Další fotky:
Obrázkový almanach 1904 - 1929
brožura divadelní
autor/režie:
František Bergmann
vydavatel:
Divadlo Feriálních osad v Plzni
vydáno:
1929
Poznámky k vydání:
Almanach z divadelní tvorby plzeňského Loutkového divadla Feriálních osad. Informační černobílá brožura (barevná je pouze obálka) s velkým množstvím fotografií a reklam.
Spoluautoři:
Nakladatel: František Bergmann.
Vydal: Divadelní odbor Feriálních osad v Plzni - Loutkové divadlo
Vytiskly: Grafické závody Neuber, Pour a spol. v Plzni, Hankova 6.
Vydal: Divadelní odbor Feriálních osad v Plzni - Loutkové divadlo
Vydal: Divadelní odbor Feriálních osad v Plzni - Loutkové divadlo
Vytiskly: Grafické závody Neuber, Pour a spol. v Plzni, Hankova 6.
Vydal: Divadelní odbor Feriálních osad v Plzni - Loutkové divadlo
Popis děje:
Prof. Nikola Kadlec: SPEJBL A HURVÍNEK
(Příspěvek k studii jejich Úspěchu, Autor byl plzeňský středoškolský profesor, autor příručky srbochorvatské obchodní korespondence, překladatel z chorvatštiny. Narozen roku 1885 v Záhřebu (Chorvatsko), zemřel 28.11.1950 v Plzni.)
Spejbl je minulost, žal nad ztraceným mládím, sžíravá autokritika, – existence, odůvodněná jen svým dlouhým trváním – srdce, zachvacované občas – jak se příležitost hodí – vzněty šťavnaté dužnatosti bývalé mužnosti, kterou v něm čenichají ženské na potkání. Spejbl se ještě zcela nevzdal! – Ne, nikdy! Jeho dlouhé, opí ruce dovedou ještě sáhnouti po zralém ovoci na bujné hrudi! – A jeho blbost? – To ani není blbost, ta jeho zchytralá hloupost, jež se pohybuje na pokraji geniální duchaplnosti, jako tragika bývá na samém okraji komična. - Ne, Spejbl nebude a nechce býti elegantně duchaplný! K tomu má nedostatek filosofické průpravy. Ví toho málo, ba neví téměř nic, ale zná vše, ví aspoň o existenci všeho, ale asi tak, jako by ležel na břiše a nedíval se výše než decimetr nad zem. Co se ho dotýká, zná, pokud se ho to dotklo. Co mu záleží na podstatě věcí? Je nevědomec, ale, jak ovládá tu svoji nevědomost! – Je vlastně snadno používati duchaplně svých vědomostí, jsme-li zdrávi na duchu. Než, zkuste užíti svých nevědomostí a uvijte z nich kytici paradoxních úsudků, jež mají mohutnost hmotného úderu, průraznost střely, vletí-li do ledového chladu blaseovaného obecenstva!
K tomu je třeba míti hrdinské srdce, schopné obětovati i sám stín vlastní vážnosti a sebelásky, nezdát se blbcem, ale být jím pro vás, vážené obecenstvo, jež si přišlo pro smích, aby zase dál v životě dovedlo snášeti otravnost všedního zápasu o chléb, o místo mezi lidmi, o čistý a prostorný byt za lidskou cenu, o naději v klidné stáří a zabezpečení dětí.
Kolik soucitu je ve Spejblově srdci, že se mu chce být tak blbým, že mezi ním a nejhloupějším divákem je ještě dostatečná vzdálenost, aby se i ten nejhloupější mohl jeho blbosti srdečně smát.
Jste stiženi nějakou slabostí, za kterou se v hloubi duše stydíte sami před vlastním rozumem?
