Příběh o jednom zamotaném víkendovém odpoledni, ze kterého jde hlava kolem nejen Hurvínkovi, Máničce, panu Spejblovi a paní Kateřině, ale i dvěma medvíďatům, která utekla z cirkusu. Hra plná písniček a groteskních situací potěší i ty nejmenší diváky. Obsah vychází ze stejného námětu jako hra Hurvínek a medvěd z roku 1958.

Popletený víkend obstarají dvě medvíďata, která utekla z cirkusu. Hra je plná písniček a svými groteskními situacemi se snaží cílit i na nejmenší diváky. Škoda, že v řadě z nich chybí logičtější motivace. Hurvínek přibíhá nadšený s novinkou, že přijel cirkus a je v něm možnost výdělku, ale klidně pak zpomalí (ještě, než novinku řekne) kvůli sérii slovních vtípků na taťuldův účet. Slovní humor je úderný, ale často nesouvisí se situací a jde proti její gradaci. Hurvínek hledá medvídě všude, ale nepodívá se do sudu, ve kterém byl přitom sám před okamžikem schován a jehož skrývací potenciál jemu tedy dobře znám. Takové chyby v logice situační výstavby se v inscenaci vrství jedna přes druhou. Ani v téhle inscenaci nechybí předěly s nulovou výpovědní hodnotou. Tentokrát je obstarává ptačí budka(jejíž dvířka ven se jako facka jinak realistickému pojetí otevírají i s malovanou černou dírkou, stejně jako dveře od chaty se otevírají i se stěnou) a její zpívající obyvatel.
Epicentrem hraničních dvojsmyslů a pivního humoru je tentokrát kadibudka. Myšlenkově je hra tučně prorostlá genderovými stereotypy typu: Medvědy ať loví muži, Máničko, ty mi pomoz uvařit pro muže oběd. A uklidit. – Spejbl s Hurvínkem udělali nepořádek (to je jedno, že ho udělala medvíďata, to na podpoře stereotypu při kontaktu s nejmladším publikem nic nemění). Nespornou devizou inscenace jsou dobře načasované gagy založené na záměnách postav v rychlém tempu. (Od koho přišlo pohlazení? Od koho zase pohlavek?) Vynalézavý je gag se šicím strojem, který Hurvínka poslouchá na povel „šij–přestaň“, ale Spejbla poslechne jen jednou, aby ho navnadil, pak už ne, protože za vším hledej medvídě. Hlavy Spejbla a Hurvínka se chvějí strachy ve stejném rytmu, jakým šije šicí stroj. Takové nápady jsou osvěžující, leč je jich poměrně málo.
Vyvažovat je má humor slovní (Žížaly – K obědu? – Na ryby k obědu!). Dětem jsou slovní gagy tentokrát dobře srozumitelné a baví je. Ovšem často jsou zařazeny na nevhodných místech v rozporu se zájmem dramatické situace, jejíž přirozený vývoj uměle brzdí. A hlavně – ve srovnání se Skupou (U Žofky), je tu horší timing (děsně pomalý Spejbl při slovních smečích i přihrávkách) i chabější celková výstavba slovního gagu. V písních lze vysledovat estetickou rozkolísanost – jednoduché konstatační popěvky Bábinky (na téma je ráno apod.) či Hurvínka vs. šansonově laděná, melancholická zpověď medvědáře. Děti se ptaly: Proč se to nejmenovalo Hurvínek a medvíďata? Maminky nato: Asi, že se to odehrával oo víkendu na chatě, ale taky nevím. Souhlasím. Nejpopletenější je název.

Autor: Luděk Horký, zdroj: Loukář č. 3/2022 (recenze byla součástí autorova článku Hurvínkovo kipu a Spejblův smysl života)