Aktuality

Divadelní noviny vyhlásily již dvaatřicátý ročník ankety o inscenaci roku. Z 237 oslovených osobností z širokého okruhu divadelní obce nejrůznějších profesí se do redakce DN vrátilo 105 odpovědí, z toho 101 platných v tom smyslu, že obsahovaly inscenace vzniklé v Česku v rozmezí prosinec 2022 až listopad 2023. Mezi nominovanými byla i listopadová novinka Hurvínek prodává nevěstu. Přestože na absolutní vrchol se tato hra v rámci hlasování nedostala, vedla si naprosto famózně, když získala tři hlasy, což je pro loutkově laděné představení nevídaný úspěch! Nejvíce 13 hlasů v součtu získala inscenace opery Salome v ND Brno, sedm hlasů Bakchantky ND v Praze, pět hlasů Šepoty a výkřiky Horáckého divadla v Jihlavě, po čtyřech hlasech Moskoviáda v Divadle X10, O Pavlovi a Vzkříšení v Divadle Na zábradlí a konečně po třech hlasech operní inscenace Don Buoso / Gianni Schicchi v ND Praha, Oliver! v NDM v Ostravě a také Hurvínek prodává nevěstu v ND v Brně!
Brněnská publicistka Karla Hofmannová měla o favoritovi jasno: "Hurvínek prodává nevěstu. Jde o ojedinělý počin, který propojil Divadlo Spejbla a Hurvínka s operou Národního divadla v Brně. Humornou formou prostřednictvím známých postaviček přirozeně vtahuje děti do příběhu a zachovává hlavní hudební čísla, která jsou provedena na vysoké umělecké úrovni, a to jak po stránce pěvecké, tak hudební, přestože je orchestr zmenšen."
Redaktorka a divadelní kritička Jana Soukupová, které již o hře velmi pochvalně referovala v MF Dnes, v anketě uvedla: "Jako inscenaci roku vybírám představení Národního divadla Brno Hurvínek prodává nevěstu (ve spolupráci s Divadlem Spejbla a Hurvínka). Nesmírně obtížný úkol udržet třebas i u zkrácené verze Smetanovy opery Prodaná nevěsta zájem dětí už od předškolního věku vyřešili inscenátoři elegantně a přitom tak, že kvalita provedení nijak neutrpěla. Naopak, jako by se tento národní poklad dočkal v této podobě speciální pocty. Mezi další pozoruhodné kusy patří také nastudování Jakobína, z činoherních kusů pak Feminista Marka Šindelky, oba v Národním divadle Brno."
Za úspěchem této operní loutkové inscenace stojí v první řadě umělecký šéf Divadla S+H David Janošek, dále Patricie Částková, Jiří Heřman a pochopitelně i členové souboru D S+H Jana Mudráková, Martin Trecha a Jan Levý a samozřejmě všichni další, kdo se na tomto představení podíleli a podílejí. Za Fan web Planetka Spejbla a Hurvínka k tomuto ocenění ze srdce gratulujeme.

Úplně prvním Skupovým vystoupením se Spejblem a Hurvínkem v rozhlasu by podle brožury Josef Skupa - dnes a denně zázraky (2017) měla být scénka odvysílána 25. února 1927. Mělo jít o vystoupení s názvem „Přednáška o výchovných cílech loutkového divadla“. Ještě donedávna zůstávalo utajeno, co bylo jeho obsahem a jak bylo zhruba dlouhé. Nyní se nám s pomocí osmistránkového scénáře, který pod strohým názvem Spejbl a Hurvínek (1927) vyšel jako příloha pro předplatitele měsíčníku "Loutkáře" (ročník XIII), podařilo tuto skutečnost rozkrýt (pozn. časopis Loutkář vychází od roku 1912 a 13. ročník tak připadá už na rok 1925, takže rok vydání 1927 možná neodpovídá skutečnosti).