Nuže, Spejbl má je všecky – ty vaše slabosti, o nichž nechcete, aby věděli ti, kdož vás znají. – Má vaše slabosti ve zvětšené míře, v takové míře, že ty vaše se v poměru k nim již nejeví slabostmi, nýbrž silou, která vám dává právo na hlasitý smích – ba, co dím – na řehot přímo říjnový při duchapitomých výlevech Spejblovy tuposti. – A jakým hlasem se vám Spejbl představuje! Vnímáte dostatečným hudebním sluchem jeho podivně skuhravé a přeskakující tóny, vycházející jakoby z hrdla odborně nastuzeného studeným ležákem, kdykoli zazpívá nějakou svůdnou melodii? Jak jsou ty tóny vřelé, jak se v nich chvěje brzy srdce rozbujnělé šibeničním veselím, brzy teplý otcovský cit povinnosti, s nímž zpívá ukolébavku svému synkovi, vkládaje do ní praktická mravní naučení!
A nedojímá vás přímo zpěvná kadence Hurvínkova, když zazní jeho »... ku líbám!«? Povězte, komu vadí nedostatek, abych tak řekl, vaječné oblosti v jeho orgánu! Naopak? Všichni v tom vidíte jakýsi záblesk geniality a chcete-li si obnoviti ve vzpomínkách chvíli šťastného chechtotu, snažíte se napodobiti buď hlas Spejbla otce nebo Hurvínka syna – s příslušnou kadencí ovšem! Mnohým se snad zdá Spejblův hlas dělaným. – Chyba lávky! Nic není přirozenějšího v Plzni než pivní bas Spejblův a řezavý diškant Hurvínkův.
A jako se nám tedy jeví zjev a charakter Spejblův jako ztělesnění groteskního ideálu průměrného blbství, jehož existence je dána touhou a životní potřebou průměrného člověka nebýti sám tím nejhloupějším, tak i Hurvínek je symbolem podvědomých nadějí průměrných tatíků, že jejich synáček bude chytřejší než jiní a snad než oni sami.
Ona slepá důvěřivost Spejblova, s níž vysloví svoje: »Nu tak!«, když jej Hurvínek ujišťuje, že 7 x 5 je 18, je nejkrásnějším květem sobělibého tátovství, jaký kdy vyrostl na prknech loutkového divadla. Spejble, jste lepším tátou než člověkem a váš pudový obdiv pro vaše synstvo svědčí jen o vaší hluboké úctě k odvěkým zákonům přírody, které předpisují: V svém synu se budeš shlížeti.
Bez matky a bez sourozenců! Jak vhodný to osud pro základ obecné sympatie! Proto máme všichni Hurvínka nekriticky rádi, ať si je sebe ošklivější! O tom se prostě neuvažuje. To je přírodní zákon. – Spokojujeme se často pouhou nekritickou sympatií na první pohled, zdánlivě zcela bezdůvodnou, jsme často obětí jakési tajemné přitažlivosti, jež je však výslednicí všech našich schopností citově někoho oceňovat, a ceníme ve své ješitnosti svou sympatii často tím více, čím jí je její předmět méně hoden. – Snad je mnohý z nás méně ošklivý než Hurvínek, ale hezčí je sotva kdo, poněvadž je sotva kdo roztomilejší! A hezkost je, jak známo, vždy součet příjemnosti a vřelosti, ať již vzbuzované nebo nabádané – a krása bez vlahé vřelosti, chladná, příliš vznešená krása dokonalých bohyň obkládá často naše srdce jen zmrazky studeného obdivu.
Hurvínek je hezký, roztomilý, vřelý kluk! Známe mladé dámy, které nejsou ještě ani ženami a které se k Hurvínkovi sklánějí, ne, majíce tušení, jak jim z očí září mateřská něha, ona věčná touha po dítěti, která znemožňuje vznik ryze dívčího státu a způsobila dosud pád všech Děvínů.
Tím spíše snad je tak okouzluje Hurvínek, tento výtvor básnické duše, že je dítětem tajné, nikdy nepřiznané lásky Spejblovy. – Spejbl, mimochodem budiž řečeno, je rozený gentleman, a proto se nikdy jména Hurvínkovy maminky nedozvíme, neboť Spejbl je mlčenlivě šetrný vůči její památce! – Ostatně, kdo ví, nežije-li někde v ústraní, či snad se dokonce sluní někde v plném denním světle společenských výšin? Snad je to dokonce Musa básníka-výtvarníka, na kterou to však Spejbl nepoví docela jistě!
