Co se děje v divadle S+H, když se nic neděje? Tato hra nechá diváka nahlédnout do divadelního zákulisí, které jinak zůstává diváckému pohledu skryto. Ve chvílích, kdy nejsou pozorováni, chovají se nejen lidé, ale i loutky jinak, než v autorem předepsaných rolích. A tak indiskrétní pohled do těchto míst divákům mimo jiné prozradí, co se děje ve chvílích, kdy divadlo místo zvaných diváků navštíví hosté nezvaní - myši.

V představení s názvem O myších a loutkách, určeném právě velkým divákům, je nabídnuta navíc možnost přenesení do fiktivní dimenze toho, co se děje v Divadle S+H, když se nic neděje. Ten malý svět žije přece svým životem, potkávají se v něm známé loutky a provozní zaměstnanci, jiné loutky ožívají, aby si hrály. Loutkoherci probouzí fantazii, řekl bych, neokatě, jen prostým působením loutek na proscéniu, resp. na revuálním jevišťátku. Přirozený zákulisní řád může být popletený (čím více, tím lépe), ale vnějškových efektů se nedočkáme, ba tady se nehraje ani na nostalgii ve vztahu k loutkám, které provázely naše dětství. Je tu však problém: divadlo navštíví nezvaní hosté - myši! Prohryžou kostýmy, avšak Spejbl má geniální nápad: rychle sehnat kočky (samozřejmě dvojsmyslně). A rozjíždí se poutavá "zákulisní" revue, se Spejblem a Hurvínkem se jistě budete příjemně bavit, zvláště když k tomu přispějí i skvělé myší a kočičí výstupy. Myší spartakiáda, kočky jako operní stars, rapující myšák, kouzelník, myší balet a další prokládají vypointované dialogy známých loutek, v nichž se spojuje absurdita běžných situací a humor. Mezi Hurvínkem a Máničkou a mezi Spejblem a paní Kateřinou to musí občas zajiskřit (při skvostné jízdě na rotopedu pod "kondičním" dohledem paní Kateřiny Spejbl jiskří doslova). Zas a znovu dominujícím prvkem je hravost, tedy již se u Spejblů planě nemoralizuje a nefilozofuje, jak jsme toho byli svědky ve výstupech S+H například v televizních pořadech let devadesátých. Výhrady lze snad mít jen k vloženým výstupům lidí ze zákulisí divadla s nějakou tou písní, které sice nahrávají revuálnímu charakteru večera, nicméně retardují plynulý chod toho, kvůli čemu diváci přišli především. Nezbývá než obdivovat mistrovské umění loutkoherců, jejichž techniky a triky odporují normálnímu lidskému chápání. Jen by tohle divadlo rozdávající radost potřebovalo intimnější prostor, než jakým je ratejna bývalého kina Svornost, ale buďme rádi za to, co je. (Zatracení hasiči!)

Zdroj: i-divadlo.cz

S+H bez roucha
Novou inscenaci pro dospělé diváky O myších a loutkách připravilo Divadlo Spejbla a Hurvínka v době, kdy se o něm na stránkách tisku píše především v souvislosti s autorskoprávním sporem, který vede s Městským ústavem sociálních služeb v Plzni. A tak je jen dobře, že snad premiéra trochu posune téma od záslužné minulosti divadla k jeho žhavé současnosti.
Hru, respektive revue O myších a loutkách pojala Helena Štáchová jako průhled do zákulisí divadla hodinku před představením. Na scéně je tedy mírný provozní nepořádek, visí tu kostýmy, zdi jsou počmárané lechtivými nápisy a každý, kdo tudy prochází (loutky i lidé), si střihne nějakou tu scénku, výstup, trochu si zamuzicíruje nebo zazpívá písničku. Mezi Máničkou a Hurvínkem a Kateřinou a Spejblem to lehce milostně jiskří, první dva se spolu dokonce v závěru ocitnou v jedné posteli (ve vší počestnosti, pochopitelně). A navíc: do divadelního zákulisí se pustily myši a prohryzaly i oblečky loutek. Spejbl má ovšem geniální nápad – jde sehnat (dvojsmyslně) kočky. Myši a kočičí výstupy a sbory pak přispívají k dobré zábavě.
A právě zábava je klíč k tomu, proč se mi zdá O myších a loutkách nejpovedenější inscenací Divadla S + H za poslední tři roky. Na rozdíl od předešlých premiér (Hurvínek mezi Přemyslovci – dnes uváděné jako Hurvínkova kouzelná flétna - Hurvínkův výlet do 21. století a Mlsný Hurvínek) se tu totiž planě nemoralizuje a neumně nefilozofuje. Diváci se mají bavit a také se baví. Helena Štáchová napsala vtipné dialogy, výtvarníci se postarali o vtipné scénické provedení. O myších a loutkách si na nic nehraje. Zkrátka a dobře: chcete se dvě hodiny se Spejblem a Hurvínkem smát? Pak na novou inscenaci jděte.

Autor: Jana Bohutínská, zdroj: Divadelní noviny 14/2002, str. 6