Rozhodli jsme se, že si toto „odhalení“ nenecháme pro sebe, a tak jsme kompletní obsah scénáře pro všechny fanoušky S+H, historiky a další milovníky rozhlasové tvorby přepsali a připojili jej k webovému záznamu oné publikace. Pro ty, kteří se nechtějí začíst do detailů, máme krátkou anotaci o co v poměrně obsáhlé scénce šlo: V úvodu se pan Spejbl seznamuje s vysílací technikou, cítí se být podveden, neboť namísto mikrofonu je nucen mluvit do „děravého hrnce“, aby posléze zaskřehotal „vlastnoruční popěvek o nedostatcích“ města Plzně. Následně se k němu připojuje i Hurvínek, který přijel do Prahy z Plzně na rychloběžce, a oba pak společně „vysoce odborně“ rozebírají co to vlastně je rádio a jak funguje. V druhé části Hurvínek nejprve přednese básničku a pak zazpívá několik písniček. Asi je jasné, že v jeho podání jde o značně popletené, zašmodrchané a pomíchané texty. Některé popěvky se obsahově kryjí s těmi, které posluchači znají z gramodesky Popletené písničky (1929), která byla natočena po 2,5 letech od tohoto rozhlasového výstupu. Není bez zajímavosti, že na obálce scénáře je použita fotka Spejbla u klavíru, o které jsme před pár dny referovali v souvislosti s polemikou, že první Spejbl mohl mít knír a možná i zuby.

Nedávno objevené, avšak nikdy nezrealizované scénáře divadelní hry sepsané pro Spejbla a Hurvínka od Ondřeje Sekory a scénka od Jaroslava Foglara ke gramodesce ukázaly, kolik neznámého se stále dá o tvorbě Divadla S+H dohledat. Totéž platí o nahrávkách, které vznikaly v Československém rozhlasu pro pořad Hajaja (zprvu uváděný pod názvem Dobrý večer, děti!), což je rozhlasová obdoba televizního Večerníčku. Nyní se podařilo Kamilovi Fajmonovi za přispění tvůrců webu Panáček v říši mluveného slova dohledat přesné informace k příběhům z období let 1972 až 1973.
Čtyřicetdevět z celkových 88 doposud dohledaných příběhů pochází z pera Františka Nepila, 25 jich napsal Vladimír Straka, 13 Jiří Kubíček a jeden Vlastislav Křivohlavý. Soupis obsahuje také jednu třicetiminutovou nahrávku s S+H s názvem Silvestrovská večeře u Spejblů, která byla odvysílána poslední den roku 1972. Pozorný čtenář si jistě povšimne, že scénka s názvem Hurvínkova pošta je v přehledu uvedena opakovaně. Předpokládáme, že nešlo o reprízy, ale že se jednalo o cyklus na pokračování. Některé scénky Františka Nepila našly pozdější uplatnění na desce Hovory Spejblů (1977), ty od Vladimíra Straka z období letních prázdnin roku 1972 byly s největší pravděpodobností později zpracovány na gramofonové desky Hurvínkovy večerníčky pro kluky i pro holčičky 1 (1982) a 2 (1983). K této domněnce nás vede fakt, že téměř všechny názvy jednotlivých epizod a jejich postavy, souhlasí se stejnojmennou knižní předlohou (1981). Rozhlasové nahrávky se pravděpodobně nedochovaly (pásy byly v minulosti přepisovány pro jiné záznamy), a tak se můžeme jen dohadovat, jak se knižní resp. rozhlasové a gramofonové verze v detailech proměnily. Každopádně slavné scénky z letní dovolené vznikly téměř jistě nejdříve v rozhlase a konečně víme, proč kniha i desky byly pojmenovány po večerníčcích, nikoli však televizních, ale rozhlasových, které se nejprve vysílaly pod názvem Dobrý večer, děti! a později už hrdě nesly jméno skřítka Hajaji.
Hajaja, který je oproti televiznímu večerníčku starší a který se od roku 1961 vysílá dodnes, zaznamenal mnoho pořadů se Spejblem a Hurvínkem. Zajímavostí je, že zatímco večerníček má svou neměnnou úvodní a závěrečnou znělku přidanou ke každé z pohádek, v rozhlase je možné ji částečně interpretačně dotvořit – po známém flétnovém motivu řekly postavičky „dobrý večer“ a před závěrečnou melodií přály dětem „dobrou noc“.
