Se Spejblem do stratosféry aneb Divošská scéna: když se jazz ocitl mezi lidojedy
18.08.2026, napsal: Kamil M., sekce nahrávky
Když se řekne Josef Skupa a jeho Spejbl s Hurvínkem, většina posluchačů si vybaví především slovní přestřelky, školní zkoušení, Spejblovu samolibou učenost nebo Hurvínkovu dětskou drzost. Gramofonové desky z první poloviny třicátých let však ukazují ještě jinou tvář Skupova divadla: svět revuálního humoru, parodie, exotiky a tehdejší populární hudby. K nejpozoruhodnějším dokladům tohoto světa patří krátká nahrávka Se Spejblem do stratosféry – Divošská scéna, natočená roku 1933, později opakovaně reedována, a to dokonce i v zahraničí. Je to pouhých necelých tři minuty zvuku, přesto v nich lze slyšet pozoruhodný průsečík několika tehdejších fenoménů: loutkového divadla, gramofonového průmyslu, revuálního humoru, fascinace exotikou a především jazzu.
Předlohou pro vznik nahrávky byla stejnojmenná revue Se Spejblem do stratosféry, uvedená v Plzni roku 1932, na jejíž přípravě se vedle Josefa Skupy podílel také Frank Wenig a Karel Leiss. Dnes si už jenom můžeme domýšlet, jak byla vystavena scéna a jak přesně revue vypadala, neboť živý záznam z rozhlasového vysílání hry za sálu Typos v Brně ze dne 17.3.1934 si nikdy už neposlechneme. To, že revue byla mimořádně úspěšná dokládá i dvoustovka repríz.
Samotná "Divošská scéna" je přitom jen jedním z fragmentů této revue. Na gramofonovou desku se dostala společně s "Japonskou scénou" z téže hry. Ultraphon ji vydal roku 1933 pod objednacím číslem B 10640. Nahrávka vznikla 12. února 1933 v pražském Kině Beránek. Původní gramodeska je mezi sběrateli mezi velmi ceněná a nedá se prakticky sehnat.
Předlohou pro vznik nahrávky byla stejnojmenná revue Se Spejblem do stratosféry, uvedená v Plzni roku 1932, na jejíž přípravě se vedle Josefa Skupy podílel také Frank Wenig a Karel Leiss. Dnes si už jenom můžeme domýšlet, jak byla vystavena scéna a jak přesně revue vypadala, neboť živý záznam z rozhlasového vysílání hry za sálu Typos v Brně ze dne 17.3.1934 si nikdy už neposlechneme. To, že revue byla mimořádně úspěšná dokládá i dvoustovka repríz.
Samotná "Divošská scéna" je přitom jen jedním z fragmentů této revue. Na gramofonovou desku se dostala společně s "Japonskou scénou" z téže hry. Ultraphon ji vydal roku 1933 pod objednacím číslem B 10640. Nahrávka vznikla 12. února 1933 v pražském Kině Beránek. Původní gramodeska je mezi sběrateli mezi velmi ceněná a nedá se prakticky sehnat.
Spejbl a Hurvínek mezi „divochy“
Děj scénky je jednoduchý a právě v tom spočívá její komediální účinek. Spejbl s Hurvínkem se ocitají v prostředí stylizovaném jako exotický ostrov obývaný „divochy“. Ti začnou vydávat nejrůznější zvuky a hrát svou hudbu. Protagonisté situaci samozřejmě chápou jako bezprostřední ohrožení – mají strach, že padli do rukou lidojedů a že jejich výlet může skončit poněkud méně turisticky, než původně očekávali.
Do této absurdní situace však zazní něco, co by posluchač na „ostrově lidojedů“ možná nečekal: St. Louis Blues. Slavný bluesový kousek W. C. Handyho zde zpívá Tessa Lorelli, zatímco klavírní doprovod obstarává Leo Schwarz. Spejbla a Hurvínka představuje Josef Skupa. V dobových a pozdějších katalozích se jako účinkující objevuje rovněž Karel Leiss.
A právě okamžik, kdy se „primitivní“ exotické prostředí spojí s jedním z nejslavnějších amerických bluesových kusů, dává nahrávce její neobyčejnou historickou hodnotu.
