Spejbl a Hurvínek - Josef Skupa

Josef Barchánek (1-5, 8-14)
Ladislav Khás (6)
Frank Wenig (7)

Strana A:  
1. Spejbl a doba kamenná
2. Spejbl sportovcem
3. Hurvínkovy nové šaty
4. Spejblova kuchařská kniha (VERZE 1 a 2: Spejbl se S)
Špejblova kuchařská kniha (VERZE 3: uveden Spejbl se Š)
5. Hurvínek v zoologické zahradě
6. Užovky
7. Hurvínek za chvíli pouhou rozebere větu dlouhou

Strana B: 
8. Pes obecný
9. Hurvínkova fyzika
10. Popletený přírodopis
11. Hurvínek píše úkol
12. Zdravověda u Spejblů
13. Spejbl znalec hudební (VERZE 3)
Spejbl znalec umění (VERZE 1 a 2, jde o chybu v názvu nahrávky)
14. Spejblův zeměpis

Přepis článku ze zadní strany přebalu (VERZE 1):

Diskotéka Josefa Skupy

Leden 1967 přinesl dvě výročí, oživující vzpomínky na pozoruhodný zjev naší kultury - na národního umělce Josefa Skupu. Před sedmdesáti pěti lety - 16. ledna - narodil se v jihočeských Strakonicích, před deseti lety - 8. ledna - skončil v Praze svou životní pouť. urna s jeho popelem je uložena na čestném místě plzeňského ústředního hřbitova, označeném památníkem, společným dílem Skupova spolužáka z pražské Uměleckoprůmyslové školy národního umělce JanaLlaudy a Skupova žáka, národního umělce Jiřího Trnky.
Loutkář a výtvarník Josef Skupa byl složitá tvůrčí osobnost, mnohostranně nadaná. Jeho výraznou vlastností byla i nevšední muzikálnost. Skupovo hudební nadání se projevilo nejen pasivní vnímavostí a chápáním dobré hudby, ale také aktivně. Učil se na některé nástroje a není pochyby, že z něho mohl být stejně dobrý hudebník, jako byl herce a výtvarníkem, kdyby byl soustavně rozvíjel své nemalé hudební nadání.
Alespoň jeden příklad: v Loutkovém divadle feriálních osad v Plzni, na scéně, kde se zrodily slavné Skupovy marionety a kde kladl základy svého pozdějšího věhlasu loutkáře - umělce, účinkoval v prvních letech Skupova působení nevelký orchestr, starající se o scénickou hudbu a s úspěchem i o hudební část malých oper, například Mozarta apod. Skupa v něm obsadil bicí nástroje. Ačkoliv přitom současně mluvil a hrál i své role, obsluhoval instrumenty umístěné v zákulisí a v prostrou pro loutkoherce s takovou bravurou, s takovým citem pro rytmus a náladu té které skladby, s takovou profesionální fortelností, že by byl výtečně obstál i ve velmi vyspělém jazzovém orchestru.
Dokladů by bylo víc, ale připomeňme si ještě Skupovy spejblovsko-hurvínkovské songy a kuplety, z nichž některé nazpíval i na desky. Nejeden z těchto zpěvů byl nenapodobitelnou parodií, předpokládající dokonalou znalost a cit pro předlohu.
Gramofonová deska, to byla velká láska - tedy nejenom koníček - náruživého sběratele Josefa Skupy. Už v době, kdy jsme začali spolupracovat, kolem roku 1920, vlastnil početnou sbírku černých kotoučů. Lety se jeho diskotéka rozrostla tak, že jsem nikdy neviděl větší v držení jednotlivce. Beethoven, Bach, naši klasikové i novodobí skladatelé, lidová muzika naše i cizí, hudba orientální i primitivních národů, od filharmonie k dechovce a mnoho jazzu a taneční hudby, k tomu desky zachycující hlasy zvířat, zvuky z přírody i strojů apod.
Při výběru desek se Skupa řídil nejenom svými hudebními zálibami, ale i zřeteli k potřebám divadélka. Postupem času využíval totiž při svých inscenacích stále hojněni reprodukovanou hudbu, a nakonec, když svou scénu přebudoval na výrazně zájezdové divadlo, obstarával potřebnou hudbu a zvukový doprovod jen ze zdrojů své diskotéky.
Z desek montoval a mixoval scénickou hudbu s nenapodobitelnou vynalézavostí a muzikantským citem a vkusem.
Tyto Skupovy hudební kreace byly podstatnou složkou jeho inscenací a komponoval si je úplně sám. Své "výrobní tajemství" si neponechal jen pro sebe, ale napsal a zveřejnil o využití gramofonu v loutkářské technice návodné poučení pro jiné loutkáře. Posléze si v několika případech vyráběl vlastní nahrávky zvukových efektů a hudebního podmalování her svého repertoáru.
Skupova diskotéka však nesloužila jen těmto praktickým účelům; byla zdrojem i jeho soukromého potěšení a povznesení ve chvílích vzácného volna. Vzpomínám rád na nejeden podvečer, kdy mi Skupa, jak říkal, "činil koncerty" z pokladů své bohaté sbírky.
není divu, že ctitel reprodukované hudby nadšeně vyhověl pozvání, aby sám namluvil a nazpíval gramofonové desky. Je jich asi půl stovky, od těch prvních značky His Master's voice z konce roku 1930 přes desky značek Ultraphon a Esta až k posledním dvěma supraphonovým, které nahrál na jaře roku 1956, tedy nedlouho před svou smrtí.

Frank Wenig