První zmínka o Hajajovi s S+H spadá do roku 1972 a nacházíme ji v knize Spejblův magazín (1986) ve vzpomínkách Vladimíra Straky: „V únoru schůzka u Kirschnera v kanceláři. Většina hurvínkovských autorů tam byla, Barchánek, Grym, Nepil, jenom co se pamatuju. Rozhlas chce natočit sto večerníčků se Spejblem a Hurvínkem! A spěchá to! Budou se vysílat každou sobotu a neděli, už od července! Dá rozum, že to spěchalo, byl konec února. Každý se zavázal napsat určitý počet, někdo víc, někdo míň, podle toho, jak měl čas a chuť; ale začínat se nechtělo nikomu, byl to krkolomný termín, tak jsem se k tomu nakonec odhodlal já. (…) A tak jsem do poloviny dubna vychrlil těch večerníčků třicet, moc jsem v té době nespal, pochopitelně, nedokázal jsem myslet na nic jiného, manželka se mi smála, že už jdu do podoby Spejbla. Kdy je Kirschner dokázal natočit, to nevím, je to skoro 240 minut vysílaného času, to už je pořádná kláda, nejspíš na to padlo hezkých pár nocí, ve dne by tolik času sotva našel, ale začátkem července je už děti pravidelně slýchaly z přijímačů.“

Loutka pana Spejbla vznikla z popudu Josefa Skupy už před více než sto lety (nejčastěji se uvádí rok 1920, případně už podzim 1919) a díky znamenitým pokračovatelům, kteří tradici úspěšně rozvíjí, baví tato postava diváky dodnes a zcela nepochybně ještě dlouho bavit bude. Jak přesně vypadala první Spejblova marioneta, kterou pro Skupu vyřezal Karel Nosek? Zrodila se v podobě, jakou jí známe dnes - tedy oděna v černém, rádoby honosném elegantním fraku, s robustními dřeváky na nohou a plešatou hlavou s odstávajícíma ušima a mírně vyboulenými bulvami -, nebo mohla mít kromě toho také přimalovaný knír a dokonce zuby? Na většině snímků z dvacátých let minulého století z doby krátce po vzniku této figury ho totiž můžeme vidět vyobrazeného přesně takto. Totéž platí také o některých ilustracích - například v knize Veselé příhody loutek Kašpárka, Hurvínka a Spejbla (1929) má Spejbl knír prakticky na všech obrázcích. Nabízí se proto domněnka, zda knír a možná i zuby nepatřily zprvu ke standardním prvkům první podoby této loutky (či jedné z nich). Tato spekulace je možná odvážná, ale při prozkoumání prakticky všech fotek z období několika málo let po prvním uvedení postavy Spejbla na scénu si této neobvyklé zajímavosti musí všimnout každý.
Úplně první dochovanou fotkou, na níž je Spejbl zachycen, je snímek z pražské loutkářské výstavy z roku 1924 zobrazující expozici loutek z divadla Feriálních osad v Plzni. Vedle mnoha dalších postav plzeňské loutkové scény se na něm v levé části krčí i Spejbl, a byť to není možné určit s jistotou, zaměříme-li se na jeho detail, zdá se, že má loutka namalovaný knír. Tento snímek byl zřejmě poprvé použit v upomínkové divadelní brožuře z roku 1925 (str. 5), ve které je pak na stránce č. 18 zveřejněna i fotka Spejblovy siesty doprovázená popiskem „Nejoblíbenější, populární loutka Spejbl (originál). Navrhl J. Skupa, řezal K. Nosek.“. Na ní má na pohovce povalující se Spejbl kromě fajfky naprosto zřetelně viditelný nejenom knír, ale i dolní zuby. Pokud tedy autor fotky zachytil opravdu originál loutky od Karla Noska, jak uvádí popisek, byla by tato hypotéza zase blíž pravdě. V neposlední řadě i na obálce zmíněné brožury je kresba, na níž je Spejbl namalován s knírkem. Knír na jeho tváři najdeme i na fotce Spejbla u klavíru, která pochází rovněž z roku 1925, nebo na snímcích, kde je Spejbl vyfocen v autě, dále na fotce se saxofonem společně s Hurvínkem nebo Spejbla v cigaretovém opojení. Tyto tři fotografie sice nedokážeme přesně datovat, ale zcela jistě pochází z dvacátých let minulého století, tedy ze Spejblovy rané éry. Do webové virtuální sbírky jsme nově zařadili donedávna neznámou, blíže nedatovanou pohlednici Spejbla s kytarou, na níž jsou Spejblovy zuby a také knír ze všech fotek patrné asi nejzřetelněji.