Saint Louis Blues jako hudba „divochů“
St. Louis Blues patřil už ve dvacátých letech k nejznámějším skladbám americké populární hudby a jazzu. Handyho skladba zkomponovaná v roce 1914 se stala mezinárodním standardem a její melodie pronikala do tanečních orchestrů, kabaretů i gramofonových katalogů.
V československém prostředí třicátých let tedy nešlo o neznámou kuriozitu. Naopak – jazz a americká populární hudba se stávaly součástí moderní městské kultury. Nahrávka Se Spejblem do stratosféry je ale použije velmi zvláštním způsobem.
Tessa Lorelli zpívá Handyho píseň anglicky, tedy v jazyce, který v samotné scénce představuje další prvek exotiky. Její kultivovaný, energický pěvecký projev přitom stojí v ostrém kontrastu k hlukům a „domorodému“ mumlání ostatních účinkujících. Výsledkem je komický střet dvou světů: moderního amerického jazzu a groteskní představy o primitivním kmenovém životě.
Právě zde je ovšem třeba být při dnešním poslechu trochu opatrný. Humor scény stojí na dobové představě „divocha“ jako exotického, primitivního a potenciálně nebezpečného člověka. To, co bylo ve třicátých letech součástí běžného revuálního a kabaretního humoru, dnes samozřejmě vnímáme také v kontextu tehdejších stereotypů a exotizace mimoevropských kultur.
Zároveň je však zajímavé, že Skupa tento stereotyp využil jako prostředek k něčemu jinému: k parodii samotné fascinace exotikou a moderní populární hudbou.
Tessa Lorelli: americký hlas v českém loutkovém divadle
Významnou postavou scénky je Tessa Lorelli. Nebyla jen náhodnou zpěvačkou, která se objevila před mikrofonem. Její přítomnost je jedním z dokladů mezinárodního charakteru Skupova divadla.
Lorelli, vlastním jménem Terese Gerlová, byla Američanka českého-německého původu narozená v Kalifornii. Do Evropy se dostala s pěveckotaneční skupinou, která se nakonec rozpadla v Paříži, odkud přišla do Československa. Skupa ji angažoval v roce 1932 a v jeho divadle působila až do roku 1937.
To je pro Divošskou scénu zásadní. Lorelli totiž do nahrávky přináší něco, co by samotný Skupův soubor jen obtížně vytvořil: přirozený vztah k anglicky zpívanému americkému repertoáru. Její hlas tak funguje jako hudební protějšek Skupova Spejbla a Hurvínka.
Kontrast je téměř filmový. Na jedné straně hluboký Skupův Spejbl a jeho charakteristická komika, na druhé straně dětský Hurvínek, k tomu anglicky zpívané blues a klavír Leo Schwarze. V několika minutách se tak potkává české loutkové divadlo s americkou populární kulturou.
Skupův Spejbl není ještě „ten pozdější Spejbl“
Nahrávka je zajímavá i kvůli samotné interpretaci hlavních postav. Skupův Spejbl z třicátých let se v některých ohledech liší od podoby, kterou později proslavil Miloš Kirschner. Skupův Spejbl je oproti Kirschnerovo pojetí výrazněji kabaretní postavou. Jeho komika stojí na hlubokém hlase, pomalém tempu a sebejistotě člověka, který si je jistý svými znalostmi – i tehdy, když zjevně neví vůbec nic. Hurvínek je naopak veden fistulí a jeho hlasový projev dovoluje Skupovi využívat širokou škálu dětského chování: od nejistoty a pláče až po drzost a výsměch.
V Divošské scéně navíc nefungují Spejbl s Hurvínkem pouze jako klasická dvojice „hloupý otec – chytrý syn“. Jsou především komickými průvodci absurdní situací. Publikum má spolu s nimi poznat, že se ocitli ve světě, jehož pravidla neznají. A právě hudba se stává zdrojem překvapení.
Jazz v loutkovém divadle
Nahrávka je cenná také pro historii českého jazzu a populární hudby. Materiály k dějinám českého jazzu uvádějí St. Louis Blues z desky Se Spejblem do stratosféry jako příklad jazzového repertoáru v českém prostředí třicátých let.
