Aktuality

Každý milovník lipové dvojice S+H dobře ví, že originální loutky Spejbla a Hurvínka pro Josefa Skupu vytvořili plzeňští řezbáři Karel Nosek a jeho synovec Gustav. Kromě divadelních verzí marionet ale krátce po zrodu obou figur začaly vznikat rovněž jejich zmenšeniny určené pro domácí divadélka, která byla v té době nesmírně populární. Některé loutky byly vyráběny průmyslově (často s lehce pozměněným vzhledem i jmény, aby se výrobci vyhnuli autorským právům), jiné vznikly jako unikátní kousky vyrobené na zakázku. Mezi ty se řadí i loutky, které pro soukromé divadélko JUDr. Jiřího Lormana (* 1911) vyřezal Jan Vavřík-Rýz. Ten se s rodinou dr. Lormana přátelil, a tak mu pro jeho domácí divadlo umístěné v rodinné vile na Ořechovce vyrobil zmenšené loutky Spejbla, Hurvínka a Máničky. Díky laskavosti paní Heleny Hesselbarth, dceři Jana Vavříka-Rýze a Boženy Welekové, která jako malá dívenka toto divadélko viděla na vlastní oči, se nám podařilo z jejího soukromého archivu získat černobílou fotku těchto loutek zhotovených jejím otcem. Tu jsme s využitím umělé inteligence mírně dočistili a také kolorovali a nyní vám jí zde přinášíme jako zajímavé svědectví dané doby (původní černobílou verzi najdete v galerii). Pro zajímavost uveďme, že dnes se divadélko včetně loutek nachází v Národním muzeu, kam jej synové dr. Lormana věnovali.
Nejznámějšími producenty průmyslových loutek Spejbla a Hurvínka, nebo jejich napodobenin, byly ve dvacátých letech minulého století firmy pražského podnikatele Antonína Münzberga, JEKA (Jana a Elišky Králových), firma APAS – Anna Preclíková a synové či pražské nakladatelství A. Storch syn. Výrobě soustružených figurek vzhledem připomínající Spejbla a Hurvínka a dřevěných hraček a postavičkami se věnovala také firma továrníka Karla Blanka z Ústí nad Orlicí, Johann Schowanek v Jiřetíně nad Bukovou či tachovská společnost Seitz & Hofherr. Dnes zmenšené loutky pro potěchu dětí všeho věku vyrábí například firma Mašek, Království loutek či jejich plyšové verze firma Moravská ústředna Brno, která je nově prodává pod značkou Munabo.
V následujícím článku si připomeneme zajímavé detaily kolem tvorby loutek, hraček a nejrůznějších figurek se Spejblem a Hurvínkem vyráběných těmito firmami. Článek obrazově doplňuje připojená fotogalerie obsahující mnohé z těchto předmětů. Najdete v ní jak výrobky pocházející ze současnosti, které jsou stále běžně k dostání, tak i těch hodně starých, které lze zařadit do kategorie starožitných a které se dají sehnat jen na různých aukčních portálech.

Už jen do konce června mají návštěvníci možnost zajít se podívat na výstavu Loutka a moderna – České loutky ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových 1850-1950, která se koná v chebském muzeu. Výstava představuje výtvarně ojedinělé loutky českých umělců především z období první Československé republiky. Loutkářská kultura byla u nás tehdy nevídaně rozšířená, loutkové soubory působily téměř v každém městě či městysi v Sokolských, Orelských i dělnických organizacích a spolcích, v církvi a samozřejmě také ve školách. Mezi tehdejšími loutkáři byla řada významných českých výtvarných umělců, kteří učinili z loutky objekt své tvůrčí invence. Loutky byly ovlivňovány celou řadou výtvarných stylů, od secese, přes art deco až k funkcionalismu. Také kvůli tomu bylo tehdejší Československo považováno za zemi nejrozvinutější loutkářské kultury. Ve třicátých letech měly tyto loutky skvělé uplatnění ve varietním a kabaretním repertoáru, který zrodil i takové figury, jako je Spejbl s Hurvínkem. Kromě těchto původních loutek je možné na výstavě vidět i jiné loutky podle návrhů Josefa Skupy, ale i dalších významných tvůrců, jako je Jiří Trnka nebo Jan Malík.
Všechny loutky a obrazy na výstavě jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Dnes známí sběratelé a badatelé v oblasti historie české loutky začali se sbíráním v polovině osmdesátých let. Kurátorsky se podíleli na řadě výstav historických loutek u nás i v zahraničí (Evropa, USA, Čína). Publikují odborné studie v časopisech a knihách. Za své publikace Loutka a moderna (2011) a Umění loutky (2019) obdrželi prestižní ceny. Sbírka historických loutek a dekorací tradičního, rodinného a spolkového loutkového divadla, kterou vytvořili a dlouhodobě vystavují, patří k nejkomplexnějším kolekcím v České republice.
Muzeum se nachází na adrese nám. Krále Jiřího z Poděbrad 493/4, 350 11 Cheb a otevřeno má denně mimo pondělí od 9.00 do 17.00 hod.

