Spejbl se ze zištných důvodů pouští do psaní muzikálu. Avšak díky škodolibému poňoukání nezkrotného Hurvínka se Spejblovy fantastické představy zhmotňují trochu jinak, než zamýšlel. Romantický muzikál se Hurvínkovým působením proměňuje v horor, ve kterém přízrak vyzáblé pařížské zpěvačky Poulet a krvelačný upír, nemrtvý hrabě Dracula, pronikají do Spejblovy mansardy a ohrožují ho. Přes četné dramatické peripetie, kdy si zpěvačka na Spejblovi vynucuje sepsání šansonu, Dracula svádí Kateřinu či se naopak Mánička Draculovi nabízí, a pateticky rozevláté i sentimentální songy, dospěje hra ke zneškodnění dotěrné Pařížanky i žoviálního upíra. Spejbl se probírá z hrůzyplného snu, v němž chuligánsky vlasatý Hurvínek s rozvernou Máničkou hulákají po nocích beatové hity a paní Kateřina ho s mírně ordinérním nádechem svádí v bláznivém rouchu podle poslední pařížské módy; a jeho bláhové představy o snadném zisku dostávají na frak. Tento muzikál pro dospělé paroduje hororové a muzikálové manýry spolu s pokleslými autory, jejichž hlavní prioritou je dobrý výdělek. Spolu s vynikající hudbou Ivana Štědrého ve stylu a la Broadway a nádhernými písňovými texty přináší kultivované dialogy, byť jemně sarkastické. Všechny role, s výjimkou Žeryka, bravurně zahráli Miloš Kirschner a Helena Štáchová, kteří se díky svému pěveckému nadání s lehkostí zhostili i interpretace písní.
Pro svůj úspěch byla tato hra ve zkrácené podobě vydána také na LP desce.

Text Pavla Gryma z divadelního programu:
Strach z neznáma, bázeň z tajemných věcí, přesahujících dosažené hranice poznání, je stejně stará, ba ještě starší než samo umění; je stará jako lidstvo samo. Živnou půdu, nejednou záměrně kultivovanou, našla v náboženském kultu a děsivé mytologické příběhy starých národů nejsou ničím jiným než prvními důmyslně vymyšlenými horrory.
Příběh vražednice Médei přetrumfne i vyvraždění rodiny Greenových a moderní kriminál je hotovou selankou proti krutým mukám Tantala, jenž vševědoucím bohům při hostině drze podstrčil kotlety z těla vlastního syna. Ani Láakoón a jeho synové patrně nepovažovali za podařenou taškařici, když je z nezbadatelného božího úradku rdousili hadi.
To vše - a mnohé jiné - se v lidské fantazii pod laskavým patronátem ohyzdných Gorgon odehrávalo už hezky dávno; moderní horror není tedy duchovním děckem současných psychopatů, ale žánrem s úctyhodným historickým podhoubím a tisíciletou tradicí.
Za nejstarší divadelní horror - protože archívy z oné doby mají povážlivé mezery, takže za úplnost se neručí - lze považovat Sofoklovu tragédii Vladař Oidipus; proslulý oidipovský komplex patří přes propast věků neodmyslitelně i k terminologii současné psychiatrie a k námětům moderní dramatiky; viz např. trilogii Eugena O'Neilla.
Životopis nejednoho autora horrorů byl poznamenán tragickým stínem nešťastného osudu; hovoří o tom příslušná hesla literárních příruček např. pod jmény Edgara Allana Paea nebo tvůrce proslulého Draculy, Broma Stokera.
Tragické osudy autorů hrůzostrašných příběhů však zdaleka nejsou pravidlem a horrory nejsou výsadou nervově vyšinutých starců a alkoholiků. Existují dokonce i horrory groteskní a strůjci hrůzy jsou i lidé nadmíru pokojní. Například příběh o mladém vědci Frankensteinovi a jím vytvořené brutální nestvůře je dílem křehké dvacetileté dívky. Mary Shelleyová ho vydala roku 1817, rok po svatbě s básníkem P. B. Shelleyem. Vymýšlení děsivých hrůz jí tedy příjemně zpestřovalo líbánky.
Nejpopulárnější anglická autorka horrorů, Anne Radcliffová, tvůrce několika hrůzostrašných příběhů, bohatých na otrlé zlosyny a výkřiky hrůzy v podzemních kobkách, byla spořádaně vychovanou paní v domácnosti a dramatické příběhy ohrožené ctnosti si vymýšlela mezi pokojným pletením, háčkováním a vyšíváním ozdobných polštářů.
Ani život K. J. Erbena neoplýval hrůzostrašnými peripetiemi. A přece Erben napsal nejklasičtější horrory české poezie; viz např. Svatební košile.
Ostatně ani autorka našeho dnešního příběhu netvoří v řadě těchto spořádaných strůjců hrůz, které se nikdy nestaly, žádnou výjimku, ba spíše naopak. Její hlavni zálibou jsou vedle umělecké práce gastronomické experimenty, jejichž tajuplnost a kvality si pochvalují všichni, kteří měli možnost okusit…

