Spejbl s Hurvínkem se v této hře představují jako nájemníci vlezlé a dotěravé paní domácí Drbálkové, která se neomaleným způsobem vnucuje do Spejblovy domácnosti. Spejbl se statečně vzpírá střídavě drsnému i úlisnému nátlaku a nabídkám k sňatku. Má muzicírovat společně s Mademoiselle Mariannou, která má vlivné styky a která mu přislíbila pomoc. Nepříjemnou situaci probírá s Máničkou v parku Hurvínek, který je proti Drbálkové zaujat. Hlídač se domnívá, že Hurvínek chce Máničce v parku nařezat růže a kárá Hurvínka, že něco takového, rozdávat z cizího, se přece nedělá. Hurvínek mu posměšně oponuje, že je tedy velmi naivní; rozdávat z cizího, to je přece dnes ta nejnovější móda. Naivní Mánička Drbálkové prozradí, že její námluvy nikam nepovedou; Hurvínek prý pro ni Spejbla nevychoval a jednoznačně prohlásil, že jí nedá "ani píď svého otce". Koncert slečny Marianny se Spejblem u klavíru se nevyvede: referáty v rozhlase i v tisku jsou zdrcující. Přesto se u Spejblů objeví pochybný podnikatel zábavních podniků pan Kratinoha (svou podobou nápadně připomínající britského premiéra Chamberlaina) a láká Spejbla i Hurvínka do svého pokoutního music-hallu. Mezi řečí naznačí, že za překvapivým pozváním je ještě někdo jiný. Znovu se vnucuje neodbytná Drbálková. Když se podřekne, že se zasloužila o referáty o nepovedeném koncertu, ohromený Spejbl najde odvahu ji vyhodit. V okamžité tísni přijme Spejbl s Hurvínkem Kratinohovu nabídku a vystoupí se svým xylofonovým číslem v Kratinohově šmíráckém podniku. Za jejich zády však mezitím dochází k dohodě cirkusáka s rozzlobenou paní domácí: budou se brát. Kratinoha, vyzbrojen nezbytným deštníkem, oznamuje Spejblovi a Hurvínkovi zdrcující rozhodnutí: budou muset vyklidit část bytu, totiž špižírnu a pokoj s vyhlídkou na východní stranu. Také chodba bude společná; povede Spejblovým bytem. Spejbl s Hurvínkem trpce uvažují o tom, jak falešnou hru s nimi Kratinoha s Drbálkovou hráli, že se rozhodovalo o nich bez nich, ale jsou odhodláni nepoddat se, vyhrnout si rukávy a začít znovu. A pak už jen sbor chlapců a dívek v lidových krojích závěrečnou písní opakovaně vyjadřuje odhodlání nebát se, nevzdávat se, jít dál...
Ze zdánlivě intimního příběhu nešikovného muzikanta Spejbla obecenstvo toho jara 1939 bezpečně vyčetlo bezprostřední časové poslání hry. Násilnické námluvy nadřazené i vemlouvavé paní Drbálkové, střídající úlisné lichocení s výhrůžkami, obojaká hra pana Kratinohy, zrada slečny Marianny, zábor části Spejblova bytu, to vše byly průzračné, čitelné metafory. Skupovu a Wenigovu komedii Kolotoč o třech poschodích lze považovat za jeden z nejotevřenějších a nejstatečnějších příspěvků české divadelní kultury v tomto mimořádně kritickém období, tragicky uzavřeném vpádem nacistických vojsk do Čech a na Moravu. Tato hra byla napsána nejen statečně, ale i chytře a vtipně. Dialog jiskřil osobitým humorem. Zápletka byla důsledně propracována, stejně jako charaktery postav.
I přes nucené stažení z repertoáru stihl Skupa se svým souborem odehrát 56 představení. Právem ji lze považovat za vrchol Skupova repertoáru předválečných let i prvních let okupace až do nuceného zavření divadla. Hra měla být naposledy uvedena 14. března 1939 ve smíchovském národním domě. Den poté, 15. března, bylo z pochopitelných důvodů uvedeno už jen odpolední představení pro děti. Skupa se však zachoval velice odvážně, když po nucené přestávce začal hru opět uvádět. Naposledy to bylo 21. května 1939 v Roztokách u Prahy, kdy byla po zásahu okupačních úřadů definitivně stažena z repertoáru.