Slavná a úspěšná revue s 182 reprízami začíná sporem Slezáčka se Spejblem o novou revui. Zatímco Slezáček se drží reálných možností, Spejbl nezřízeně fantazíruje a sám se také v duchu svých velikášských představ v následující revui prezentuje. Úvodní scénka dívenky a starého loutkáře je jakýmsi loutkářským vyznáním, nostalgickým ohlédnutím do doby maringotek. Sotva dozní citově zabarvený dialog, se za zvuků lyrické hudby shůry snáší recitující Spejbl jako anděl. Spejbl je však vyrušen a s rachotem se sesype na zem. Hurvínek taťuldu kárá a Spejbl, vykazován Slezáčkem ze scény, si stěžuje, jak nepochopení ostatních ničí "dosud nerozvinutý květ" jeho fantazie. Situaci zachraňuje Hurvínek parodickou básničkou Slepičí salón krásy, zesměšňující módní líčení. Tklivou ukolébavku vystřídá Spejblova groteskní uspávanka, na jazzový vstup Slezáčka a dvou subret naváže Hurvínkova parodická píseň o slanečku a Spejbl s harmonikou podává bilanci svých lásek. Pro Slezáčka, který neustále Spejbla odkazuje do patřičných mezí, je toto vyznání neúspěšného seladona nemožnou odrhovačkou, a proto je vyvažuje lyrickou písní, která má připomenout prostou krásu lidových písniček, po níž následuje pochod z Prodané nevěsty. Spejbl je však k neudolání. Pokouší se o nesmyslný "neo-melo-visio-dram" Škuner v offsidu, který má Hurvínek doplňovat příslušnými zvukovými a světelnými efekty. Hurvínek ovšem bere slova "básně" doslova. Vrcholem pořadu před obvyklou finálovou písničkou je ovšem Hurvínek u xylofonu, bravurní loutkoherecké číslo manželů Skupových. Hurvínek bušící s doprovodem archaického gramofonu paličkami do xylofonu zůstal, děděn z generace na generaci, ukázkou loutkářské dovednosti dodnes.