Aktuality

Jedna z českých vesmírných misí dnes končí. Družice Planetum-1, která měla za úkol, i za pomoci svého kapitána Hurvínka, přilákat k vědě mladé talenty, dnes předčasně skončí svou misi. Původní modely ukazovaly, že by mohla na oběžné dráze Země strávit až 10 let. Jak ale uvedl Jan Spratek z pražského planetária, zvýšená aktivita Slunce posledních měsíců a let, kterou mohl téměř každý z nás zaznamenat pozorováním polárních září i z našich zeměpisných šířek, způsobila „nabobtnání“ zemské atmosféry, která začala družici významněji brzdit. To způsobilo výrazně rychlejší ztráty výšky a zkrácení životností až na třetinu. Dražice tak díky tomu začala klesat. Z někdejších zhruba 530 kilometrů se její výška letos na podzim dostala na 400 kilometrů, v polovině listopadu to už bylo jen 300 kilometrů a teď už jen 200 kilometrů. V pátek 29.11.2024 vstoupila do nejhustějších vrstev atmosféry, kde bude kvůli vysokému tření okolní atmosféry vystavena teplotám mezi 1 500 a 3 000 °C. Těm bohužel nedokáže čelit ani dvoucentimetrový skleněný Hurvínek na palubě. Družice tak skončí svou životní dráhu, která začala startem 25. května 2022. Vypuštěna byla ve výšce 550 km a kolem Země se neustále řítila rychlostí větší než 27 000 km/h. Celkem družice nalétala během svých 30 měsíců na oběžné dráze přes 600 milionů kilometrů.

Osvobozené divadlo je nerozlučně spjato s dvojicí Jiří Voskovec a Jan Werich (V+W), stejně tak jako jsou loutky Spejbla a Hurvínka trvale spojeny se jménem jejich duchovního otce Josefa Skupy. Jak Skupa a jeho dva ušatci, tak i V+W byli ve třicátých letech minulého století velice populární, a tak není divu, že se jejich cesty protknuly a začali společně spřádat plány na velkolepou spolupráci. Tou se měl stát projekt Vest pocket varieté odvozující název od slavné hry V+W Vest pocket revue.
Divadelní archivář Pavel Grym v publikaci Klauni v dřevácích (1988) k této zamýšlené spolupráci uvádí: "Pod tímto názvem měla být v Osvobozením divadle uvedena za asistence Spejbla a Hurvínka originální úprava jevištní prvotiny Voskovce a Wericha v loutkovém provedení. V+W zde měli vystoupit v podobě dřevěných hrdinů na nitích a Jaroslav Ježek měl hru opatřit novou původní hudbou. Hodinový pořad spojený s filmem se měl hrát denně jako non-stop program od 14 do 18 hodin, aby se kapacity divadelního sálu co nejvíc využilo, a V+W měli své role tentokrát zpívat a hrát z loutkoherecké lávky po boku Josefa Skupy.".
Z ohlášeného projektu, který i po více než sto letech stále budí zvědavost, z dnes stěží pochopitelných důvodů bohužel sešlo. Pražský magistrát předepsal divadlu ze Skupova vystoupení tak vysokou daň (totožnou s dávkou pro cirkusy, střelnice a kolotoče), že V+W museli od další spolupráce z čistě ekonomických důvodů upustit. Dnes se můžeme bohužel již jen dohadovat, co mohlo spojení těchto tvůrčích osobností přinést.
Denisa Kischnerová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka, k tomu ve své výpravné publikaci Spejbl a Hurvínek... na nitkách osudu (2010) doplnila ještě jednu zajímavost: "Skupa byl vybaven licenční knížkou, která zařadila loutkovou produkci mezi houpačky a kolotoče. Nechybělo v ní ani poučení, aby se před úřady nechoval dotěrně, a přiloženo bylo i osvědčení o bezinfekčnosti. V souboru se dokonce tradovalo, jak byl Skupa při návštěvě jakéhosi městečka, vyzván, aby se dostavil na obecní úřad a sdělil počet dravých zvířat, která sebou vozí a počet míst, která má jeho stan."
Otázka dávky se následně stala velkým právním problémem, který přes poněkud šalamounsky formulované, nicméně kladné vyjádření Dr. Wirtha z ministerstva školství a národní osvěty v prospěch Skupových loutek z konce května 1930 skončil až před Nejvyšším správním soudem v Brně, odkud byl vrácen jako irelevantní a bezpředmětný. To však bylo už příliš pozdě a jak V+W, tak i Skupa se vrátili k osvědčeným formám práce a ke vzájemné spolupráci se už neodhodlali. Stanovisko ministerstva Skupa otiskl v plné délce v jedné z programových brožur divadla, kde se můžeme dočíst, že: "…ministerstvo školství a národní osvěty pokládá loutky Skupovy za výtvory umělecké, uznané za takové od umělců samých. Jeho Hurvínek a Spejbl zvlášť jsou charaktery zcela původně pojaté a udělané tak, že jsou dobovými typy. Skupa upravil si pro ně novou soustavu pohybovací, dal jim mimiku a scénické vystupování, takže jeho loutka nabývá téměř všech schopností živého herce v zevních prostředích. (…) Provádění samo, dialogické i zpěvní, opustilo zastaralou techniku loutkových divadel a přetvořilo se na dokonalé herectví, jež propracovává postavy podle jejich povah. Umělecká práce, kterou Skupa ve svém divadélku vykonal a vykonává, vyrovná se příslušnou poměrností každé umělecké práci divadelní."