Divák si odnesl víc
"Rozhodl jsem se uvést tento kus, abych zasadil drtivou ránu Hitchcockovi", pronáší energicky Spejbl a dodává: "Půjde-li divák z tohoto představení se slovy – To bylo ale příšerné – vezte, že dílo dosáhlo svého cíle…"
Citát je z programu nového horrorového muzikálu Spejbl versus Dracula aneb Příznak z mansardy, jímž zpestřilo svůj repertoár pražského Divadla Spejbla a Hurvínka. A divák, který se dvě hodiny baví vtipnou hudbou Ivana Štědrého a dialogy Spejbla a Hurvínka naspané Helenou Philippovou, bohužel se slovy – To bylo ale příšerné – nedochází, protože tato pohádky pro dospělé plyne spíše ve vodách dobré pohody ironie a loutkoherecké virtuozity. Z hraběte Draculy zbyl omšelý donchuán a „příznak z mansardy“, vychrtlá zpěvačka Poulet, svým zjevem nikoho nevyděsí, takže jednou skutečnou hrůzu tu reprezentují vlasatci z kytarové skupiny a Mánička s Hurvínkem, když si nasadí zplihlé paruky ála hvězdy pop-music. Divák si kromě dobré nálady odnáší především pocit, že ti herci, které po představení nenajdete sedět v některém z divadelních klubů, ale spořádaně viset v zákulisí, dokázali říci vtipem a nadsázkou mnohé o vztazích mezi lidmi, nasadit zrcátko kritiky mnohému z módních nešvarů.
Autor: Jaromír Pešek, zdroj: Rudé právo 24.4.1974, strana 5

Z čistě zištných důvodů se Spejbl zapletl do kultury a protože byl ješitný, chtěl se ve svém zamýšleném horroru vyšvihnout dokonce nad samotného Hitchcocka. A jak to všechno dopadlo, to vám řekne inscenace Spejbl versus Dracula aneb Přízrak z mansardy, v níž se autorsky i režijně představila Helena Philippová. Zkušená autorka z oblasti tvorby pro děti si tady s parodijním i ironickým podtextem pohrála s dospělými, ukázala otce Spejbla v roli odvážného spisovatele, kterému se vyrojily nápady na horrorový muzikál, v němž nás přenese do Paříže, do prostředí, v němž fantazie má možnosti neomezené a neohraničené. A tak se v Divadle Spejbla a Hurvínka před dospělými diváky, jimž je toto představení určené, rozvinula vtipná a nápaditá podívaná, v níž se může samozřejmě uplatnit vše to, co toto divadlo tak bravurně ovládá.
Autor: (mik), Lidová demokracie 5. 4. 1974

Rudé právo (pe, 24. 4. 1974) konstatovalo, že "...pohádka pro dospělé plyne (...) ve vodách dobré pohody, ironie a loutkoherecké virtuozity" a že dřevění herci "dokázali říci vtipem a nadsázkou mnohé o vztazích mezi lidmi, nasadit zrcátko kritiky mnohému z módních nešvarů". Také Lidová demokracie (mik - M. I. Křovák, 5. 4. 1974) přivítala, že se tu rozvinula „vtipná a nápaditá podívaná", představení, "...které vychází z poetiky tohoto divadla, ale rozmnožuje navíc některé nové rysy - ty pěvecké v prvé řadě".
Podle referenta „kk" v Čs. loutkáři (č. 7/1974) však divadlo "odvedlo další polozralou inscenaci". (...) "Hra je textově i scénicky nedodělaná," tvrdí dále, ba vadí mu i to, že "... z komedie, která chtěla být satirou, vzniká absurdní motanice, propletená písničkami, pardon chansony, odvozenými v textu i v hudbě."
Autor: Pavel Grym, Klauni v dřevácích