Aktuality

V prosinci roku 1993 měla premiéru hra pro dospělé Spejblova East Side Story od autorského tandemu Miloš Kirschner a Michael Čech, který se ujal i režie. Podařilo se nám zjistit, že první poskytovatel kabelové televize v tehdejším Československu – společnost Cable plus – pořídila v roce 1994 záznam tohoto divadelní představení a jeho zkrácenou verzi, zhruba o délce 45-ti minut, odvysílala na svém kanále Kabel Plus.
Z dnešního pohledu působí hra poněkud zvláštně, nicméně je třeba jí vnímat optikou tehdejší doby. Doby, kdy chtěl každý začít podnikat a kdy se propagandistické kraviny tehdejšího režimu přeměnily na laciné bláboly. Tehdy nastalo i nelogické vnucování reklamy a podbízení se kvůli penězům a kvalita se začínala vytrácet, včetně divadelní produkce. Hra obsahově vychází ze skutečnosti, že režimy hroutí jako domečky z karet, staré garnitury jsou nahrazovány novými, dosavadní pravidla už neplatí a zdánlivé jistoty vystřídala nejistá přítomnost s ještě nejistější budoucností. Staré mafie si našly způsob, jak s úspěchem přežít a byly navíc doplněny mafiemi novými. A tak i Spejbl s Hurvínkem se snaží v nově vzniklých podmínkách najít své místo a přizpůsobit dosavadní způsoby novému životnímu a filozofickému stylu. Ředitel D S+H konečně sežene pro divadlo mecenáše, který svými finančními prostředky má nahradit ty chybějící, za cenu, že se pan Spejbl ujme režie filmu „Kabaret bez příkras" a Hurvínek role moderátora a hlavního představitele. Společně se Spejblem můžeme konstatovat, že dřív jsme neměli tvůrčí svobodu, ale měli peníze, zatímco teď máme tvůrčí svobodu, ale zase nemáme ty peníze. A jak se ukáže, tak i s tou tvůrčí svobodou je to pofidérní, jak dokazuje mecenáš divadla.
Hra byla uváděna i v Německu, kde měla dokonce premiéru (říjen 1993). Pořad byl doplněn i do přehledu televizních pořadů.

Spejbl a Hurvínek a jejich protagonisté se za dobu své bezmála staleté existence objevili nejenom v divadle a na televizní obrazovce, ale samozřejmě také v rozhlase. V předválečné éře i v době socialismu natočili pro tehdejší Československý rozhlas několik rozhlasových her a večerníčků (Hajajů), ale účinkovali i v dalších pořadech jako např. Domino atd. (přehled rozhlasových her a vystoupení S+H přinášíme zde).

Z rozhlasového vysílání jsme však neslyšeli promlouvat pouze Spejbla a Hurvínka, ale samozřejmě i jejich interprety. Ti byli za celou historii Divadla S+H v rozhlase nesčetněkrát hosty různých pořadů a poskytli rovněž stovky nejrůznějších rozhovorů.

Jelikož na našem fan webu nebyl doposud přehled rozhlasových pořadů nikde zaznamenán, pokusili některé z těch stěžejních, které jsou díky internetu dostupné online, chronologicky sestavit. Seznam samozřejmě není a nikdy bohužel ani nebude kompletní, přesto věříme, že jej oceníte. Máte-li tip na přidání chybějícího pořadu, neváhejte nás kontaktovat. Přehled rozhlasových rozhovorů a dalších pořadů s S+H najdete na této stránce.

V sobotu bylo zahájeno natáčení cyklu Česká loutka pro ČTart, kdy se autoři mohli dotýkat skvělých loutek řezbáře Gustava Noska, kterému byla v plzeňském Muzeu loutek otevřena výstava. Ve včerejším hlavním zpravodajství ČT (ke shlédnutí zde) zaznělo, že byl z Moskvy při této příležitosti přivezen nejstarší Hurvínek a že řezbář Nosek vybavil figury S + H neutrálním výrazem.
V zimě 1948–1949 byl totiž Skupa natolik nadšen vystoupením moskevských loutkářských umělců v Praze, že se rozhodl darovat sovětskému „loutkářskému caru“ Sergeji Vladimiroviči Obrazcovovi prý původní loutky Spejbla a Hurvínka. Stará loutka Spejbla se z expozice moskevského Státního akademického ústředního divadla loutek S.V.Obrazcova do vlasti vrátila.
Kde se nachází původní loutka Spejbla se bohužel neví, je ale známo, kdo ji v Moskvě nahradil kopií. „Vyměnila ho paní Skupová při jednom zájezdu do tehdejšího Sovětského svazu, vezla s sebou náhradu. Hurvínka ale nechtěla, protože se jí nelíbil, že je ošklivý,“ prozradil Bohuslav Šulc.
Ale i u loutky Hurvínka existují velké pochybnosti, že by se z Moskvy na výstavu do Plzně vrátil ten původní. Proč? První fotografie Hurvínka na koloběžce se objevila už v září 1927 a to v časopise Loutkář. Postavička Hurvínka má na ní zašpičatělou myší hlavu, dlouhý nos, výrazné uši, oči blízko nosu a robustní paže. To naznačuje, že z Moskvy nejstarší Hurvínek evidentně přivezen nebyl a že jde až o některou "zušlechtěnou" variantu ze třicátých let. A jestli má tento dadaistický klaun neutrální výraz? No, posuďte sami...

