Aktuality

Dnes si v našem historickém okénku připomeneme divadelní hru Na řadě Dr. Spejbl, na jejíž vysokou popularitu mělo vliv už pod názvem Hurvínek a drak také povedené dvojité audio zpracování. Důvod, proč jsme se zaměřili právě na tuto hru je logický: 26. září 2024 tomu je přesně 55 let od doby, kdy se poprvé objevila na divadelním repertoáru. Jednalo se druhou inscenaci, kterou pro Divadlo Spejbla a Hurvínka napsal později veleúspěšný autor František Nepil. Jeho prvotina Ahoj, Andrtálie z roku 1961 byla diváky i kritiky přijata poměrně rozpačitě, o to větší úspěch však měl groteskní příběh o nevrlé princezně, která ohrožuje hodného draka. I dnes se posluchačům vyloudí široký úsměv na tváři, když si vybaví Spejbla v roli lékaře a Hurvínka coby komisní sestřičky dožadující se u pacientů při vyplňování nové karty adresy toho, kdo je nezaměstnává či průkazu o starých a nových číslech. Oba se pak pomocí vtipných dialogů a hry se slovy snaží vyřešit problém, jak vyléčit princeznu z její nesmavosti a neohrozit draka, který si špatné zacházení díky své dobrotě vlastně ani nezaslouží. Spejbl se pro svou nemohoucnost dostane i do vězení, ale s pomocí Hurvínkova vtipu se podaří zdánlivě nesmiřitelný konflikt vyřešit smírným happy endem – svatbou draka s princeznou.
Hra na pomezí mezi dětským a dospělým publikem se setkala s takovým úspěchem, že byla natočena na gramofonovou desku (1988) a o několik let dříve v odlišném hereckém obsazení rovněž i v Československém rozhlase (1977). To už ale s pozměněným názvem Hurvínek a drak, pod kterým se v režii Josefa Henkeho v novém nastudování znovu objevila také na jevišti, a to necelý rok a půl před sametovou revolucí.
Ještě před natočením gramodesky vyšla v roce 1970 na SP desce dvojice krátkých příběhů vycházejících z této divadelní hry. Šlo o scénky Spejbl v žaláři a Vaječný koňak. Komická pohádka v celé své délce následně vyšla znovu v roce 2004 na CD albu Hurvínek a drak (S+H 22). A o deset let později znovu na stejnojmenném albu Hurvínek a drak (2014), který Supraphon vydal jako připomínku nedožitých 85. narozenin Františka Nepila. Tato nahrávka obsahuje i další Nepilovy scénky včetně bonusové nahrávky Spejbl, Hurvínek a Červená Karkulka (1971) z rozhlasového archivu.
Na závěr našeho vzpomínání jedna otázka pro znalce. Víte, co má scénka „Vaječný koňak“ společného se scénkou „Novoroční přání“, kterou v roce 2010 namluvil Ondřej Lážnovský a která vyšla na kompilačním CD/LP výběru Ať žije Spejbl!? Kdo tipoval, že obě spojuje postava Spejbla, kterého v nich můžeme slyšet v podroušeném stavu vlivem nadměrné konzumace vaječného koňaku, měl pravdu. :-)

