Aktuality

Divadlo Spejbla a Hurvínka nemělo na programu vždy jen hry, ve kterých se objevovaly populární loutky, od jejichž jmen divadlo odvozuje svůj název. V poválečném období, kdy se soubor potýkal s určitými tvůrčími rozpaky vyvolanými odchody osvědčených autorů, byl Josef Skupa společně s Janem Malíkem (Skupův spolupracovník, autor - psal pod pseudonymem Jiří Kubeš a dramaturg divadla) "u kořenů tragického nedorozumění, že Divadlo Spejbla a Hurvínka může existovat i bez Spejbla a Hurvínka." Těmito slovy popisuje rozběh nehurvínkovského repertoáru Pavel Grym ve své knize Klauni v dřevácích a pokračuje: "Není známo, kdo přišel první s touto teorií. Souhlasil s tím Malík i Skupa. Naopak pro Vavříka-Rýze, který už nejednou projevil nesouhlas s rolí Skupova stínu, to byla vítaná příležitost dokázat, jak si představuje divadlo.".

Během této éry, která započala v roce 1950, se na programu začaly pod Vavříkovým režijním vedením prosazovat tituly, ve kterých S+H figurují jen jako okrajoví komentátoři, nebo se v nich nevyskytují dokonce vůbec. To je případ inscenací jako jsou například Veselohra na mostě a Rohovín Čtverrohý, Cinybulkova Pyšná basa, Malíkova Pohádka o babce Tichošlapce a posléze třeba Vavříkova Estráda paní Drbálkové, nebo adaptace ruských děl jako Jegorkova lokomotiva či Chameleon, ze které pochází loutky na snímku k tomuto článku (foto je z archivu dcery Jana Vavříka-Rýze paní Heleny Hesselbarth). Těchto nehurvínkovských her bylo celkově nastudováno více než patnáct. Některé měly doslova jepičí život a po prvním uvedení byly staženy, jiné byly úspěšně několikrát reprízovány. Jejich výčet včetně počtu repríz si můžete vyfiltrovat v přehledu divadelních premiér.

Co Josefa Skupu vedlo k zařazení nehurvínkovských her na repertoár D S+H, vysvětloval například v dobovém divadelním programu ke komponovanému večeru Klicperových her, když píše: "Jak to, že dnes nehrají Spejbl a Hurvínek? Takové a podobné otázky a drobná reptání nepozorných čtenářů našich plakátů slyšíme tu a tam od doby, kdy jsme rozšířili repertoir i o hry bez těchto dvou postaviček. Nové poměry v československém divadelnictví vyžádaly si tyto změny a časté a předepsané zájezdy mimo Prahu a za hranice potřebu této změny dotvrdily. Divadlo nesmí zajít okamžikem, kdyby ochuravěl, nebo se trvale odmlčel jejich představitel a divadlo nesmí trčet nevyužito, když jsou naši "Hurvínkovci" na zájezdu. A divadlo nechce zůstat stát, divadlo chce dále tvořit a hledat. I Spejbl a Hurvínek před lety vznikly z tvůrčího hledání. A tak i dnes tvoříme a hledáme. Naše divadelní zájezdy otevřely nám cestu do světa, rozrostla se popularita našich loutek, posloužili jsme dobré pověsti československého divadelního umění, ale posloužili jsme také sobě. Poučili jsme se. Viděli jsme nádherné rozběhy loutkových divadel v Polsku a oslnila nás úroveň a pohybová technika sovětského S. V. Obrazcova. A je to zdravá ctižádostivost, která žene naše spolupracovníky k touze vyniknout i v technice, kterou nám ukázal Obrazcov. Naše loutky typu marionetového (závěsné, shora ovládané) mají velmi omezené možnosti pohybu, dokáží leccos brilantně, ale mimika, pohybové herectví jsou u nich hodně omezeny. Systém javajkový ze spodu, který nám jubilant Jan Vavřík-Rýz ukazuje v Klicperově Rohovínu (poprvé v našem divadle) a systém maňáskový ve Veselohře na mostě, jsou další tvůrčí a průkopnickou prací našeho divadélka. Nechceme zůstat stát, chceme růst, chceme hledat a tak jsme se tedy v souboru početně rozmnožili. Jsme tu teď soubory dva: zájezdový a domácí. A všeumělu Janu Vavříku-Rýzovi, který oslavuje 30 let od své divadelnické práce loutkářské, svěřeno bylo zastupování uměleckého vedoucího tohoto divadélka pro jeho nesporné zásluhy o mnohé čím toto divadlo rostlo a uspívalo hlavně od dob okupace a zejména po roce 1945. Jeho inscenace nejsou náhražkou za Spejbla a Hurvínka, jak nám bylo obecenstvem nespravedlivě někdy nadhozeno, ale uváženou a záměrnou součástí našeho repertoiru."

