Co bylo řečeno o dětské hře Hurvínek se učí čarovat, lze aplikovat i na večerní revui Jdeme do sebe, uvedenou ve stejný den. Podobným způsobem se tu Spejbl s Hurvínkem, hledající u doktora Fausta zaměstnání, zmenší. Kouzelný lektvar jim zároveň umožňuje "jít do sebe", to znamená lépe se vidět, zamyslit se, přehodnocovat. V pitoreskním světě přeludů, ve světě hmyzu, na jehož úroveň se zmenšili, se setkávají s kořistníky, dravci, flákači a parazity. Ještě tak miloučké a naivní Sluníčko dovede hovořit o lásce, ale zatrpklý filozof čmelák už i o lásce mudruje se značnou dávkou pesimismu: jsou tady děti, rodina, vydání, nemoci, starosti, tak jakápak láska, jakápak poezie, to je jádro jeho filozofie, ústící v lapidární konstatování, že všechno se točí "kolem ty cejchy tady ..." , přičemž si čmelák významně poplácá na vypouklé břicho. Motivy jsou inspirovány proslulou hmyzí alegorií bratří Čapků, převážně však jde jen o vnější impuls, ne nápodobu. Ve svých sžíravě ironických charakteristikách jsou autoři až agitačně přímočaří. Spejbl s Hurvínkem dospívají k trpkému poznání, že v tomto ponurém světě se těžko dýchá. Páchne starobou. Vládne v něm tíživá tma. Hurvínek soudí, že si musí pomoci sami. Chtějí-li se zachránit, chtějí-li žít, musí odtud pryč, na světlo, protože, jak říká, "tady není žádný život. Tady je už jen umírání." Klopýtají však dál ponurým labyrintem. Hurvínek se ptá, proč se jim do cesty najednou staví tolik překážek; proč tomu tak nebylo dřív: proč právě teď a tolik. "Protože jsme dříve nelezli věcem tak ke kořenu," odsekává Spejbl. A vstupující Kašpárek ho doplňuje: "Protože jste se dali na cestu satiry, kamarádi!" Vysvětluje, že už chtěl zůstat na odpočinku, že však, jak vidí, je třeba být stále ve střehu. Spejbl přitakává, že zřejmě zašli na cestu, kterou šel Kašpárek před dvaceti lety, když "neohroženě rejpal do všeho zpuchřelého, nezdravě zlomyslného, nepoctivého, podlého a lokajského, licoměrného a nespravedlivého..." Jsou tedy ve stejné situaci.