Domněnku, že úplně první verze loutky Spejbla mohla vypadat skutečně trochu jinak, podporuje i to, že původní loutku Spejbla, porouchanou častým otloukáním a souboji s živým psem, na Skupovo přání opravoval a postupně nahradil Gustav Nosek zušlechtěnou verzí, kterou nově navíc vybavil typickými bílými rukavičkami. Zda při této úpravě došlo také k "odbourání" kníru a zubů se bohužel nikde neuvádí. Existuje ještě několik málo dalších snímků z počátků pana Spejbla (např. společně s Kašpárkem) a rovněž u nich se jeví, že je na nich zobrazen Spejbl s knírkem, ale nedá se to v těchto případech tvrdit s jistotou. Další fotografie pocházejí až z období tzv. "myšiček", kdy už byl Spejbl zušlechtěný zásahy Gustava Noska a jeho podoba se více blížila tomu, jak ho známe dnes. Etapa bezprostředně po vzniku loutky je tak stále obestřena určitým tajemstvím a pokud se nenajde nějaký jednoznačný důkaz pro výše uvedená tvrzení, už to tak i zůstane.
Pro úplnost dodejme, že knír měl Spejbl později například i jako velkovezír Abu-Tabu-Bey v inscenaci Dobrodružství Hurvínka, rozhlasového zpravodaje (1936) či jako zločinec Don Espejbulos ve hře Hurvínek na divokém západě (1991). V těchto případech však šlo jen o úpravy vzhledu pro konkrétní představení.
Jaký je váš názor? Šlo jen o jakousi recesi při zobrazování prvních dadaistických podob Spejbla, nebo Karel Nosek prvního Spejbla s knírem (a zuby) skutečně pro Skupu vyrobil? Víte o nějakém textu, kde se Skupovy spolupracovníci, badatelé, historici nebo jiní znalci S+H tímto tématem zabývají a který by do této otázky vnesl více světla? Budeme rádi, když nám napíšete, email najdete v kontaktech.

Nahrávky Hurvínek píše úkol a Spejblova kuchařská kniha (1956) od Josefa Barchánka v interpretaci Josefa Skupy patří vedle dalších "kultovních" scének jako jsou například Užovky aj. k nezdařilejším a neoblíbenějším příběhům ušatých hrdinů z éry prvního duchovního otce. Svědčí o tom i fakt, že se objevily opakovaně na nejrůznějších kompilačních výběrech vydaných na LP (1967), MC (1972) či později na CD (zejména komplet Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy 1-5 (2007), ale také na dvou samostatných fonokartách (zvukových pohlednicích). Většina milovníků si jistě vybavuje hlášky z těchto scének jako třeba Spejblovy úsudky známé po celé ulici či cizokrajná jídla jako smažené syrečky na česneku s fazolovou marmeládou, nudle sypané cezenými dršťkami či zmrzlina na špeku.
Věděli jste ale, že scénář k těmto dvěma scénkám napsal Josef Barchánek v červenci roku 1955 původně pro postavy Máničky a paní Drbálkové? Jak plyne z dochovaného strojopisného scénáře uloženého v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi, původní názvy scének byly 'Mánička píše úkol' a 'Mánička kuchařkou'. Zatímco konečná verze první scénky, jak je nahraná na gramofonové desce, se obsahově až na pár drobností oproti původnímu scénáři příliš neliší, ve druhé scénce jsou rozdíly větší. V původní verzi scénáře nejsou například vůbec zmínky o "pavlačové plenárce tetinky" či bílé "vyplajchované rase". Naopak je zde uvedeno vaření švestkových knedlíků, na jejichž přípravu má najít Mánička recept v kuchařce. Mírně odlišné jsou pak i názvy "cizokrajných" jídel, které v závěru scénky na gramodesce ze zpřeházené kuchařky předčítá Hurvínek.
Mimochodem, tušíte, proč pan Spejbl v nahrávce Spejblova kuchařská kniha mluví o běloších jako o rase „vyplajchované“? Tento výraz má svůj původ v německém slovesu bleichen, což znamená bělit či vyblednout. Zkomolením vznikl počeštěný výraz blajchovat či plajchovat a od toho následně odvozenina vyplajchovat - nechat vybělit.