Další fotky:
Kompilace
Re-edice
Skupův Spejbl a Hurvínek
vydavatel:
Supraphon
natočeno:
1953 - 1956
vydáno:
1977
poznámky:
Nahráno v pražských studiích Supraphonu v letech 1953-1956.
interpret S+H:
Josef Skupa
Identifikátory:
Matrice gramofonové desky:
A 6475, A 6476
Objednací číslo:
0 18 2108, 1018 2108
Nosič:
Gramofonová deska
LP (33 ot., průměr 30 cm)
Poznámky k vydání:
Poznámky k vydání:
Kompilační LP deska s nahrávkami v podání Josefa Skupa z let 1953 - 1956, které vybral a sestavil Jiří Šrámek. LP deska znovu vydána v roce v 1978, 1979, 1980, 1983 a 1988.

Obsazení:
Spejbl a Hurvínek - Josef Skupa
Spoluautoři:
Napsali: Josef Barchánek (1,2,4-7), Ladislav Khás (3)
Vybral a sestavil: Jiří Šrámek
Technická spolupráce: Jiří Bartoš a Ivan Mikota
Cover: © Zdeněk Juřena (1977)
Photography: © Vladimír Syruček (1977), Jan Vojáček (1977)
Komentář: © Pavel Grym (1977)
Odpovědná redaktorka obalu: Jana Řehořová
Stopy:
Strana A:
1. Spejbl sportovcem
2. Popletený přírodopis
3. Užovky

Strana B:
4. Pes obecný
5. Spejbl znalec hudební
6. Hurvínkova fyzika
7. Spejblův zeměpis

Popis děje:
JOSEF SKUPA BYL PRVNÍ... Nebýt prof, JOSEFA SKUPY, nebylo by Spejbla a Hurvínka. Byl to nadšený plzeňský amatér, občanským povoláním tehdy ještě profesor plzeňské reálky, kdo oběma loutkám vdechl život; Spejblovi v roce 1920, Hurvínkovi o šest let později. Loutky vytvořili členové řezbářské rodiny, Karel a Gustav Noskové, duši jim však dal Skupa. Zrození obou loutek nebylo diktováno dalekosáhlými záměry; ty se formovaly až později; v těch letech ani Skupa nemohl tušit, jak dalece se obě loutky proslaví, že se stanou proslulými, světoznámými typy. To jen někde v podvědomí hravého kumštýře, který si svůj divadelní křest odbýval na prknech pražských studentských kabaretů, jiskřila touha inteligentně se bavit, s úsměvem si hrát a touto hrou vyjadřovat svůj postoj k světu. Skupa sám to později formuloval tak, že Spejblem chtěl postihnout obecný typ hlupáka vyskytujícího se ve všech společenských vrstvách. A také s humorem sobě vlastním připouštěl, že ve Spejblovi se zrcadlí jeho slabé stránky a v Hurvínkovi jeho dobré vlastnosti. Je tomu tak. Spejbl s Hurvínkem jsou živou ilustrací rozpornosti člověka i světa, malé zrcadlo, jakým je loutková scéna, může odrážet problematiku velkého světa lidí.
Oba dva jsou zároveň dokladem Skupovy komediantské výbušností, jeho přirozené, nepředstírané, nenucené hravosti. Skupa se do herectví nemusel nutit. V jeho projevu není ani stopy pozérství či spekulace. Jeviště pro něho bylo domovem a herecká tvorba vším, l když byl také režisérem, scénografem, malířem, zvukařem a autorem, především byl hercem. K životu potřeboval jeviště a hlediště či mikrofon, za kterým bylo možno cítit tisíce posluchačů. Tady se rozžíval naplno a dokonce i některé literárně slabší texty se díky jeho podání staly klasickými; Skupův komediantský naturel tu dokázal zakrýt i absenci myšlenky. Skupa byl člověk srdečný a prostý. Byla mu cizí jakákoliv vyumělkovanost. Dodnes nás strhává jeho živelnost a úžasné zaujetí pro věc. Stárnoucí desky jsou živým dokladem, jak dokázal využívat každé příležitosti k rozehrání textu, jak dovedl mistrně žonglovat se slovíčky, přízvuky i pojmy, jak se neodolatelná komika snoubila s přirozeným sentimentem, s dojímavou čistotou citu.
Loutky, které byly původně jen rozkošnou hříčkou, se tak postupně staly zrcadlem světa a nástrojem satirické kritiky. Přes několikeré výtvarné zušlechtění jim zůstal groteskně výjimečný zjev. Udržely však krok s dobou pro svou vnitřní lidskost. Proto mohly zakořenit ve vědomí desetitisíců a nakonec přežít i smrt svého tvůrce. Jméno prof. Skupy je pojmem, jeho práce tvůrčím mezníkem mezi tvůrčím amatérismem a profesionalismem moderního československého loutkového divadla. Skupa byl prvním českým loutkářem, v němž se amatérské nadšení umocnilo profesionální dokonalostí. Pochopitelně, nebyl sám, ani ve svém divadelním souboru, určoval však linii vývoje a stál u zrodu všech experimentů tak dlouho, pokud to jeho zdravotní stav dovoloval a dokud jeho tvůrčí invenci nepřevzali jeho žáci. Proto je logické, že se dnes vrací i Skupův Spejbl a Hurvínek. Aby připomněli Skupovo veliké herecké umění i původní podobu obou typů. Kvalita dnes už dokumentárního záznamu je pochopitelně poplatná době svého vzniku, většinu snímků zde uvedených natočil Skupa na sklonku svého života, v letech 1952-1956. Byla to doba jeho uměleckého vrcholu, ale i doba jeho nemoci. A také doba, kdy dlouhohrající záznam si teprve ověřoval své možnosti. Vedle technické úrovně snímků by dnes už bylo možno diskutovat třeba i o dramaturgických kvalitách některých dobově podmíněných textů. Jedno však tehdejší výstupy S + H před mikrofonem dokumentují jednoznačně: Skupovo nerozpačité herectví, zmocňující se s úžasnou lehkostí a vitalitou každého slova, každého uchechtnutí, typického zažbrblání, citoslovce i zámlky.
Skupa byl komediantem v nejlepším smyslu tohoto slova. Komediantem tělem i duší, především však srdcem. Spolu s řezbáři, kteří dali oběma loutkám vnější podobu, s malými retušemi přežívající do dneška, byl tvůrcem nejslavnějších českých loutek, dnes už proslulých ve třech desítkách zemí čtyř kontinentů. Byl první. Našel dobrého nástupce v Miloši Kirschnerovi, který vede dál Spejbla a Hurvínka cestou laskavého i útočného humoru do boje se spejblovštinou kolem nás i v nás. Josef Skupa, umělec vpravdě národní, byl první. Posledním už nebude. Zůstane mu však sláva tvůrce, zakladatele. A v historii českého divadla zůstane navždy zaznamenáno: nebýt prof. Josefa Skupy, nebylo by Spejbla a Hurvínka.

Pavel Grym (1977)