„Jestlipak víš, co je tati, závod kolem lesíčka? Mohla se tam ze mne státi cyklistická hvězdička.“
„V čele jsem byl rázem hračkou, v dáli za mnou peloton, jenže – zrovna za zatáčkou, náklaďák tam stál jak slon.“
„Vyhnu se o šířku svetru, spurtím, chytám druhý dech, vtom přede mnou na pět metrů paní s nůší na zádech.“
„Nevykládej mi to ani, strachy zlé mě svírají. Co ta nůše, co ta paní?“ „Jabka ještě sbírají!“
„Tak mě přestaň napínati a řekni mi jedno již: jak jsi dopad?“ „Tvrdě, tati, na dláždění. Jak to víš?“
„Řekni aspoň bez prodlení, co je s kolem?“ „Abych řek, kolo… tati… kolo… není. Zbyl mi z něj jen zvoneček.“
„Však já znám tvé přání věčné, nové kolo chtěl bys mít! Víš však, jak je nebezpečné na ulici závodit?“
„Znám tě Hurvajs, jak své boty; kolo koupím, ne že ne! Vstoupíš ale do jednoty! Tam tě trenér prožene!“
„Není sekáč ten můj táta? Já mám kolo, on má klid. Ahoj kluci, přijďte taky na hřiště si zajezdit.“