Ještě zajímavější je ovšem způsob, jakým Skupa jazz použil. Nejde o jazzovou nahrávku v běžném smyslu. Není to taneční orchestr ani pokus o autentickou americkou interpretaci. Je to dramaturgický gag. Jazz zde charakterizuje „jiný svět“. Jenže tento jiný svět není ve skutečnosti vzdálený: americká hudba už dávno pronikala do evropských měst a gramofonových katalogů. Skupa tak vytvořil paradox. To, co mělo v rámci scénky představovat exotickou hudbu domorodců, bylo ve skutečnosti jedním z nejmodernějších a nejmezinárodnějších hudebních fenoménů své doby.
Od šelaku k historickému dokumentu
Původní gramofonová deska Ultraphon z roku 1933 dnes není jen jednou z dlouhé řady zvukových nosičů. Je historickým dokumentem. Zachycuje podobu Skupova divadla v době, kdy se Spejbl s Hurvínkem stále formovali jako moderní kabaretní a revuální dvojice.
Nahrávka byla později opakovaně re-edována. Poprvé znovu vyšla pod originálním anglickým názvem v roce 1965 na výběru Český jazz 1920 - 1960. Chybět pochopitelně nemohla ani na pětidiskovém kompletu Skupovy tvorby: Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy. V roce 2018 ji Supraphon zařadil také do edice Historie psaná šelakem – Cesta kolem světa II. (1929–1948) věnované písním a nahrávkám spojeným s představami exotických destinací. Tam dostává velmi příznačné sousedství: před ní jsou písně o Africe a Sahaře, za ní následují další nahrávky s exotickými náměty.
Ještě pozoruhodnější je její cesta do zahraničí. V roce 1985 se nahrávka objevila na britské gramofonové kompilaci Jazz And Hot Dance In Czechoslovakia 1910–1949, vydané u britského labelu Harlequin v sérii Jazz And Hot Dance – Volume Ten. Na této desce dostala anglický název “Se Spejblem Do Stratosféry I (Divošská Scéna) / St. Louis Blues = With Spejbl Into Stratosphere – Jungle Scene”. Významné je, že je zde prezentována nikoli primárně jako dětská nebo divadelní nahrávka, ale jako součást historie československého jazzu a hot dance.
To je vlastně velmi výmluvné. Nahrávka, která vznikla jako komická vložka ve Skupově loutkové revue, se po více než padesáti letech ocitla v britské jazzové diskografii jako historický dokument československé hudební kultury.
Tři minuty, ve kterých se potkává svět
Se Spejblem do stratosféry – Divošská scéna je délkou krátká nahrávka, ale její význam je překvapivě velký. Spojuje několik vrstev československé kultury třicátých let: Skupovo moderní loutkové divadlo, kabaretní humor, fascinaci exotikou, rostoucí oblibu americké populární hudby, anglický jazyk, gramofonový průmysl a jazz.
A především ukazuje, jak volně tehdejší populární kultura zacházela s hudebními a kulturními vlivy. Výsledkem není pouze anekdotická scénka. Je to zvukový otisk okamžiku, kdy se světová populární kultura stala součástí českého divadla tak samozřejmě, že ji bylo možné současně napodobovat, parodovat i obdivovat.
A právě proto je dnes Divošská scéna tak půvabným historickým dokumentem. Spejbl s Hurvínkem v ní sice míří do stratosféry, ale ve skutečnosti se na necelé tři minuty ocitají přímo uprostřed třicátých let – v době, kdy gramofon přivážel do českých domácností zvuky světa a jazz už nebyl hudbou z dálky. Byl tady. Jen se na něj tehdy mohlo tančit i mezi lidojedy.
Děj scénky je jednoduchý a právě v tom spočívá její komediální účinek. Spejbl s Hurvínkem se ocitají v prostředí stylizovaném jako exotický ostrov obývaný „divochy“. Ti začnou vydávat nejrůznější zvuky a hrát svou hudbu. Protagonisté situaci samozřejmě chápou jako bezprostřední ohrožení – mají strach, že padli do rukou lidojedů a že jejich výlet může skončit poněkud méně turisticky, než původně očekávali.