Jedním z nejbližších Skupových spolupracovníků byl Frank Wenig (* 1898 - † 1974). Se Skupou se důvěrně přátelil a úzce spolupracoval od roku 1920 až do jeho smrti. Tento původně vystudovaný učitel, posléze novinář a spisovatel napsal pro Josefa Skupu či společně s ním několik zásadních divadelních her (vrcholem jejich dramatické spolupráce je odvážná jinotajná hra Kolotoč o třech poschodích z počátku roku 1939, satirická revui Jdeme do sebe či fantastická pohádka Hurvínek se učí čarovat od roku 1954 s názvem Hurvínek mezi broučky), desítky scének pro rozhlas a gramofonové desky (např. Hurvínek za chvíli pouhou rozebere větu dlouhou). Napsal také několik knih, které Skupa doplnil svými ilustracemi. O Skupovi, jeho divadle, loutkářství, ale i jiných tématech napsal stovky článků.
Neuvěřitelné množství informací o tomto západočeském umělci shromáždila, setřídila, systematicky sestavila a následně sepsala do ucelené a naprosto vyčerpávající monografie PhDr. Jitka Bílková, Ph.D.. Její kniha z roku 2020 s názvem Frank Wenig - Novinář, spisovatel, spolupracovník Josefa Skupy na více 530 stranách přibližuje nejenom vztah a profesní spolupráci těchto dvou spolupracovníků a blízkých přátel, ale neopomíjí ani Wenigovu tvorbu mimo Skupovo divadlo. Autorka studiu tohoto umělce věnovala několik let svého života, pečlivě prošla všechny oficiální i rodinné archivní záznamy a i na podkladě četné komunikace s příbuznými Franka Weniga sepsala monumentální dílo, kterým se nemohou pochlubit ani význačnější osobnosti uměleckého světa. Každému milovníkovi Spejbla a Hurvínka, resp. Wenigovy tvorby obecně, ji proto vřele doporučujeme, neboť obsahuje nevídané množství detailů, které nikde jinde nezjistíte. S pomocí této fantastické publikace jsme mohli rozšířit Wenigův medailonek o zajímavé detaily ze života tohoto umělce a postupně se svolením autorky využijeme některé informace z knihy i zde v novinkách. Ty se budou týkat zejména podrobností spojených s rozhlasovými nahrávkami z pera Franka Weniga, neboť zatímco gramofonové nahrávky si můžeme i po více než 50 letech od jeho úmrtí snadno připomínat, s rozhlasovou tvorbou je to už těžší, neboť většina nahrávek byla ztracena či zničena. A právě zde si vypomůžeme údaji z knihy Jitky Bílkové, která nám pomůže poodhalit zajímavé detaily k některým Wenigovým rozhlasovým dílům. Sledujte tedy tyto stránky, postupně zde uvedeme několik dávno ztracených či zapomenutých zajímavostí.

