Příběh hry Hurvínkova nebesíčka začíná v okamžiku, kdy Hurvínek a Mánička dostanou ve škole domácí úkol, jehož tématem je řeč zvířat. Hurvínek se rozhodne úkol splnit velice osobitě - chce Žeryka naučit mluvit lidskou řečí. Avšak ve vzteku, že se mu to nedaří, pošle Žeryka pryč. Ten ve smutku využije služeb pozoruhodného a tajemného doktora Kytleho a jeho asistentů, kavky Franci a kocoura Petrklíče, a pomocí skříně Kostitřasky se vydá do zvířecích Nebesíček, kde může zcela zapomenout na útrapy lidského světa. Hurvínek s Máničkou se, pochopitelně, musejí vydat za ním a přesvědčit ho, že pochybili a že ho mají stále rádi. Bude ale Žeryček ochoten Hurvínkovi odpustit a vyměnit nebeský život za ten obyčejný psí? V roce 2021 bylo pro internetovou platformu Dramox toto divadelní představení zfilmováno.

Inscenace Hurvínkova Nebesíčka nabízí emocionálně působivou divadelní studii vztahu mezi Hurvínkem a Žerykem potažmo dítětem a jeho psem. Hurvínek, Mánička a jejich čtyřnohý kamarád se během ní ocitnou v podivuhodném domě zvaném Nebesíčka, který se tu a tam zjevuje na Malé Straně! V domě se nachází podivná skříň Kostitřaska, pomocí které se lze za určitých okolností nechat torpédovat na onen svět. Příběh začíná ve chvíli, kdy se Hurvínek rozhodne vyzrát na domácí úkol o řeči zvířat tím, že naučí Žeryka mluvit lidskou řečí. Když to Žeryčkovi nejde, vztekle se ho zřekne. Načež Žeryk uteče a my se posléze dozvíme, že to zabalil a odebral se na Nebesíčka. A že vrátit ho zpět na zem nebude snadné. Zodpovědnost Hurvínka za křivdu, které se dopustil na nevinném psu, je pak hlavním a vcelku dobře rozehraným motivem i tématem hry. Jazyk inscenace je zatěžkán vysokým procentem anachronismů a knižních výrazů typu „velebný kmet“, „koule-bajle“, které kdysi sice patřívaly do Hurvínkova slovníku, ovšem nejsou součástí aktivní slovní zásoby dnešních dětí, a tudíž při slovních smečích v dialogovém jednání nefungují, jak by měly. Vysoce efektní je honička po střechách (loutky Hurvínka a Máničky na tyčkách). Scénografie účinně zahrnuje malované dvojrozměrné prvky. Střechy domů skrývají loutkoherce, zatímco pod nimi se proměňují korpusy staveb tak, že se rychle a působivě střídají exteriéry domů i interiéry bytů v různých částech města. V režijně-scénografickém řešení se vzájemně tlučou dvoje hodiny. Ty dominantní jsou tu kvůli dějotvornému kouzlu. Ty druhé jako ilustrativní dekorace na štítu školní budovy. Na jedněch se čas mění a na druhých ne. Takové chyby předškolní publikum bystře vnímá a působí na ně rušivě. Přitom jde o zbytečnost. Ovšem takové zbytečné chyby jsou pro produkci divadla vcelku příznačné, a to ve vysoké koncentraci. Nemluvě o tom, že efektové hodin yzpůsobující kouzlo by vůbec nemusely být součástí scény po celou dobu inscenace. Jistě, jsoumementem časového limitu, který má Hurvínek pro návštěvu Nebesíček a pro navrácení Žeryka zpět na zem, ovšem to víme a vnímáme z příběhu i bez popisné kulisy. Zvlášť když s motivem času a jeho akcentací pracuje důmyslně i scénář – limit pro návštěvu Nebesíček se shoduje s otevírací dobou obchodu, kde musí Hurvínek s Máničkou ještě cestou z dobrodružství nakoupit Spejblovi na polévku. Scénografii Mikiho Kirschnera obecně nechybí nápady a většinou ani vkus, ovšem schází jí hlubší smysl pro divadelní imaginaci, ještě výraznější variabilita a vzdušnost. Přesto ponechává prostor dílčím výtvarným nápadům jako je stínohra Máničky s pulcem za oknem bytu. Žerykovi na nebesích se vrátí paměť Hurvínkovým polibkem (škoda, že až když už to chce Hurvínek vzdát, aby v časové pasti ráje neuvízl navždy i on sám). Dobře budovaný je motiv „vytřásače“ vzpomínek, jehož princip nejprve poznáme na příkladu myší a díky kterému si Hurvínek uvědomí své těžké svědomí a kontext křivdy,které se na Žerykovi dopustil.

Autor: Luděk Horký, zdroj: Loukář č. 3/2022 (recenze byla součástí autorova článku Hurvínkovo kipu a Spejblův smysl života)