Do této absurdní situace však zazní něco, co by posluchač na „ostrově lidojedů“ možná nečekal: St. Louis Blues. Slavný bluesový kousek W. C. Handyho zde zpívá Tessa Lorelli, zatímco klavírní doprovod obstarává Leo Schwarz. Spejbla a Hurvínka představuje Josef Skupa. V dobových a pozdějších katalozích se jako účinkující objevuje rovněž Karel Leiss.
A právě okamžik, kdy se „primitivní“ exotické prostředí spojí s jedním z nejslavnějších amerických bluesových kusů, dává nahrávce její neobyčejnou historickou hodnotu.
Saint Louis Blues jako hudba „divochů“
St. Louis Blues patřil už ve dvacátých letech k nejznámějším skladbám americké populární hudby a jazzu. Handyho skladba zkomponovaná v roce 1914 se stala mezinárodním standardem a její melodie pronikala do tanečních orchestrů, kabaretů i gramofonových katalogů.
V československém prostředí třicátých let tedy nešlo o neznámou kuriozitu. Naopak – jazz a americká populární hudba se stávaly součástí moderní městské kultury. Nahrávka Se Spejblem do stratosféry je ale použije velmi zvláštním způsobem.
Tessa Lorelli zpívá Handyho píseň anglicky, tedy v jazyce, který v samotné scénce představuje další prvek exotiky. Její kultivovaný, energický pěvecký projev přitom stojí v ostrém kontrastu k hlukům a „domorodému“ mumlání ostatních účinkujících. Výsledkem je komický střet dvou světů: moderního amerického jazzu a groteskní představy o primitivním kmenovém životě.
Právě zde je ovšem třeba být při dnešním poslechu trochu opatrný. Humor scény stojí na dobové představě „divocha“ jako exotického, primitivního a potenciálně nebezpečného člověka. To, co bylo ve třicátých letech součástí běžného revuálního a kabaretního humoru, dnes samozřejmě vnímáme také v kontextu tehdejších stereotypů a exotizace mimoevropských kultur.
Zároveň je však zajímavé, že Skupa tento stereotyp využil jako prostředek k něčemu jinému: k parodii samotné fascinace exotikou a moderní populární hudbou.
Tessa Lorelli: americký hlas v českém loutkovém divadle
Významnou postavou scénky je Tessa Lorelli. Nebyla jen náhodnou zpěvačkou, která se objevila před mikrofonem. Její přítomnost je jedním z dokladů mezinárodního charakteru Skupova divadla.
Lorelli, vlastním jménem Terese Gerlová, byla Američanka českého-německého původu narozená v Kalifornii. Do Evropy se dostala s pěveckotaneční skupinou, která se nakonec rozpadla v Paříži, odkud přišla do Československa. Skupa ji angažoval v roce 1932 a v jeho divadle působila až do roku 1937.
To je pro Divošskou scénu zásadní. Lorelli totiž do nahrávky přináší něco, co by samotný Skupův soubor jen obtížně vytvořil: přirozený vztah k anglicky zpívanému americkému repertoáru. Její hlas tak funguje jako hudební protějšek Skupova Spejbla a Hurvínka.
Kontrast je téměř filmový. Na jedné straně hluboký Skupův Spejbl a jeho charakteristická komika, na druhé straně dětský Hurvínek, k tomu anglicky zpívané blues a klavír Leo Schwarze. V několika minutách se tak potkává české loutkové divadlo s americkou populární kulturou.
Skupův Spejbl není ještě „ten pozdější Spejbl“
Nahrávka je zajímavá i kvůli samotné interpretaci hlavních postav. Skupův Spejbl z třicátých let se v některých ohledech liší od podoby, kterou později proslavil Miloš Kirschner. Skupův Spejbl je oproti Kirschnerovo pojetí výrazněji kabaretní postavou. Jeho komika stojí na hlubokém hlase, pomalém tempu a sebejistotě člověka, který si je jistý svými znalostmi – i tehdy, když zjevně neví vůbec nic. Hurvínek je naopak veden fistulí a jeho hlasový projev dovoluje Skupovi využívat širokou škálu dětského chování: od nejistoty a pláče až po drzost a výsměch.