Tvorba Divadla Spejbla a Hurvínka padesátých let minulého století je spojena s takovými klenoty jako je Barchánkova Hurvínkova čarovná vlaštovka, Janovského Spejbl na Venuši či společné dílo několika autorů Šestý den je sobota. Všechny tyto hry byly k vidění nejenom na divadelních prknech, ale také v televizním provedení, a to v době, kdy bylo obrazové vysílání u nás ještě v plenkách. Podařilo se nám to zjistit při bádání v archivu rozhlasových a televizních programů.
Veřejné zkušební televizní vysílání pro přibližně pět set majitelů rozhlasových přijímačů vybavených malou obrazovkou bylo zahájeno 1. května roku 1953, pravidelně začala televize vysílat až na konci února 1954. Spejbl s Hurvínkem se spolu se svým „tatínkem“ Josefem Skupou na televizních obrazovkách poprvé objevili jen o několik dní později. Premiéru v televizi si odbyli zřejmě v pořadu Radostné odpoledne v divadélku Spejbla a Hurvínka odvysílaném 11. března 1954. Od té doby byl Skupa a s ním i jeho dva ušatí svěřenci v televizi „jako doma“. Skupa se s loutkami účastnil natáčení nejrůznějších komponovaných pořadů jako třeba Televise dětem (11.11.1954), předsilvestrovského pásma Děda mráz (30.12.1954), Těšíme se na prázdniny (16.6.1955), Televisní trojlístek (27.1.1957) a mnohých dalších (přehled videopořadů najdete zde). V posledně jmenovaném byla odvysílána i scénka "Vánoce u Spejblů", jenž byla poslední, kterou Josef Skupa před dvou smrtí stihl natočit. I po mistrově odchodu byli Spejbl s Hurvínkem na televizních obrazovkách nezřídka k vidění. Ba co víc, jejich vystupování se už neomezovalo jen na scénky či ukázky z pořadů. 14. května 1958 televize v přímém přenosu odvysílala v celé délce devadesáti minut hru pro dospělé Spejbl na Venuši. Ani děti nebyly o „televizního“ Hurvínka ochuzeny - 27. ledna 1959 mohly v podvečer sledovat kompletní uvedení hry Hurvínkova čarovná vlaštovka.
Vzhledem k omezenému počtu lidí, kteří v té době byli natolik majetní, že si mohli dovolit vlastnit televizní přijímač (v padesátých letech stál televizor okolo 4000 Kč), nebyl divácký dopad vysílání nijak masivní a hry v televizním provedení tedy nevidělo příliš mnoho diváků. Jen pro zajímavost: podle údajů na Wikipedii se v roce 1953 se v ČSR prodalo pouze 355 televizorů a vysílání sledovaly desítky či později maximálně stovky tisíc lidí. Nárůst byl patrný až od šedesátých let, kdy koncesi mělo 1 milión majitelů televizních přijímačů, v roce 1963 jich bylo o dalších půl milionu víc a teprve až v roce 1978 překročil počet hlášených přijímačů 4 miliony. Televizní pořady s S+H z počátků televizního vysílání tak spolu s množstvím gramofonových desek a nespočtem odvysílaných rozhlasových nahrávek dokládají, jaké obrovské popularitě se Divadlo Spejbla a Hurvínka v té době těšilo.
Spolu s video záznamem inscenace Dějiny kontra Spejbl z roku 1984 šlo v předrevoluční éře zřejmě o tři ojedinělé případy, kdy byly v televizi odvysílány divadelní hry v plné délce. Po revoluci a zejména pak s nástupem internetu se mediální možnosti skokově rozšířily, ale zároveň také roztříštily. První vlaštovkou, a na dlouhou dobu bohužel i jedinou, byl po sametové revoluci zkrácený záznam hry Spejblova East Side Story z roku 1994, který vysílala kabelová televize Kabel plus. Na VHS a DVD a poměrně nově i na streamovací platformě Dramox pak jsou k vidění další celá divadelní představení. To už ale je jiná kapitola...

Raná tvorba Josefa Skupy po zrodu figurek Spejbla a Hurvínka je ve stejné míře určena jak dětem, tak i dospělým. Jazyková hravost a vynalézavost vedla Skupu nejednou k břitké satiře, jejímž prostřednictvím se vysmíval stylistickým nešvarům a jazykovým klišé. Tento sklon projevoval od samých počátků svého veřejného působení. Ještě před zrodem Spejblovy figurky vystupoval na amatérské loutkářské scéně s postavičkou Kašpárka a tu obdařil, jak svědčí pamětníci, velkou dávkou dobových narážek, politických vtipů a jazykových hříček. Na zvukových nosičích se však Skupův jazykový humor zachoval až z konce třicátých let. Jedním z nejstarších záznamů je Spejblova vědecká přednáška (Individuum protozoické), kterou Skupa s přispěním Josefa Ptáčka nahrál na konci roku 1930 na gramofonovou desku společně s druhou podobně laděnou scénkou s názvem Spejblova politická přednáška. Dnes jsou obě scénky dostupné na čtvrtém výběru Skupových nahrávek Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy 4 (2009).
“A jaký je toho následek? Následek toho je, že ironie etiky dramatické plastiky koncentruje se v hyperbolický kultus sociální kolotepatie atimetika, kterýžto kultus analogicky realizuje kritickou biografii v naturální experimentaci a zachází jakožto mystika, jejíž princip nám dávno všem už není sympatický.“ Tím však Skupův pseudověděcký blábol zdaleka nekončí: “Avšak vzápětí nás napadne, jak možno ještě dnes rehabilitovali masivní mobilizaci kolomastrických jevů se všemi nezbytnými reflexivními profily renesančního byzantinismu, když stále ještě inkvizitují fantastické experimenty v remitální akceptaci evakuační defenestrace!“
Pět let po skončení druhé světové války Skupa nahrál obdobnou scénku, opět satiricky zacílenou na prázdnotu řečnického tlachání a dutou frázovitost funkcionářských projevů. Jmenovala se Hurvínkovo řečnické cvičení a vysílala se v době, která se spoustou bezduchých a frázemi nasycených řečnických cvičení jen hemžila, avšak ironiím a satirám podobného typu nebyla ani trochu nakloněna. Hurvínek: „Ty jsi mě celého poplet, tatí, vůbec už nevím, o čem jsem chtěl mluvit.“ Spejbl: „Ale to nevadí! Hlavně abys to řek pěkně s důrazem!. Nebo tady, podívej: Ve všech možnostech – copak takhle to řečník řekne?“ Hurvínek: „A co tedy řečník řekne? Spejbl: „Řekne samozřejmě: V rozličných vícestrannostech.“ Hurvínek: „Já doufám, že tomu budou všichni rozumět.“ Spejbl: „No počkat! To není tvoje starost! Ty máš jenom mluvit, a co se kde děje, toho si prostě nevšímej! A občas přestaň mluvit vůbec. Bude to vypadat, jako bys přemýšlel.“ Tuto scénku lze nalézt na kompilačním výběru Smích prodlužuje život! 5, jenž Supraphon vydal v roce 2018.
O další tři roky později, tedy v roce 1953, navázal Skupa na svůj počin z roku 1930 a pro Supraphon natočil scénku s názvem Spejbl řeční. Ta se prázdností obsahu a nesmyslnými slovními spojeními velice blížila původnímu dílu z třicátých let. Tato scénka o ožehavosti situace se na gramofonové desce nikdy neobjevila, vydána byla až v roce 2017 na mp3 výběru Spejbl řeční + Hurvínek a tři mušketýři.

