Redakce: Jiří Středa, Pavel Grym
kreslený seriál: Radko Haken
grafická úprava: Zdeněk Juřena
foto: Josef Ptáček
Cena 3,- Kčs

Se Spejblem a Hurvínkem potřetí v Japonsku
V létě roku 1982 uskutečnilo Divadlo Spejbla o Hurvínka svůj třetí zájezd do země vycházejícího slunce – do Japonska.
Tokyo, Osaka, Kyoto, Kobe, Funaboshi, Kiryushi, Ageo, Shiki, Utsunomiya, Fujisawa, Chigasoki, Akishima o další města hostila v zaplněných sálech svých divadel soubor D S a H, při čemž japonští diváci ve věku od 3 do 90 let neskrblili potleskem a vřelým přijetím.
Do Japonska jsme zavítali poprvé již v roce 1978. Tehdejší zájezd bychom mohli bez zjevných rozpaků nazvat "skokem do neznáma"! Neměli jsme totiž o Japonsku o jeho divadelní kultuře příliš jasnou představu. Znali jsme sice tradiční loutkové divadlo BUNRAKU z přímého setkání nejen v Československu, kde svého času také hostovalo, ale i ze světového festivalu loutkových divadel v Charleville-Mézieres, kde jsme měli – při společném pobytu – možnost "osahat" si (pochopitelně navzájem) loutky takříkajíc vlastníma rukama. A jestliže jsme o japonské kultuře měli mlhavou představu, pak o japonském obecenstvu jsme neměli ani tu a japonský humor resp. smysl pro humor byl pro nás velkou neznámou. První zájezd v nás vyvolal potřebu poučit se! A poučili jsme se v mnohém. Ledacos přestalo být onou velkou neznámou. Využili jsme toho při sestaveni programu pro druhý zájezd do Japonsko v roce 1980. Tedy o dva roky později. A o další dva roky – to už jsme si (střídmě sice, ale) výskali. A také jsme náš třetí zájezd nazvali prostě: návrat k přátelům.
Je až s podivem, že se nám během pouhých šesti let podařilo získat tolik potřebnou popularitu, že se nám podařilo vytvořit okruh „svých" diváků. Že se nám podařilo vytvořit podmínky pro získání dalších příznivců našeho divadlo.
Je třeba konstatovat, že jsme během oněch zmíněných tří zájezdů sehráli na 180 představení, která shlédlo více než 100000 japonských diváků. Tři zájezdy představují v tomto případě i tři nové (a i skladbou zcela odlišné) pořady: Kaleidoskop 1983, Spejblovy legrácky a Hurvínkovy taškařice o konečně Divadlo malých zázraků. Jednoho společného jmenovatele si však tyto pořady podržely: vizuální složku a typický dialog, odehraný titulními postavami divadla – Spejblem, Hurvínkem a Máničkou – v japonštině.
Požadavkem pořadatelské organizace bylo, dělit každý z uvedených pořadů na dvě části po padesáti minutách s dvacetiminutovou přestávkou uprostřed a to tak, aby první část byla obsahově určena dětskému divákovi a druhá padesátiminutová část návštěvníku dospělému. Zvláštností se vyznačovalo i časové stanoveni začátků představení. V hrací den jsme odehráli vždy po dvou představeních tak, že začátek prvního představení byl stanoven na polední hodiny, začátek druhého pak v některou časnou popolední hodinu. Večer se nehrálo nikdy. To mělo, pochopitelně, své důvody. "Vyráželi" jsme totiž z místa stálého ubytování k hostování do vzdálenějších míst. (Zkuste si představit rozlohu Tokya. Tady když jsme si "odskočili" do vedlejší městské čtvrti, tak to bylo jako bychom u nás doma jeli alespoň do Kolína). Šest hodin strávených mnohdy v autobusu (byť vybaveném vším pohodlím a potřebnou klimatizací) cestou "tam a zpátky" v jednom dni zůstává nenadsazenou skutečností.
Kromě vlastního hraní se soubor D S + H zúčastnil celé řady akcí, organizovaných pořadatelskou organizací CBA (Central Broadcasting Agency). Tak jsme – například – hned druhý den po příletu do Tokya navštívili ve výstavních místnostech obchodního domu TAKASHIMAYA rozsáhlou expozici vrcholného evropského malířství 19. a 20. století, zapůjčenou ze sbírek naší Národní galérie. To však především proto, abychom se ocitli v palbě záběrů zuřivých reportérů, neboť i tato naše návštěva byla součástí zorganizované publicity před zahájením série našich "tokijských" představení. Přesto jsme si však z výstavy odnášeli přenádherný katalog s úvodním slovem ministra kultury ČSR Milana Klusáka jako první zájezdovou "kořistí" na památku nového setkání s největším lidským mraveništěm na světě – s Tokyem.