Hle Spejbl otec! Hle Hurvínek syn! A duch básníka-výtvarníka nad oběma!
A tak se na prknech loutkového divadla vyžívá umělec, jehož by nemohla uspokojiti jen jediná ze tří úloh sama o sobě. Proto není ani pouze hercem, mluvícím cizí tekst, ani pouze spisovatelem, jenž neví, jak budou jednou zníti jeho slova cizími ústy, ani pouhým ředitelem divadla, jenž zůstane vždy autoru něco dlužen, nýbrž vším tím v jedné osobě zároveň.
(Příspěvek k studii jejich Úspěchu, Autor byl plzeňský středoškolský profesor, autor příručky srbochorvatské obchodní korespondence, překladatel z chorvatštiny. Narozen roku 1885 v Záhřebu (Chorvatsko), zemřel 28.11.1950 v Plzni.)
Spejbl je minulost, žal nad ztraceným mládím, sžíravá autokritika, – existence, odůvodněná jen svým dlouhým trváním – srdce, zachvacované občas – jak se příležitost hodí – vzněty šťavnaté dužnatosti bývalé mužnosti, kterou v něm čenichají ženské na potkání. Spejbl se ještě zcela nevzdal! – Ne, nikdy! Jeho dlouhé, opí ruce dovedou ještě sáhnouti po zralém ovoci na bujné hrudi! – A jeho blbost? – To ani není blbost, ta jeho zchytralá hloupost, jež se pohybuje na pokraji geniální duchaplnosti, jako tragika bývá na samém okraji komična. - Ne, Spejbl nebude a nechce býti elegantně duchaplný! K tomu má nedostatek filosofické průpravy. Ví toho málo, ba neví téměř nic, ale zná vše, ví aspoň o existenci všeho, ale asi tak, jako by ležel na břiše a nedíval se výše než decimetr nad zem. Co se ho dotýká, zná, pokud se ho to dotklo. Co mu záleží na podstatě věcí? Je nevědomec, ale, jak ovládá tu svoji nevědomost! – Je vlastně snadno používati duchaplně svých vědomostí, jsme-li zdrávi na duchu. Než, zkuste užíti svých nevědomostí a uvijte z nich kytici paradoxních úsudků, jež mají mohutnost hmotného úderu, průraznost střely, vletí-li do ledového chladu blaseovaného obecenstva!
K tomu je třeba míti hrdinské srdce, schopné obětovati i sám stín vlastní vážnosti a sebelásky, nezdát se blbcem, ale být jím pro vás, vážené obecenstvo, jež si přišlo pro smích, aby zase dál v životě dovedlo snášeti otravnost všedního zápasu o chléb, o místo mezi lidmi, o čistý a prostorný byt za lidskou cenu, o naději v klidné stáří a zabezpečení dětí.
Kolik soucitu je ve Spejblově srdci, že se mu chce být tak blbým, že mezi ním a nejhloupějším divákem je ještě dostatečná vzdálenost, aby se i ten nejhloupější mohl jeho blbosti srdečně smát.
Jste stiženi nějakou slabostí, za kterou se v hloubi duše stydíte sami před vlastním rozumem?
Nuže, Spejbl má je všecky – ty vaše slabosti, o nichž nechcete, aby věděli ti, kdož vás znají. – Má vaše slabosti ve zvětšené míře, v takové míře, že ty vaše se v poměru k nim již nejeví slabostmi, nýbrž silou, která vám dává právo na hlasitý smích – ba, co dím – na řehot přímo říjnový při duchapitomých výlevech Spejblovy tuposti. – A jakým hlasem se vám Spejbl představuje! Vnímáte dostatečným hudebním sluchem jeho podivně skuhravé a přeskakující tóny, vycházející jakoby z hrdla odborně nastuzeného studeným ležákem, kdykoli zazpívá nějakou svůdnou melodii? Jak jsou ty tóny vřelé, jak se v nich chvěje brzy srdce rozbujnělé šibeničním veselím, brzy teplý otcovský cit povinnosti, s nímž zpívá ukolébavku svému synkovi, vkládaje do ní praktická mravní naučení!