Víte, co spojuje slavnou návrhářku hraček Libuši Niklovou (* 1934 - † 1981) s loutkou Hurvínka? Jak se dá snadno odvodit z přiloženého obrázku, je to pískací Hurvínek, za jehož návrhem tato světově uznávaná designérka stojí. Přestože Libuše Niklová navrhla slavnější a komerčně úspěšnější hračky než jakým byl gumový Hurvínek, patří mu mezi všemi jejími výtvory výsostné místo – právě pryžový pískací Hurvínek byl v roce 1954 první sériově vyráběnou hračkou, kterou tato výtvarnice navrhla a která se dostala do výroby. Po dva roky jí vyráběla firma Fatra Napajedla - Gumotex n.p. Břeclav (dnes Fatra, a.s.), pro kterou Niklová pracovala. Stejně jako další její hračky, patří dnes pískací Hurvínek k vyhledávaným sběratelským předmětům, za kterého si musí zájemci pořádně připlatit.
Niklová za svůj poměrně krátký život vytvořila přes 230 originálních hraček, které se vyráběly v mnoha barevných variantách, například gumové figurky, zvířátka s harmonikovým trupem či nafukovací hračky. Harmonikový kocour, na něhož obdržela i svůj první patent, či nafukovací slon nebo buvol, patří k jejím nejslavnějším počinům a právem se zařadily mezi nejslavnější hračky světa a ikony designu 60. a 70. let minulého století.
Za svou tvorbu získala Libuše Niklová mnohá ocenění. Její hračky byly natolik oblíbené a designově revoluční, že získaly několikrát například titul 'Vynikající výrobek roku' a mnohokrát označení 'Vybráno pro CID' (Czechoslovak Industrial Design), které bylo udělováno nejlepším československým výrobkům. Díky nadčasovému designu a vysoké popularitě se stávaly častým terčem kopírování v mnoha zemích světa. Dá se tak říci, že si s hračkami Libuše Niklové, nebo přesněji s jejich takřka totožnými kopiemi, hrály desítky milionů dětí po celém světě. Hračky Libuše Niklové mají kromě soukromých sběratelů ve svých sbírkách nejrůznější česká a moravská muzea, ale také například Muzeum dekorativních umění v Paříži či Muzeum moderního umění v New Yorku a dokonce i japonském Tokiu.

Výroba loutek a loutkových divadélek patří dlouhodobě k české tradici, není proto divu, že bylo v prosinci roku 2016 české loutkářství zapsáno na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO. Spejbl s Hurvínkem jsou nedílnou součástí této kulturní tradice, což se od doby jejich vzniku odrazilo ve výrobě desítek různých variant těchto populárních českých marionet - od sériově vyráběných až po ty podomácku vytvořené. Fotky těchto loutek se snažíme zařazovat do průběžně aktualizované fotogalerie, která má za cíl na jednom místě ukázat zájemcům co nejucelenější přehled nejrůznějších variant loutek Spejbla a Hurvínka.
Za nejslavnější období výroby loutek loutkových divadélek je považována první polovina minulého století, kdy ještě vesnicemi projížděli loutkáři slavných dynastií, jako byli třeba Kopečtí nebo Maiznerové. Malé loutkové divadlo tehdy nesmělo chybět téměř v žádné české rodině či škole, ale stejně tak často se loutkové divadlo hrávalo v sokolovnách, tělocvičnách či v prostorách církví. Popularita loutkového divadla v Čechách a na Moravě vedla v 1. polovině 20. století k značnému rozšíření rodinných a spolkových loutkových divadel, pro něž byly sériově vyráběny loutky, dekorace a vydávány hry. Tato divadla s možností výměny kulis měla rozměry od malých titěrných scén až po velkorysé portály určené především pro divadelní činnost spolků či škol.
Nejznámějšími producenty průmyslových loutek byli Antonín Münzberg, Modrý a Žanda, firma Jana a Elišky Králových s ochrannou značkou JEKA, pražské nakladatelství A. Storch syn a další. Podobně jako loutky ve dvacátých letech produkovaly loutkářské firmy i nová tištěná divadla s dekoracemi více formátů pro loutky různých velikostí. Autorem předlohy takového uceleného souboru jednotného výtvarného rázu býval často profesionální výtvarník. S firmou Antonín Münzberg například trvale spolupracoval šéf výpravy pražského Národního divadla, akademický malíř Karel Štapfer, akademický malíř Vít Skála tvořil dekorace pro firmy Modrý a Žanda a A. Storch syn, ilustrátor Artuš Scheiner pro nakladatelství J. R. Vilímka.
V současnosti jsou majiteli jedné z největší sbírek loutek v České republice Marie a Pavel Jiráskovi. Významným sběratelem loutek všeho druhu je pak i Milan Knížák.

Jak správně připomněl facebookový profil Divadla Spejbla a Hurvínka, na den přesně před 95 lety natočil profesor Josef Skupa první gramofonové desky se Spejblem a Hurvínkem. K této zprávě připojil krásnou fotku Hurvínka soustředeně zaposlouchaného do jedné z těchto desek, kterou v trochu jiné verzi využijeme i k tomuto článku. 6. června 1929 byla podle záznamů z nahrávacích listů z ústecké filiálky firmy His Master's Voice nahrána trojice šelakových gramodesek Spejbl u radia, Spejblova výchova - Hurvínek se učí a Popletené písničky. Jak jsme již před nedávnem psali, toto datum vzniku vychází z informací z bookletu CD Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy 1-5, které sestavoval uznávaný odborník a velký znalec počátků českého zvukového průmyslu Gabriel Gössel. Ačkoliv v plzeňském archivu spravujícím pozůstalost po Josefu Skupovi existuje ručně psaná poznámka (možná od samotného Skupy) udávající jako vznik desek až 20. říjen 1930, a stejný datum uvádí ve své knize Národní umělec Josef Skupa také Jan Malík (str. 87), blíže k pravdě má i podle dochované propagační brožury vydavatelství His Master's Voice z roku 1929 verze, že nahrávky byly natočeny opravdu už počátkem června 1929. Všechny zmiňované scénky byly později vydány na zmiňovaném pětidiskovém kompletu Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy vydaném Supraphonem v roce 2007.