Bývá tradicí s koncem roku bilancovat, a tak se věrný a dlouholetý fanoušek Spejbla a Hurvínka Kamil Fajmon rozhodl, že pro tento fan web napíše bilanční ohlédnutí za tvorbou S+H: Divadlo Spejbla a Hurvínka už několik let hledá, jakým směrem se má po odchodu starších kolegů ubírat a zdá se, že neví, kudy kam. Nový svěží vítr měl do souboru vnést umělecký šéf David Janošek, ne snad, že by se o to nesnažil, ovšem s jeho příchodem vznikají většinově rozpačité inscenace, tím spíš, že se Janošek rozhodl držet pouze jednoho stylu, který ale funguje pouze v ojedinělých případech. Jestliže se divadlu dříve vyčítalo neměnné uplatňování kukátkového divadla, dnes je situace u nových her odlišná. Kukátkové iluzorní divadlo nahradila přítomnost živých herců na jevišti a až na nepatrné výjimky loutky jsou pouze doprovodem činoherního pojetí nových inscenací. Bylo by možné říci, vždyť je to dobře, úkol změny splněn, jenže …

Po provozní stránce je vše v pořádku. Interpretace hlavních figur je zajištěna šikovnými a talentem překypujícími mladými mluviči Martinem Trechou a Janou Mudrákovou, ale to samo o sobě nestačí. I sebelepší mluviči jsou závislí na tom, co pro ně autoři vloží do úst. Pro Hurvínka se píše obtížně, neboť S+H mají určitá specifika v podobě slovníku, interakcí, hříček, humor či charakter postav. Charakter a humor figur se v čase může měnit - dnes by si Spejbl kupříkladu nevystačil s pletením a záměnou slov ve větách a houpáním se na hrazdě, neboť platí jednoduché pravidlo, že to, co bylo vtipné před sto lety, současné publikum nerozesměje. Ale jaký je dnes humor? Nevytratil se obecně z naší společnosti a nestal se Hurvínek čirou náhodou obětí absence humoru jako takového? Porozhlédnu-li se mimo divadlo S+H směrem k filmům, knihám, rozhlasu či televizi, humor v umělecké sféře nenalézám. Mladá generace se směje jiným věcem než ta starší. To je samo o sobě pochopitelné, ale čemu se smát, když satira postupně z našeho života mizí?

Pokaždé, když se připravuje nové představení Spejbla a Hurvínka, jsem jako na trní a těším se, co nového a zajímavého pro nás tvůrci divadla připraví. Lístky si pro celou rodinu proto kupuji hned v předprodeji, abych měl jistotu, že mi nová hra neunikne. Nejinak tomu bylo i na vánoční představení Hurvínkova vánoční záhada. Téma Vánoc jsou moje oblíbené a tradiční tituly jako Hurvínkův Mikuláš či Vánoce u Spejblů jsou jistota, na které se můžete vždycky spolehnout.

Scénáristka Janka Ryšánek Schmiedtová, kterou si velice vážím pro její přínos do miminího divadla, má zajímavé vnímání divadelního světa. Vše je u ní perfektně barevně a hudebně podkreslené a hry jako Žeryčku, hop! nebo Hurvínkovo moře snění mají u dětí do dvou let veliký úspěch, především díky svým jednoduchým a srozumitelným příběhům, protkaným neotřelými, nápaditými a světélkujícími loutkami. Očekával jsem proto hodně i od její nové hry Hurvínek a vánoční záhada, cílené na trošku starší návštěvníky. Bohužel jsem byl dost výrazně zklamán.

Příběh, ve kterém se objevuje Sněžná příšera, coby deprivovaný pomocník Ježíška, který vybírá od dětí vánoční dopisy a předává je svému šéfovi, ničím novým do našeho vánočního světa plného krásných českých, lidových zvyků, založených na křesťanských tradicích, nepřispívá. Originalita příběhu se vytratila a spíše slepě kopíruje anglosaské zvyky v podobě mocného Santy Clause a jeho pomocníků vánočních skřítků. Ukáže se, že vybírání dopisů Sněžnou příšeru už moc nebaví, je zklamaná, že na ni děti neustále zapomínají a neberou ji jako důležitou pomocnici Vánoc, která si zasluhuje jejich náležitou lásku a úctu, a proto by pro ni měly mít připravené za oknem sladké pohoštění v podobě sladkých rohlíčků, plněných košíčků a čokoládových marokánek. Rozhodne se tedy při jedné noční návštěvě u Hurvínka a Máničky unést jejich psa Žeryka, aby tím alespoň částečně ukojila svoji frustraci a trápení nad ztracenou vánoční úctou. Jak jen tohle souvisí s našimi českými vánočními tradicemi?