A nedojímá vás přímo zpěvná kadence Hurvínkova, když zazní jeho »... ku líbám!«? Povězte, komu vadí nedostatek, abych tak řekl, vaječné oblosti v jeho orgánu! Naopak? Všichni v tom vidíte jakýsi záblesk geniality a chcete-li si obnoviti ve vzpomínkách chvíli šťastného chechtotu, snažíte se napodobiti buď hlas Spejbla otce nebo Hurvínka syna – s příslušnou kadencí ovšem! Mnohým se snad zdá Spejblův hlas dělaným. – Chyba lávky! Nic není přirozenějšího v Plzni než pivní bas Spejblův a řezavý diškant Hurvínkův.
A jako se nám tedy jeví zjev a charakter Spejblův jako ztělesnění groteskního ideálu průměrného blbství, jehož existence je dána touhou a životní potřebou průměrného člověka nebýti sám tím nejhloupějším, tak i Hurvínek je symbolem podvědomých nadějí průměrných tatíků, že jejich synáček bude chytřejší než jiní a snad než oni sami.
Ona slepá důvěřivost Spejblova, s níž vysloví svoje: »Nu tak!«, když jej Hurvínek ujišťuje, že 7 x 5 je 18, je nejkrásnějším květem sobělibého tátovství, jaký kdy vyrostl na prknech loutkového divadla. Spejble, jste lepším tátou než člověkem a váš pudový obdiv pro vaše synstvo svědčí jen o vaší hluboké úctě k odvěkým zákonům přírody, které předpisují: V svém synu se budeš shlížeti.
Bez matky a bez sourozenců! Jak vhodný to osud pro základ obecné sympatie! Proto máme všichni Hurvínka nekriticky rádi, ať si je sebe ošklivější! O tom se prostě neuvažuje. To je přírodní zákon. – Spokojujeme se často pouhou nekritickou sympatií na první pohled, zdánlivě zcela bezdůvodnou, jsme často obětí jakési tajemné přitažlivosti, jež je však výslednicí všech našich schopností citově někoho oceňovat, a ceníme ve své ješitnosti svou sympatii často tím více, čím jí je její předmět méně hoden. – Snad je mnohý z nás méně ošklivý než Hurvínek, ale hezčí je sotva kdo, poněvadž je sotva kdo roztomilejší! A hezkost je, jak známo, vždy součet příjemnosti a vřelosti, ať již vzbuzované nebo nabádané – a krása bez vlahé vřelosti, chladná, příliš vznešená krása dokonalých bohyň obkládá často naše srdce jen zmrazky studeného obdivu.
Hurvínek je hezký, roztomilý, vřelý kluk! Známe mladé dámy, které nejsou ještě ani ženami a které se k Hurvínkovi sklánějí, ne, majíce tušení, jak jim z očí září mateřská něha, ona věčná touha po dítěti, která znemožňuje vznik ryze dívčího státu a způsobila dosud pád všech Děvínů.
Tím spíše snad je tak okouzluje Hurvínek, tento výtvor básnické duše, že je dítětem tajné, nikdy nepřiznané lásky Spejblovy. – Spejbl, mimochodem budiž řečeno, je rozený gentleman, a proto se nikdy jména Hurvínkovy maminky nedozvíme, neboť Spejbl je mlčenlivě šetrný vůči její památce! – Ostatně, kdo ví, nežije-li někde v ústraní, či snad se dokonce sluní někde v plném denním světle společenských výšin? Snad je to dokonce Musa básníka-výtvarníka, na kterou to však Spejbl nepoví docela jistě!
Hle Spejbl otec! Hle Hurvínek syn! A duch básníka-výtvarníka nad oběma!
A tak se na prknech loutkového divadla vyžívá umělec, jehož by nemohla uspokojiti jen jediná ze tří úloh sama o sobě. Proto není ani pouze hercem, mluvícím cizí tekst, ani pouze spisovatelem, jenž neví, jak budou jednou zníti jeho slova cizími ústy, ani pouhým ředitelem divadla, jenž zůstane vždy autoru něco dlužen, nýbrž vším tím v jedné osobě zároveň.