Aktuality

Loutka pana Spejbla vznikla z popudu Josefa Skupy už před více než sto lety (nejčastěji se uvádí rok 1920, případně už podzim 1919) a díky znamenitým pokračovatelům, kteří tradici úspěšně rozvíjí, baví tato postava diváky dodnes a zcela nepochybně ještě dlouho bavit bude. Jak přesně vypadala první Spejblova marioneta, kterou pro Skupu vyřezal Karel Nosek? Zrodila se v podobě, jakou jí známe dnes - tedy oděna v černém, rádoby honosném elegantním fraku, s robustními dřeváky na nohou a plešatou hlavou s odstávajícíma ušima a mírně vyboulenými bulvami -, nebo mohla mít kromě toho také přimalovaný knír a dokonce zuby? Na většině snímků z dvacátých let minulého století z doby krátce po vzniku této figury ho totiž můžeme vidět vyobrazeného přesně takto. Totéž platí také o některých ilustracích - například v knize Veselé příhody loutek Kašpárka, Hurvínka a Spejbla (1929) má Spejbl knír prakticky na všech obrázcích. Nabízí se proto domněnka, zda knír a možná i zuby nepatřily zprvu ke standardním prvkům první podoby této loutky (či jedné z nich). Tato spekulace je možná odvážná, ale při prozkoumání prakticky všech fotek z období několika málo let po prvním uvedení postavy Spejbla na scénu si této neobvyklé zajímavosti musí všimnout každý.
Úplně první dochovanou fotkou, na níž je Spejbl zachycen, je snímek z pražské loutkářské výstavy z roku 1924 zobrazující expozici loutek z divadla Feriálních osad v Plzni. Vedle mnoha dalších postav plzeňské loutkové scény se na něm v levé části krčí i Spejbl, a byť to není možné určit s jistotou, zaměříme-li se na jeho detail, zdá se, že má loutka namalovaný knír. Tento snímek byl zřejmě poprvé použit v upomínkové divadelní brožuře z roku 1925 (str. 5), ve které je pak na stránce č. 18 zveřejněna i fotka Spejblovy siesty doprovázená popiskem „Nejoblíbenější, populární loutka Spejbl (originál). Navrhl J. Skupa, řezal K. Nosek.“. Na ní má na pohovce povalující se Spejbl kromě fajfky naprosto zřetelně viditelný nejenom knír, ale i dolní zuby. Pokud tedy autor fotky zachytil opravdu originál loutky od Karla Noska, jak uvádí popisek, byla by tato hypotéza zase blíž pravdě. V neposlední řadě i na obálce zmíněné brožury je kresba, na níž je Spejbl namalován s knírkem. Knír na jeho tváři najdeme i na fotce Spejbla u klavíru, která pochází rovněž z roku 1925, nebo na snímcích, kde je Spejbl vyfocen v autě, dále na fotce se saxofonem společně s Hurvínkem nebo Spejbla v cigaretovém opojení. Tyto tři fotografie sice nedokážeme přesně datovat, ale zcela jistě pochází z dvacátých let minulého století, tedy ze Spejblovy rané éry. Do webové virtuální sbírky jsme nově zařadili donedávna neznámou, blíže nedatovanou pohlednici Spejbla s kytarou, na níž jsou Spejblovy zuby a také knír ze všech fotek patrné asi nejzřetelněji.
Domněnku, že úplně první verze loutky Spejbla mohla vypadat skutečně trochu jinak, podporuje i to, že původní loutku Spejbla, porouchanou častým otloukáním a souboji s živým psem, na Skupovo přání opravoval a postupně nahradil Gustav Nosek zušlechtěnou verzí, kterou nově navíc vybavil typickými bílými rukavičkami. Zda při této úpravě došlo také k "odbourání" kníru a zubů se bohužel nikde neuvádí. Existuje ještě několik málo dalších snímků z počátků pana Spejbla (např. společně s Kašpárkem) a rovněž u nich se jeví, že je na nich zobrazen Spejbl s knírkem, ale nedá se to v těchto případech tvrdit s jistotou. Další fotografie pocházejí až z období tzv. "myšiček", kdy už byl Spejbl zušlechtěný zásahy Gustava Noska a jeho podoba se více blížila tomu, jak ho známe dnes. Etapa bezprostředně po vzniku loutky je tak stále obestřena určitým tajemstvím a pokud se nenajde nějaký jednoznačný důkaz pro výše uvedená tvrzení, už to tak i zůstane.
Pro úplnost dodejme, že knír měl Spejbl později například i jako velkovezír Abu-Tabu-Bey v inscenaci Dobrodružství Hurvínka, rozhlasového zpravodaje (1936) či jako zločinec Don Espejbulos ve hře Hurvínek na divokém západě (1991). V těchto případech však šlo jen o úpravy vzhledu pro konkrétní představení.
Jaký je váš názor? Šlo jen o jakousi recesi při zobrazování prvních dadaistických podob Spejbla, nebo Karel Nosek prvního Spejbla s knírem (a zuby) skutečně pro Skupu vyrobil? Víte o nějakém textu, kde se Skupovy spolupracovníci, badatelé, historici nebo jiní znalci S+H tímto tématem zabývají a který by do této otázky vnesl více světla? Budeme rádi, když nám napíšete, email najdete v kontaktech.

