Život a dílo Josefa Spejbla se v podstatě nijak zvlášť neliší od životů jeho nedřevěných kolegů, kterým se před časem věnoval cyklus Neobyčejné životy. Stejně jako jeho nedřevění generační souputníci prošel obdobím bouřliváckého mládí v okruhu avantgardy, následně dospěl, vyrovnal se se smrtí „otce“ Josefa Skupy, urovnal si vztahy s rebelujícím Hurvínkem, přizpůsobil se společenskému vývoji, stal se celebritou, prožil si „divoká devadesátá“ včetně vystěhování z Divadla v Římské ulici a následného budování nového divadla v Dejvicích, kde působí dodnes.
První stovka života Josefa Spejbla byla bezpochyby velmi úspěšná. Procestoval skoro celý svět, hrál v 16 cizích jazycích. V novém tisíciletí mu byl přiznán neoficiální statut národního bohatství a už dávno předtím se stal celebritou showbyznysu. Jeho ctižádost být slavným a oslavovaným se bezezbytku naplnila. Přesto se vkrádá otázka, jestli si svůj život nepředstavoval trochu jinak. Tenkrát před sto lety, s Josefem Skupou, kterému vděčí za život, a po kterém dostal i křestní jméno.
Recenze z csfd.cz:
Dokument v mezích možností ukazuje průřez životem tvůrců a postaviček Spejbla a spol. ale také průřez životem naší republiky, národa a několika generací. A to je nesnadný úkol, zvláště když divákem nejsou jen děti, ale i dospělí, bývalé děti a prarodiče, kteří s touto loutkou vyrostli. A to si myslím, že tento dokument splňuje. Je srozumitelný pro všechny. Tyto postavičky jsou prakticky neuvěřitelným fenoménem. Neboť z malých dřevěných postaviček z Plzně se stal hit, který přesáhl nejen naše hranice a kontinent ale i nejednu generaci a žije sto let. Za tím stojí neuvěřitelná práce, obětování se rodiny, láska k lidem a víra v opravdovost, kterou loutky žijou. Nevím, zda toto není hodno zapsání do knihy rekordů, zda toto není jedinečné na Zemi. No v každém případě mám pocit, že kdo se loutky dotknul ať již viditelný hlasový umělec, nebo jen ten, kdo staví kulisy, řídí přepravní vůz, píše text, šije oblečení a další, kteří nejsou vidět, musel v loutce dát kus svého srdce, a kus svého dětství. To vše v tomto díle ukázat nejde. Jen bych chtěla ještě podotknout, že Spejbl rozhovorem s Hurvínkem a řešícím jeho lumpárny nebo svoje nedokonalosti má i dnes nenápadnou schopnost vychovávat děti k tomu, co je a není dobré a co se dá ještě tolerovat, nebo napravit. Je škoda, že při jmenování těch, kteří hovoří za Spejbla a Hurvínka nebyla zmíněna Marie Šimsová, která pokračuje po paní Heleně Štáchové. Osobně přeji Spejblovi, Hurvínkovi a ostatním a hlavně celému tvůrčímu štábu, a dalším generacím diváků a posluchačů aby měly tyto postavičky v jejich životech svoje místo.