To ještě netušíme, že se za nějaký čas znovu do prostoru výstavních síní tohoto mamutího obchodního domu (který – mimochodem – patří do desítky těch největších v Japonsku) vrátíme, abychom tu spolupracovali na slavnostním otevření "VÝSTAVY ROBOTŮ" ukázkou vystoupení robotů z našeho představení. (Tady je dobře připomenout posedlost Japonců po všem, co nějak souvisí s nejprogresivnější současnou technikou.) Po odeznění slavnostního projevu viceprezidenta Sankey Shinbunu a přestřižení pásky náměstkyní ministra pro vědeckou techniku paní Chikage O-Ogi bylo co k vidění. Jen tak ve v stručnosti:
Robotek, kterého můžete naprogramovat, aby za vaší nepřítomnosti bud' nakrmil vaši kočičku mlékem z lahvičky nebo namaloval dětem obrázek na dobrou noc, může vám však také vyměnit, popřípadě zastřihnout a zalít květiny ve váze, ale i nakrmit kanára a mnoho dalšího. MOOTY je zase robot, chodící (i s nákladem) po schodech nahoru i dolů. Viděli jsme elektrickou protézu ruky (jako "živá"), popatřili jsme no Wasedovu nohu, jakousi spletitou spleť součástek a drátů, drátků o součásteček kráčící kupředu perfektním předkládáním z nohy na nohu, bedlivě jsme si prohlédli ležící (umělou) ženu, jejíž pokožka při dotyku ztrácí pocit "uměliny", její srdce buší, plíce dýchají o posvítíte-li ji do oka baterkou, zřítelnice se při dotyku s paprskem zmenší. Medici si s tím to modelem určitě přijdou na své. Je to živé až běda! Dále jsou zde mluvící papouškové, právě tak jako mechanické loutky, průmyslového robota najdete v sousedství robota "kuchyňského". Ten je připraven naservírovat vám kompletní večeři včetně otevření lahvinky a nalíti vína do číše. Jedním slovem: Je to tu takřka všechno duchařina.
A když jsme si posléze vybrali barvičky, kterými jsme malovali na tabulku a ono se to již barevně přenášelo současně na televizní obrazovku, tak jsme začali nerozumět. Nechápat. Jevy i souvislosti. A proto se už ani nepokusím ještě něco líčit či popisovat.
Je jistě pochopitelné, že pro rozsah tohoto článečku nelze vyjmenovat všechny akce, kterých se soubor, jeho sólisté, případně vedení zúčastnili.
Stačí snad ještě připomenout návštěvy v redakcích japonských novin, přátelská setkání s japonskými loutkaři, početné návštěvy našeho zákulisí japonskými diváky, byla realizována spolupráce s japonskou televizí NHK, která natočila celé naše představení a odvysílala je v třicetiminutovém sestřihu, nasazeném 26. 8. 1982 v exponovaném vysílacím čase od 18.00 hod. v pořadu „Světová loutková divadla". O vystoupení našeho divadlo projevovali zájem i veřejní činitelé. Tak například v prefektuře TOCHIGI ve městě UTSUNOMIYA uspořádal starosta město pan Michiho Masuyama na naši počest oběd. Bylo to setkání přátelské, na kterém podaly nejen bariéry oficióznosti, ale i oboustranné informace o životě v Československu a v Japonsku. A oběd skončil pozváním na TANABATA festival, kterého jsme se zúčastnili po skončení večerního představení. Během čtyřdenních slavností tohoto svátku, či slavnosti hvězd, při níž je celičké město zaplaveno výzdobou vlajek, girland, barevných ornamentů probíhají nejrozmanitější atrakce jako třeba soutěž krásy (Miss Panaba), přehlídka komického tance (hyottoko). Silný zážitek vyvolá i nošení přenosného oltáře (mikoshi), který na svých ramenou nese až stopadesát mužů (většinou studentů). Však také tento oltář váží až 3 tuny.
Nelze na tomto místě vypočítávat vše, co v nás – během našeho pobytu – zanechalo silné zážitky. To by bylo na samostatnou studii. A navíc by se člověk přinejmenším musel dotknout i sportu a ze sportu zcela určitě nejmasovějšího baseballu nebo oblíbeného zápasu sumo, člověk by se musel zamýšlet nad jímavou hravostí Japonců jako národního povahového rysu, musel by vyzdvihnout i japonskou pohostinnost, úslužnost, zdvořilost a trpělivost.
Když už jsem se zmínil o té trpělivosti. Vzpomínám, jak jsme při jedné cestě z Kobe (kde jsme byli ubytováni) jeli na představení do Kyoto (kde jsme hráli) a zůstali viset na dálnici v nepřehledné "zácpě" motorových dopravních prostředků. Posunování vpřed se nedalo nazvat jízdou. Spíše se dalo mluvit o chůzi chodce, který nikam nespěchá. Nakonec jsme byli nuceni dálnici opustit, cestovat vlakem do Osaky a podzemkou pokračovat k cíli naší cesty. Přijeli jsme tehdy na vlastní představení se třičtvrtěhodinovým zpožděním. V sále "narváno". Obecenstvo no nás po celou dobu trpělivě čekalo. A vítalo nás s laskavým porozuměním. Japonci jsou zvyklí na různá neočekávaná překvapení. Třeba na uváznutí pod zemí na stanici metra, dejme tomu při nějaké živelné pohromě. Bez dlouhých cavyků rozloží noviny na zem a bez zjevného vzrušení přečkají "vykolejení" z normálu životních návyků.
Tak jak nám přálo japonské obecenstvo, tak nám na druhé straně nepřálo počasí. Přečkali jsme 7 zemětřesení, 4 tajfuny (tomu poslednímu jsme o čtyři dny " utekli" a jak pravily zprávy, zničil 15 000 obydlí), když nepršelo, tak lilo nebo obráceně, prostě povětrnostní podmínky byly takové, že by jednoho přešla chuť no další zájezd. Ale nás ne! A tak se D S + H vypraví do Japonska počtvrté. Zase po dvou letech! Pozvání už máme! A tak se už zase těšíme n a "naše" obecenstvo a na pěkné počasí!

Národní umělec Miloš Kirschner, ředitel D S + H