Kam se to ti dva zase dostali! Stačilo jen, aby se Hurvínek trochu nastydl, Mánička mu předčítala z pohádkové knížky, a už to celé začalo. Ocitli se totiž v zemi plné žíznivých květin, kde vládla protivná princezna Gerbera se svou masožravou kytkou Cucinkou. Ještě se ani nestačili rozkoukat a už jim uvěznila Žeryčka. Aby ho zachránili, musí najít modré z nebe. A jak si s tím oba poradí? Musí nejdříve splnit několik úkolů, ale jak už to v pohádkových příbězích bývá, všechno dobře dopadne.

V inscenaci Hurvínkova cesta do Tramtárie navštíví Mánička v roušce (organická edukace) nemocného Hurvínka, aby v péči o něj vystřídala Spejbla. Čte Hurvínkovi pohádku o Tramtárii a obstará tak vypravěčský prolog k pohádkově ekologické elegii. Vnořený fantazijní příběh o koloběhu vody v krajině probíhá paralelně s dějovým rámcem o Hurvínkovi, který se potřebuje řádně vypotit. Hurvínkův pokoj v úvodu a závěru hry je zařízený stroze a s využitím odporných starých pruhovaných tapet má ve vztahu k Hurvínkovi neosobní, nemocniční nádech. Režijně-scénografické řešení inscenace nás záhy přenese do světa rozevřené knihy. Mániččino vyprávění převezme postava jakéhosi ceremoniáře, který zalévá květiny, jež se vždy po zalití vztyčí a zatroubí fanfáru. Jinak má ale nudný a těžkopádný epický úvod expozičního charakteru. Navíc obsahově i stylově duplicitní s Mániččinou četbou. Tu alespoň zpestřovaly Hurvínkovy reakce a perfektní gag založený na tom, že kdykoli Hurvínek „pšíkne“, vyletí celý vysoko nad postel, což navíc odhalí překvapivě i Žeryčka, který je s ním pod peřinou.
Naproti tomu loutka ceremoniáře jen stojí a dlouho mluví a loutkoherec ani dostatečně nevyužívá její otvírací ústa. Expozice je nejslabším místem inscenace, která má jinak i celou řadu světlých míst. Ať už jsou to výtvarné triky a efekty s poletujícím chmýřím pampelišek, se slunečnicí, která vyroste, když ji Mánička zalije slzami, a vynese ji i s Hurvínkem do nebes, nebo transfer Máničky s Hurvínkem do podzemí v kokpitu dešťové kapky. Sugestivní jsou plastické loutky větru nebo mraku, který se ždíme. Sobecká princezna Gerbera bere Žeryka jako rukojmí k masožravce. Chce za něj modré z nebe dříve, než rozfoukané chmýří z odkvetlých pampelišek alias semínka spadnou zpět na zem. Příběh má skvělou pointu, když se dozvíme, že modré z nebe je právě blahodárný déšť. Bohužel není z příběhu jasné, v čem spočívá tolik skloňovaná vina princezny Gerbery za ničivé sucho v Tramtárii. Princezna jev závěru potrestána čištěním pramenů, ale nevíme, ani za co je trestána, ani jestli jde jen o trest, nebo o prostředek nápravy.
Alibi, že to celé není pohádka, ale Hurvínkova snová halucinace, je akceptovatelné jen do určité míry. S pohádkovou licencí lze přijmout náhlý konec, kdy vše zalije voda, která během písničky neustále stoupá a zalije loutkové jeviště jak akvárium, hrdinové v ní plavou, a když dostoupá až k horní hranici portálu, probudí se vypocený Hurvínek z divokého snu a neolizuje ho masožravka, nýbrž Žeryček. Jazyk inscenace je opět plný slovních fosilií jako „brachu“, „rozprávky“ atd.

Autor: Luděk Horký, zdroj: Loukář č. 3/2022 (recenze byla součástí autorova článku Hurvínkovo kipu a Spejblův smysl života)