zdroj informací: Sbírka a muzeum loutek Marie a Pavla Jiráskových, Česká televize

Hurvínek mezi broučky je v historii Divadla Spejbla a Hurvínka zdaleka nejoblíbenějším divadelním představením. Tato hra z pera Josefa Skupy a Franka Weniga určená dětským divákům byla poprvé uvedena už v roce 1937 (premiéra se konala 4. září 1937 ještě pod původním názvem Hurvínek se učí čarovat). Od té doby byla ještě několik nastudována, naposledy se obnovená premiéra konala v roce 1987. Z repertoáru byla hra stažena v polovině roku 1999. Za více než šedesát let byla reprízována více než 2000x, což je na loutkové představení neuvěřitelné číslo. V rolích Spejbla a Hurvínka se objevil nejenom Josef Skupa, ale v dalších nastudováních pochopitelně i Miloš Kirschner a po něm rovněž Martin Klásek. Ondřeje Lážnovského však v této hře zřejmě nikdy neuslyšíme. Hra Hurvínek mezi broučky totiž patří k pozůstalosti, které divadlo využívat nesmí bez udělení souhlasu dědiců (Městský ústav sociálních služeb v Plzni), s ohledem na tantiémy plynoucí z autorských práv.
Vzhledem k famóznímu úspěchu, který tato hra získala nejenom mezi domácími diváky, je paradoxem, že se nikdy nedostala na gramofonovou desku. Tedy dostala, ale pouze v němčině. Německou verzi této hry v podání Miloše Kirschnera nyní Supraphon vydá v její digitalizované podobě. Nahrávku s názvem "Hurvínek unter den Käfern" si můžete stáhnout od 1.7.2018 zde.

Josef Spejbl oslaví za dva roky 100 let své existence. Ze bezmála stoletou historii prodělala tato postava několik větších či menších proměn. Ať už v interpretaci (Od Josefa Skupy až po Ondřeje Lážnovského), přes mírné úpravy vzhledu (zpočátku byl jeho vzhled až odpudivý) až po jeho charakter. Již dávno není oním přitroublíkem obletujícím každou dámskou sukni a „chytře“ komentující okolní dění, ale hrdým a uvědomělým otcem, byť někdy jednacím komicky či ve zmatku. Jak byla postava Spejbla vnímána v roce 1925, tedy zhruba pět let od uvedení na scénu, dobře vystihuje dobová charakteristika Emmy Tetínkové, kterou zveřejnily 5. srpna 1925 Lidové noviny:

„Kdo je Spejbl? Jako by vybíravá ruka nasypala do řešeta pošetilost a hloupost nás všech. Jako by vše naše slabé, směšné, ubohé prosila a to, co pro vlastní nehoráznost zůstalo na sítu, slepila v bytost smutnou, politováníhodnou, směšnou a sympatickou. Neboť ona není hříchem. Ale toliko podškrtnutým nedopatřením.
Kdo je Spejbl? Spejbl je to, co svůj originální vtip, humor a chromou satiru předkládá zabalenu ve svůj hlas jako v dužinatý lupen bohatě rozvitého blbství. Jásot obecenstva, jímž je tato karikatura bezelstného, dobráckého, mnohostranného idiotství vítána i vyprovázena, je důkazem, že tento výtvor přes svou upřílišněnost se přimyká k dennímu životu, z něhož byl vyklepán jako prach z koberce.
Kdo je Spejbl? Toť Chaplin loutek, ale jiný. Toť ten, který svou slimáčí tupostí bezpečně doleze ke všem bránícím. Toť ten, jemuž byl Plzní podán úpis na primát v oblibě. Toť ten, jenž ve svých dřevácích a pochybném fraku se uvelebil na trůně plzeňského loutkářství, vedle samotného umění, a jehož popleteným smyslům byla popřána vláda nad rozpustilými živly loutkářské moderny.“

Prof. Nikola Kadlec pak k tomu dodává: “Kolik soucitu je ve Spejblově srdci, že se mu chce být tak blbým, že mezi ním a nejhloupějším divákem je ještě dostatečná vzdálenost, aby se i ten nejhloupější mohl jeho blbosti srdečně smát.“

Nu, neměl to tehdy při svých začátcích pan Spejbl lehké, viďte?