Nahrávky Hurvínek píše úkol a Spejblova kuchařská kniha (1956) od Josefa Barchánka v interpretaci Josefa Skupy patří vedle dalších "kultovních" scének jako jsou například Užovky aj. k nezdařilejším a neoblíbenějším příběhům ušatých hrdinů z éry prvního duchovního otce. Svědčí o tom i fakt, že se objevily opakovaně na nejrůznějších kompilačních výběrech vydaných na LP (1967), MC (1972) či později na CD (zejména komplet Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy 1-5 (2007), ale také na dvou samostatných fonokartách (zvukových pohlednicích). Většina milovníků si jistě vybavuje hlášky z těchto scének jako třeba Spejblovy úsudky známé po celé ulici či cizokrajná jídla jako smažené syrečky na česneku s fazolovou marmeládou, nudle sypané cezenými dršťkami či zmrzlina na špeku.
Věděli jste ale, že scénář k těmto dvěma scénkám napsal Josef Barchánek v červenci roku 1955 původně pro postavy Máničky a paní Drbálkové? Jak plyne z dochovaného strojopisného scénáře uloženého v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi, původní názvy scének byly 'Mánička píše úkol' a 'Mánička kuchařkou'. Zatímco konečná verze první scénky, jak je nahraná na gramofonové desce, se obsahově až na pár drobností oproti původnímu scénáři příliš neliší, ve druhé scénce jsou rozdíly větší. V původní verzi scénáře nejsou například vůbec zmínky o "pavlačové plenárce tetinky" či bílé "vyplajchované rase". Naopak je zde uvedeno vaření švestkových knedlíků, na jejichž přípravu má najít Mánička recept v kuchařce. Mírně odlišné jsou pak i názvy "cizokrajných" jídel, které v závěru scénky na gramodesce ze zpřeházené kuchařky předčítá Hurvínek.
Mimochodem, tušíte, proč pan Spejbl v nahrávce Spejblova kuchařská kniha mluví o běloších jako o rase „vyplajchované“? Tento výraz má svůj původ v německém slovesu bleichen, což znamená bělit či vyblednout. Zkomolením vznikl počeštěný výraz blajchovat či plajchovat a od toho následně odvozenina vyplajchovat - nechat vybělit.

S využitím novoročenky Divadla Spejbla a Hurvínka, která vznikla ve spolupráci s nadaným ilustrátorem Danem Poharyskyim, a motta na něm uvedeným Ke hvězdám..., přejeme všem milovníkům Spejbla a Hurvínka úspěšný Nový rok 2024. Společně s celým divadlem i Spejblovic rodinkou vám přejeme, ať se při cestě za zlatým prasátkem neztratíte, ať jste při všech dobrodružstvích obklopeni svými blízkými a ať své štěstí najdete, i kdybyste při jeho hledání museli zdolat víc než sto věží. V odkazu níže si můžete prohlédnout i některá starší PFka. Které se vám líbí nejvíce?

