Premiéra
Pro dospělé
Utrpení Spejbla i syna jeho
Autor:
Josef Skupa - Frank Wenig 
Režie:
Josef Skupa 
Spoluautoři:
výprava: Josef Skupa, hudba: Antonín Kuncman 
Premiéra:
11.5.1929
Repríz:
102
následující »
« předchozí

Popis děje:
Skupův a Wenigův cestopisný vaudevill byl spojený s prvním pokusem o vytvoření Spejblova ženského protějšku - v podání Anny Kreuzmannové vstoupila poprvé na scénu paní Frňoulová. V této cestopisné hře se představuje jako Spejblova dotěravá bytná, která svému podnájemníkovi dává průhledně najevo své úmysly. U Spejbla, posedlého cestovní horečkou, však nemohla pochodit. Spejblovy potíže začínají na nádraží a pokračují na celnici, kde nemůže dost dobře vysvětlit funkci převážených předmětů, smetáku, struhadla, pohrabáče, metru apod. Je proto i s Hurvínkem uvězněn. Zatímco v Plzni se Spejblovi spolupracovníci strachují o osud nezvěstných kolegů, přichází Frňoulová s dopisem, v němž Spejbl nabubřele a zkresleně líčí svoje zážitky: stali se středem pozornosti úředních kruhů a vláda jim vyslala v ústrety dva vyšší hodnostáře; jsou ubytováni v moderním, ale jednoduše zařízeném bytě a jejich pestrý jídelníček tvoří vodová polévka na dvacet způsobů. Na přímluvu divadelního fanouška jsou propuštěni. Spejbl v hotelu flirtuje s pokojskou, ale je rozčarován, když na něm půvabná dívka vyžaduje za svou náklonnost příslušnou odměnu, a nepochodí ani u tyrolské salašnice, jejímuž dialektu dobře nerozumí. Místo očekávaného polibku ho oknem salaše olízne kráva. Bez prostředků - ale o tom se pouze vypráví - se oba cestovatelé ocitnou v Benátkách, trmácí se s vyžebranými penězi přes moře a až peníze zaslané Slezáčkem jim pomohou dostat se šťastně domů.
Recenze hry:
( ... ) Nezůstávají ani Špejbl, ani Hurvínek utkvěle těmi, kterými byli od počátku, nabyli většího sebevědomí, vystupují panštěji, zmocňují se jeviště výhradněji pro sebe a chovají se ke každému směleji. Hurvínek jako by byl pokročil ve věku a vyspěl, hází své „rukulíbám" zběžněji a s menší ponížeností, plete své šprýmové stylistické a básnické motaniny s větší úmyslností a hlavně je ironičtější, dovoluje si ke všem i k otci výsměšnou poťouchlost, jež ani nedbá mnoho se ukrývat za nevinné dětské vzezření. K otcovým výstřelkům a obmezenostem dělá ten Hurvínek pomlčky a drobné pohrdavé odstíny hlasu, kterými zřetelně prozrazuje, že vyrůstá nad otce v útrpného pozorovatele, stěží zachovávajícího ještě povinnou úctu. Z dítěte, pokorného, ubohého, stává se víc a víc dnešní zkušený, záhy dozrávající hoch, který na svého "rodiče" začíná shlížet zvysoka, poněvadž prohlíží jeho nevědomost, mužskou slabost a hloupé úskoky. Něco na nich obou musí jistě být svrchovaně původního, sice by se za nimi nehrnuly do divadla celé davy obecenstva, jež radostnými bouřnými potlesky jim dávají najevo svou srdečnou náklonnost. ( ... )
Autor: Jindřich Vodák, České slovo 24. 11. 1929