Vlastním nákladem vydalo reklamní oddělení divadélka. Zodp. redakce: Jan Hubáček, Praha.
Vytiskla Knihtiskárna Staněk, Praha-Nusle

Na vnitřní stránce přední obálky je umístěn plakátek s upoutávkou na film "Všudybylovo dobrodružství". Brožura dále obsahuje karikaturu prof. Skupy od Ad. Hoffmeistera, rozhovor s Josefem Skupou, text Emmy Tetínkové o Spejblovi, recenzi pohostinského představení od prof. Jindřicha Vodáka, upoutávky na gramofonové desky Ultraphon a knihy s S+H, to vše proložené několika málo fotkami (např. Skupa s operní pěvkyní Kristou Moriovou či snímek Choceňského zámku). Součástí brožury je také několik reklam s S+H (na mýdlo Hellada, restauraci Vašata, kávu Kulík, baterie Palaba, módu Nehera, cukrovinky Orion, boty Baťa, cigarety Letka či Kralupol) a mnohé další reklamy bez S+H (Prazdroj, Rekord Trail, Kostelecké uzeniny aj.)

Antonín Brousil: Rozhovor se Skupou

Co byste nám mohl povědět o svém divadle předpřevratovém?
Tehdy jsem pochopitelně dělal politiku. Měl jsem jedinou figurku, na které stálo divadlo a to byl Kašpárek, politický Kašpárek. Obsahem divadla byla satira a ironie. Stávalo se u nás, že František Josef zametal trus a Karel vystupoval jako notorický alkoholik. Dávky byly značně silné; pamflety jsem psal se Skupou, neb Ing. Wachtl ze Škodovky, věci zahořklé Koval. Divadlo bylo plné; hlediště nabité reakcí protirakouskou, projevovalo lomozné sympatie Kašpárkově satiře a přímo řvalo nadšením pro jeho revoluční destrukci a pro komiku velkých císařů, metaře a opilce. U vchodu bývala hlídka. Oznámila okamžitě, jakmile se dostavila policie. Rázem se proměnilo divadlo, hmatatelnost a hranatost vtipů obestřena závojem dvojsmyslné a bezděčné naivity. A tyto prudké metamorfosy charakteru byly z nejkomičtějších, nejprovokativnějších a nejúrodnějších plzeňských loutkových večerů. Plzeň zasadila politickémuu Kašpárkovi za jeho úmornou činnost a vytrvalost, se kterou každodenně pochovával Rakousko, pamětní desku z vděčnosti. Ale to už stačí. O těchto věcech velmi nerad mluvím. Je to snad poněkud zajímavé, co bylo, ale věřte, že mě zajímá víc, co bude. Reminiscence na toto období vypadá obyčejně hejslovansky a hejčesky a přece jsme nedělali nic víc než svou povinnost.

Dovolte, ještě jednu reminiscencí. Jak jste se dostal k dnešním dvěma typickým figurkám?
Padla Vídeň a s ní také starý typ divadla. Bylo nutno vybudovat typ nový. Přemýšlel jsem mnoho o českém Honzovi, o našich pohádkách a o pohádkách vůbec. Co jsem se načetl Tilleho a namyslel nad ním. A konečně mi bylo jasné, že už nemohu traktovat filosofii českého Honzy a pohádková produkce loutková, že je zoufale skromná. Dělníka jsem nemohl postihnout ironií a satirou, sedláka už také ne a jeho bodré chytráctví se stalo konečně naivní a inteligenta jsem nemohl a nechtěl, nuže zbyl mí měšťák. Zde byl počat Spejbl.

Co si sám myslíte o Spejblovi?
Spejbl je především tendenční figura. Avšak nešlo o komiku politika a státníka jako dřív, ale o komiku člověka. Spejbl je hloupý chytrák, tedy plnokrevný měšťák. V něm není jen minulost a generace, ale tragika typu. Spejbl je šosák, konservativec, je to buržoa, kterého vždy charakterisuje povrchní elekticism, je to autorita, je falešný, domýšlivý, fouňa, neupřímný, vychytralý, ale především blbý. Konečně jako u jeho typu vždy nechybí rys erotický. V principu vášnivě erotický, je to prostě slimák. Nikomu nikdy nic zlého neudělal. V něm je komika lidské slabosti a hlouposti. Spejbl je moje negace. A všem těm, kteří by chtěli mít ze Spejbla figuru stylovou, zde otevřeně říkám, že je to nesmysl, protože by Spejbl ztrnul a je to vyloučeno, protože Spejbl se mnou stárne. Žije se mnou docela paralelně, jako moje negace, opakuji; je v tom jistá nedůslednost, ale kam by se svět bez ní poděl?

A o Hurvínkovi?
Hurvínek je také typ. A docela vědomý. Je to moderní kluk plný sportu a přírody. Neumí nic, ale je mazaný. Jsou v něm vzpomínky na dětská léta. Vytvářel se obsahově z dopisů. Psali jsme si s Kovalem dadaistické pohádky a dělali jsme v nich ze sebe děti. A humor, bezprostřednost, roztomilost a vřelost jejich přešla do Hurvínka. Jednou jej přinesl hotového řezbář Nosek. Ten večer byl šťastný, pro mne památný, Spejbl dostal syna. Narodilo se mu dítě, po kterém jsem sám tolik toužil.

Jaké jsou Vaše plány do budoucností, pane profesore?
Nerad o budoucnosti mluvím, ale připravuji se na ni docela vědomě. Vidím před sebou dvě cesty. Buď budu dělat zumělečtěné varietnictví, grotesku, scény, výstupy, improvisace, nebo tendenční divadlo. Zatím se tyto druhy u mne slučují a prostupují se zřejmou převahou l druhému typu. Rozhodně podržím v divadle dvě loutky jako jeho základ, jako jeho ideologické podmínky a obsahovou závažnost, Spejbla a Hurvínka, dvě figury; otec a syn, to jest dva světy, Táta a kluk, protože dítě hraje v mé tvorbě důležitou roli, poněvadž jí nehraje v mém životě. Náraz dvou světů, jejich konflikt bude vždy dneškem mého divadla; v tom je systém. Konflikty budou prudší, protože. Spejbl stárne; stárne tolstojovsky, skoro blázen, který často řekne pravdu.

Co byste si v budoucností nejvíce přál?
Nejvíc to, o čem nejde mluvit. Jinak velmi málo. Jen to, aby chtěli někteří lidé pochopit, že je to tendenční divadlo a nechtěli, abych dělal politiku. Té napáchají dost v hospodách a klubech.
(Divadlo, roč. XI. č. 7)