Před půl rokem jsme na tomto fan webu publikovali článek o tom, že spisovatel Jaroslav Foglar, ve skautské komunitě přezdívaný Jestřáb, napsal v roce 1942 pro Spejbla a Hurvínka scénku o rozbitém budíku, kterou Josefu Skupovi nabídl jako text pro gramodesku. Ten však jeho nabídku zřejmě nepřijal, respektive nikdy k realizaci tohoto scénáře nedošlo. Jak se ukázalo, nebyl jediným, kdo chtěl své tvůrčí schopnosti nabídnout slavné loutkové scéně. Rovněž Ondřej Sekora – autor dodnes oblíbených příběhů o Ferdovi Mravencovi či Broukovi Pytlíkovi – nabídl loutkovému divadlu S+H spolupráci, když pro lipové hrdiny napsal divadelní hru pro dospělé publikum s názvem Hurvínek má svátek. Ani ta ale nikdy světlo světa nespatřila. Tyto informace uvedl v odborném příspěvku "K reflexi postavy Hurvínka v publicistické, výtvarné a literární tvorbě Ondřeje Sekory" Ing. arch. Tomáš Prokůpek, který se při svém bádání zaměřuje mj. právě na tvorbu tohoto populárního dětského autora. Tuto zajímavou epizodu v umělcově díle se mu podařilo zmapovat díky tomu, že Moravskému zemskému muzeu, kde pracuje, byla v roce 2015 svěřena Sekorova pozůstalost, z níž tyto poznatky shromáždil a v roce 2016 je publikoval ve výše zmíněné práci. Prokůpek v závěru své studie na základě prostudování dochované části Sekorova strojopisného scénáře uvádí, že Sekorova hra pro S+H k vrcholům Sekorovy tvorby nepatřila a není třeba tedy litovat toho, že se nedočkala jevištního zpracování. Význam nalezeného torza scénáře je tak zejména dokumentární a můžeme díky němu o něco zpřesnit představu o Sekorově autorském i názorovém vývoji a zároveň tím doplnit do mozaiky tvorby S+H z předválečných let další zajímavý dílek.

Modernizovaná podoba fan webu Planetka Spejbla a Hurvínka byla spuštěna před dvěma lety těsně před Vánoci. Stránky se snažíme neustálé doplňovat a rozvíjet, a proto máme i letos pro všechny čtenáře drobný dáreček. Tím je rozšíření sekce divadelních her o recenze. Hlavním určujícím prvkem úspěšnosti inscenace je vždy samozřejmě divácký zájem, přesto odborné kritiky a komentáře od nepaměti patří k divadelní tvorbě, a proto jsme považovali za vhodné jim u každé hry vyčlenit samotnou část. U představení uváděných před sametovou revolucí jsme využili detailní poznatky Pavla Gryma, který reakce divadelních kritiků systematicky sledoval, analyzoval a ty nejpodstatnější zkráceně podchytil ve své knize Klauni v dřevácích. Ne vždy se autoři textů o tvorbě D S+H vyjadřovali pouze pochvalně, ale ani negativní reakce archivář Pavel Grym nezamlčoval a do knihy je zpracoval ve snaze vytvořit co nejhodnověrnější obraz vnímání tvorby D S+H v daném čase. Kromě využití statí z Grymovy knihy jsme přidali rovněž několik úplných příspěvků. Krásnou recenzi jedné ze stěžejních her tvůrčí skupiny Salamandr - Velegrandteátr Spejbl (1959) - sepsal pro Literární noviny Antonín Jelínek; k další inscenacím pro dospělé obecenstvo - Srdečné metamorfóry (1964) a Spejbl na Venuši (1956) - pak pěkné komentáře připravili František Černý resp. Erik Kolár.
U novějších inscenací čerpáme recenze primárně z tisku a internetu, vždy s uvedením zdroje. Velmi obsáhlé a podrobné reakce psala například Nina Malíková pro časopis Loutkář - její fundované komentáře najdete nově třeba u představení Jak s Máničkou šili všichni čerti (2014), Hurvínek mezi osly (2011) nebo Jak pan Spejbl Prášil (2008). Přidali jsme i dostupné příspěvky redaktorů z různých deníků či amatérské postřehy fanoušků Divadla Spejbla a Hurvínka. U novějších her najdete recenze například u inscenací pro dospělé diváky Hotel Spejbl (2020), Spejbl a město hříchu (2017), O myších a loutkách (2002), nebo u her určených dětskému publiku Spejbl, Hurvínek a já (2022) a Hurvínek a král Blecha (2023). Nejvíce reakcí, navíc zcela zaslouženě výhradně kladných, jsme shromáždili u nejnovější operní novinky Hurvínek prodává nevěstu (2023). Pokud u některé inscenace recenzi nenajdete, je to buď tím, že o ní nevíme, nebo žádná nikdy ani nevznikla. Za doplnění budeme samozřejmě rádi. Stačí, když nám napíšete.