Počátkem ledna jsme na tomto webu zveřejnili detailní přehled Hurvínkových příběhů, které v období let 1972 až 1973 natočil Československý rozhlas a odvysílal je v pořadu Dobrý večer, děti! (později Hajaja), což je rozhlasová obdoba televizního Večerníčku. Přehled připravil Kamil Fajmon za přispění tvůrců webu Panáček v říši mluveného slova. Nyní stejný autor s využitím archivních podkladů Českého rozhlasu sestavil pokračování seznamu, který obsahuje všechny rozhlasové nahrávky se Spejblem a Hurvínkem a jejich interprety a tvůrci, jenž byly premiérově odvysílané až do konce roku 1979, resp. počátku ledna 1980. V tuto chvíli chybí pouze údaje z roku 1977, které se snad podaří rovněž v brzké době doplnit. Valnou většinu scének tvoří pokračování cyklu Hurvínkova pošta, kterou napsal František Nepil. Předpokládáme, že nešlo o reprízy, ale že se jednalo o cyklus na pokračování. První díl byl odvysílán 2. 9. 1972, poslední šel dle dostupných informací do vysílání 28. 6. 1976, po prázdninách Hurvínkovu poštu vystřídal Kanafásek. Pokud má někdo k tomuto seriálu nějaké doplňující informace, jak vysílání probíhalo a jak bylo koncipované, budeme rádi, když se nám ozvete, abychom je mohli sdílet s čtenáři stránek. Některé scénky našly pozdější uplatnění na gramofonových deskách Hovory Spejblů (1977) nebo Jak Hurvínek do lesa volá, tak se Spejbl ozývá (1979), jiné byly znovu vydány na CD kompilacích Hurvínkovy příběhy (2018) od Radioservisu.

Ve čtvrtek je tomu 53 let co na divadelní prkna vstoupila nejmladší členka dřevěné rodinky - paní Kateřina Hovorková. Loutku této opatrovnice Máničky podle návrhu Zdeňka Juřeny vyřezal Ivan Moravec. Premiéru si odbyla 12. září 1971 v Pardubicích ve hře Past na Hurvínka. Představila se tu jako mírně potřeštěná učitelka přírodopisu a zosobnění papírové moudrosti, která to vždy dobře myslí, ale díky své potrhlosti přivádí sebe i ostatní do maléru. Loutka vznikla z iniciativy Heleny Štáchové a autorského podílu Miloše Kirschnera jako ženský protějšek Spejbla a spolu s Máničkou tvoří herecké protihráče hlavním divadelním postavami už po více než padesát let.
Definitivní podobu dostala až po svém prvním vstupu na scénu. Jak ukazují historické fotky z jejích začátků, pro první reprízy Pasti na Hurvínka byla ještě Bábinka poněkud mondénní dámou s velkými brýlemi a v kalhotovém kostýmu. Ale protože tato vnější podoba intelektuálky plně neodpovídala představě zamýšleného typu, po několika reprízách se proměnila v potrhlou osůbku trochu staromódního střihu, v jemně pruhovaném kostýmku, se špičatým, ohrnutým nosíkem, drdůlkem a mírně vyjevenou tváří se stopkovitýma očima, která lépe odpovídala jejímu takřka stálému znepokojenému údivu, že se v životě všechno neodehrává přesně podle osnov. A takto jí znají diváci dodnes.
Až do svého odchodu v roce 2017 za postavu promlouvala Helena Štáchová po které na čas převzala tuto roli Marie Šimsová. Dnes jí v inscenacích uslyšíte mluvit hlasem Jany Mudrákové, která je současně i interpretkou Máničky.
Na Bábinčin zrod vzpomínala ve své autobiografii Život na nitích (2005) Helena Štáchová takto: "Abych to neměla tak jednoduché, postarala jsem se, abych stejně jako Miloš mohla i já hrát současně dvě osoby. Záviděla jsem mu možnost jeho herecké ekvilibristiky, kdy „na jedna ústa“ hraje dialog mezi dvěma charakterově, hlasově i věkově odlišnými postavami. Navíc se mi zdálo, že v dialozích divadla chybí ženská problematika a ženský úhel pohledu na svět. A také mi bylo líto Máničky, které na rozdíl od Hurvínka chybělo rodinné zázemí. S Milošem jsme tedy vymysleli postavu Mániččiny bábinky Kateřiny Hovorkové."