V Divošské scéně navíc nefungují Spejbl s Hurvínkem pouze jako klasická dvojice „hloupý otec – chytrý syn“. Jsou především komickými průvodci absurdní situací. Publikum má spolu s nimi poznat, že se ocitli ve světě, jehož pravidla neznají. A právě hudba se stává zdrojem překvapení.
Jazz v loutkovém divadle
Nahrávka je cenná také pro historii českého jazzu a populární hudby. Materiály k dějinám českého jazzu uvádějí St. Louis Blues z desky Se Spejblem do stratosféry jako příklad jazzového repertoáru v českém prostředí třicátých let.
Ještě zajímavější je ovšem způsob, jakým Skupa jazz použil. Nejde o jazzovou nahrávku v běžném smyslu. Není to taneční orchestr ani pokus o autentickou americkou interpretaci. Je to dramaturgický gag. Jazz zde charakterizuje „jiný svět“. Jenže tento jiný svět není ve skutečnosti vzdálený: americká hudba už dávno pronikala do evropských měst a gramofonových katalogů. Skupa tak vytvořil paradox. To, co mělo v rámci scénky představovat exotickou hudbu domorodců, bylo ve skutečnosti jedním z nejmodernějších a nejmezinárodnějších hudebních fenoménů své doby.
Od šelaku k historickému dokumentu
Původní gramofonová deska Ultraphon z roku 1933 dnes není jen jednou z dlouhé řady zvukových nosičů. Je historickým dokumentem. Zachycuje podobu Skupova divadla v době, kdy se Spejbl s Hurvínkem stále formovali jako moderní kabaretní a revuální dvojice.
Nahrávka byla později opakovaně re-edována. Poprvé znovu vyšla pod originálním anglickým názvem v roce 1965 na výběru Český jazz 1920 - 1960. Chybět pochopitelně nemohla ani na pětidiskovém kompletu Skupovy tvorby: Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy. V roce 2018 ji Supraphon zařadil také do edice Historie psaná šelakem – Cesta kolem světa II. (1929–1948) věnované písním a nahrávkám spojeným s představami exotických destinací. Tam dostává velmi příznačné sousedství: před ní jsou písně o Africe a Sahaře, za ní následují další nahrávky s exotickými náměty.
Ještě pozoruhodnější je její cesta do zahraničí. V roce 1985 se nahrávka objevila na britské gramofonové kompilaci Jazz And Hot Dance In Czechoslovakia 1910–1949, vydané u britského labelu Harlequin v sérii Jazz And Hot Dance – Volume Ten. Na této desce dostala anglický název “Se Spejblem Do Stratosféry I (Divošská Scéna) / St. Louis Blues = With Spejbl Into Stratosphere – Jungle Scene”. Významné je, že je zde prezentována nikoli primárně jako dětská nebo divadelní nahrávka, ale jako součást historie československého jazzu a hot dance.
To je vlastně velmi výmluvné. Nahrávka, která vznikla jako komická vložka ve Skupově loutkové revue, se po více než padesáti letech ocitla v britské jazzové diskografii jako historický dokument československé hudební kultury.
Tři minuty, ve kterých se potkává svět
Se Spejblem do stratosféry – Divošská scéna je délkou krátká nahrávka, ale její význam je překvapivě velký. Spojuje několik vrstev československé kultury třicátých let: Skupovo moderní loutkové divadlo, kabaretní humor, fascinaci exotikou, rostoucí oblibu americké populární hudby, anglický jazyk, gramofonový průmysl a jazz.
A především ukazuje, jak volně tehdejší populární kultura zacházela s hudebními a kulturními vlivy. Výsledkem není pouze anekdotická scénka. Je to zvukový otisk okamžiku, kdy se světová populární kultura stala součástí českého divadla tak samozřejmě, že ji bylo možné současně napodobovat, parodovat i obdivovat.
A právě proto je dnes Divošská scéna tak půvabným historickým dokumentem. Spejbl s Hurvínkem v ní sice míří do stratosféry, ale ve skutečnosti se na necelé tři minuty ocitají přímo uprostřed třicátých let – v době, kdy gramofon přivážel do českých domácností zvuky světa a jazz už nebyl hudbou z dálky. Byl tady. Jen se na něj tehdy mohlo tančit i mezi lidojedy.