, komunismus i nástup digitální éry.
Ve skutečnosti jde o stejnou výzvu, jakou řeší každá dlouhověká instituce nebo rodinná firma. Jak zachovat identitu značky a zároveň jí umožnit, aby se přirozeně vyvíjela a oslovovala další generace.
Že se to Spejblovi a Hurvínkovi stále daří, ukázala letos na jaře jedna událost v Japonsku. Po představení v Kjótu se během debaty přihlásila žena, která soubor viděla při jeho předchozím turné před půlstoletím. „Byla na Hurvínkovi jako malá holčička a padesát let čekala, až se vrátí,“ vzpomíná Denisa Kirschnerová.
Pro celý soubor to byl mimořádně emotivní okamžik. „To jsou chvíle, kdy cítíte kontinuitu a víte, že Spejbl a Hurvínek si zaslouží jen to nejlepší,“ uzavírá.
Originální příspěvek: Žádný dřevák. Hurvínek baví děti už sto let a má vyprodáno, Časopis Forbes, 6.8.2026, autor: Pavel Kohár
Přežít celé století je jedna věc. Mluvit dnes k dětem, které vyrůstají na TikToku, YouTube a sociálních sítích, je věc druhá. „Archetypy postaviček jsou v podstatě dané, ale člověk je musí neustále aktualizovat podle dnešního způsobu myšlení,“ říká Miki.
Největší změnou je jazyk. Starší nahrávky už mohou být pro dnešní děti obtížně srozumitelné. Hurvínek proto občas používá současnější výrazy nebo lehký slang.
„Je to vlastně chození po břitvě nože, kdy člověk nesmí sklouznout ani na jednu stranu, aby nebyl Hurvínek moc archaický, nebo zase moc moderní,“ popisuje dramaturg.
I v tom spočívá síla obou postav. Nejsou pevně ukotvené v žádné době ani sociálním statusu. Mohou se ocitnout ve středověku, v současnosti i v budoucnosti. Jediné, co se musí měnit, jsou témata, která řeší.
Spejbl a Hurvínek nikdy nebyli jen dětskými loutkami. Byli především dvěma výraznými charaktery, které komentují svět kolem sebe. Někdy naivně, jindy překvapivě ostře, ale vždy s humorem, který nestojí na vulgaritě, nýbrž na nadsázce a chytrém dialogu. Což je směr, kterým se chce Divadlo Spejbla a Hurvínka ubírat i v současnosti.
Desítky milionů na dřevo
Zatímco řada tradičních kulturních institucí řeší stárnoucí publikum a klesající zájem, Divadlo Spejbla a Hurvínka zažívá opačný příběh.
„Před třemi lety jsme úplně změnili způsob propagace. Začali jsme výrazněji pracovat s online marketingem a přibrali datového analytika,“ popisuje Denisa Kirschnerová. Díky tomu dnes divadlo mnohem přesněji vyhodnocuje, jak jednotlivé kampaně fungují a jak na ně publikum reaguje.
Výsledek se dostavil překvapivě rychle. „Návštěvnost se téměř zdvojnásobila a dnes k nám zavítá kolem sedmdesáti tisíc diváků ročně. Zájem stále roste a máme prakticky vyprodáno,“ dodává ředitelka.
Divadlo dnes funguje jinak než před deseti lety. Nestačí pouze odehrát představení a poslat diváky domů. Rodiny chtějí nahlédnout do zákulisí, vyzkoušet si vodění loutek, zúčastnit se workshopů nebo speciálních akcí. To vše jim je umožněno. Podle Mikiho se tak z divadla postupně stává širší kulturní instituce.
Zásadní změnou bylo také vytvoření pozice uměleckého šéfa, která byla v minulosti spojena s hlavním interpretem. Už pět let ji zastává loutkář a scénograf David Janošek. Jeho přínos pro současnou dramaturgii divadla, složení uměleckého souboru i samotný provoz instituce je podle vedení zásadní.
S uměleckou stránkou provozu divadla úzce souvisí i ta ekonomická. Roční náklady se aktuálně pohybují kolem 49 milionů korun. Divadlo je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy, jehož podpora pokrývá především tabulkové platy zaměstnanců.
Na zbytek provozu si instituce musí vydělat sama. Loni vlastní činností získala kolem patnácti milionů korun, letos by to mohlo být až šestnáct milionů. Podle vedení divadla je však pro jeho další rozvoj potřeba navýšit rozpočet o 4,5 milionu korun. Současný provoz totiž naráží na hranici svých kapacit, ať už jde o počet představení, nebo celkovou programovou nabídku.
Finanční podpora z veřejných prostředků umožňuje držet vstupné na dostupné úrovni. Běžná vstupenka stojí 250 až 290 korun, bez dotací by podle vedení divadla vyšla zhruba na 900 korun. Čtyřčlenná rodina by tak místo tisícovky zaplatila 3600 korun za jednu návštěvu.
„Neradi bychom byli divadlem pro určitou sociální skupinu. Je to dětské divadlo a mělo by být přístupné pro každého,“ vysvětluje Miki.
Paradoxně právě digitální éra, kterou mnozí považují za hrozbu pro tradiční kulturu, se pro Spejbla a Hurvínka stala příležitostí.
Sociální sítě děti od divadla pryč neodvedly. Naopak jim připomněly, že některé zážitky stále nejde nahradit displejem telefonu. Když se zvedne opona a na scéně se objeví Spejbl s Hurvínkem, pořád funguje totéž co před desítkami let. Touha zažít něco živého, co se odehrává tady a teď.
Sluha dvou pánů
Miki za rizikové okamžiky v historii divadla nepovažuje ekonomické problémy ani společenské změny. „Nejtěžší chvíle přicházely vždy ve chvíli, kdy se měnili hlavní interpreti. Tehdy se vždy lámalo, jak bude divadlo fungovat dál,“ říká.
Pro značku jde o mimořádně citlivý moment. Nový interpret může dokonale napodobit hlas, techniku i gestiku svých předchůdců, a přesto publikum okamžitě pozná, že něco nefunguje. Současně nesmí být pouhým imitátorem. Musí do postav přinést vlastní energii, ale nikdy je nepřehlušit a částečně tak potlačit své ego.
„Musíte přijmout, že známý nemáte být vy, ale vždycky Spejbl a Hurvínek. Jste v podstatě sluha dvou pánů,“ vysvětluje Miki.
Právě schopnost předávat tuto zvláštní kombinaci talentu a pokory možná vysvětluje, proč Spejbl a Hurvínek přežili monarchii, dvě světové války, komunismus i nástup digitální éry.
Ve skutečnosti jde o stejnou výzvu, jakou řeší každá dlouhověká instituce nebo rodinná firma. Jak zachovat identitu značky a zároveň jí umožnit, aby se přirozeně vyvíjela a oslovovala další generace.
Že se to Spejblovi a Hurvínkovi stále daří, ukázala letos na jaře jedna událost v Japonsku. Po představení v Kjótu se během debaty přihlásila žena, která soubor viděla při jeho předchozím turné před půlstoletím. „Byla na Hurvínkovi jako malá holčička a padesát let čekala, až se vrátí,“ vzpomíná Denisa Kirschnerová.
Pro celý soubor to byl mimořádně emotivní okamžik. „To jsou chvíle, kdy cítíte kontinuitu a víte, že Spejbl a Hurvínek si zaslouží jen to nejlepší,“ uzavírá.
Originální příspěvek: Žádný dřevák. Hurvínek baví děti už sto let a má vyprodáno, Časopis Forbes, 6.8.2026, autor: Pavel Kohár