Před časem jsme na tomto webu vyhlásili fanouškovskou anketu o nejoblíbenější album, scénku a hlášku a nejpopulárnějšího interpreta. Bohužel ohlas čtenářů na tuto aktivitu nebyl takový, jaký bychom si přáli, a proto jsme s vyhodnocením čekali v naději, že se třeba časem zapojí další milovníci S+H. Leč, nestalo se… Anketu vyplnilo pouze 12 respondentů, takže výsledky bohužel nejsou nikterak reprezentativní. Přesto se je ale pokusíme vyhodnotit. U otázky, kde jsme se ptali, jakého ze čtyř interpretů považujete za svého favorita, pokud jde o audionahrávky S+H, dostal Miloš Kirschner 75 % hlasů, Martin Klásek potom zbylou čtvrtinu.
Nejoblíbenějším albem jste vybrali nahrávku Hurvínkova strašidýlka z roku 1978, která se v přehledu objevila 3x na první pozici a jednou ještě na druhém místě. Na pomyslnou stříbrnou příčku jste umístili historicky první dlouhohrající desku s příběhy S+H Mánička v pasti, která získala 2x první místo a jednou druhé. Špatně si nevedl ani dětský muzikál z roku 2014 Jak s Máničkou šili všichni čerti, který se objevil dvakrát na první pozici, čímž získal bronzovou pozici. Mezi dalšími nahrávkami, které získali více než jeden hlas na jedné ze tří příček, se objevily Kirschnerovy desky Hurvínek a lupiči, Hurvínek a kluci mameluci, Hurvínkovy večerníčky pro kluky i pro holčičky a Past na Hurvínka, které doplnila nahrávka z éry Martina Kláska Hurvínek mezi osly.
Mezi scénkami vás nejvíce zaujaly Skupovy Užovky, které jste umístili 2x na první pozici a 2x na třetí příčku. Druhé místo připadlo scénce Spejbl dělá krmítko, která byla dvakrát na prvním místě a jednou druhá. O bronz se pak dělí Hurvínek skloňuje kočku (z alba Hovory u Spejblů) a Hurvínek a neúnavná Mánička, které se shodně objevily jednou na druhém místě a jednou na třetí příčce.
Do části ankety o populárních hláškách se nezapojili všichni hlasující, ale i tak se tři respondenti shodli, že se jim nejvíce líbí hláška "A pan Drsňák si to s váma vyřídííí" z alba Mánička v pasti. Jaké všechny hlášky jste v anketě uvedli, si můžete přečíst v přehledu.

Divadelní sezóna spěje ke svému konci. Tento víkend se na domácí scénu D S+H můžete vypravit naposledy a to na novinku Hurvínek a král Blecha. Kdo to ale nestihne, nebo nesežene lístek, nemusí smutnit.
I o letošních prázdninách se totiž bude moci vypravit na letní scénu, kde uvidí své oblíbené postavičky. Stejně jako vloni najde divadelní soubor své krátkodobé dočasné působiště v pražské ZOO, kde o víkendu 19. - 20.8. odehraje celkem čtyři představení nejnovější hry Hurvínek a král Blecha. Jak v sobotu, tak i neděli budou mít možnost malí i velcí nadšenci šanci zajít na tuto inscenaci ve dvou časech - od 14 hodin a 16:30 hodin. Vstupenky bude možné zakoupit od 15. června na divadelním webu www.spejbl-hurvinek.cz, nebo hodinu před představením ve vzdělávacím centru ZOO Praha. Ke vstupence na hru je nutné zakoupit rovněž lístek do ZOO.
V srpnu bude soubor hrát i na domácí scéně v Dejvické ulici. Oblíbené Grymovo představení Pohádky pro Hurvínka bude k vidění následující víkend po vystoupení v ZOO - 26. a 27.8. opět ve dvou časech od 14:00 a 16:30 hodin.

Jsou lidé, kteří mají Spejbla a Hurvínka na cédečku, jsou lidé, kteří mají Spejbla a Hurvínka na tričku… a David má Spejbla a Hurvínka v hlavě. A my k této upoutávce na hru Spejbl, Hurvínek a já přidáváme, že jsou i lidé, kteří je mají na těle. Ano, řeč je o tetování s motivy S+H.
Patrně nejznámějším nositelem „kérky“ se Spejblem a Hurvínkem je český umělec Luděk "Pešek" Pachl dlouhodobě žijící v Berlíně. Jeho v barvě vyvedení Spejbl a Hurvínek se psem Žerykem natahujícím se po jitrnici mu zakrývají téměř celou hruď. Pachlovo tetování je nejenom "nejprofláklejší", ale zřejmě i největší. Není však jediným, kdo komu postavičky přirostly k srdci natolik, že se rozhodli nechat si jimi zkrášlit své tělo. Jiné zdobí vytetovaný Spejbl ve slávistickém dresu, Hurvínek s koloběžkou, kompletní dřevěná rodinka nebo naopak samotní Spejbl či Hurvínek - v barevném či černobílém provedení. Podívejte se s námi na nejrůznější tetování s motivy Spejbla a Hurvínka, která jsme našli na internetu a zařadili je do nově vytvořené galerie na stránce s uměleckými předměty a street-artovým uměním. Třeba někomu poslouží jako inspirace pro jeho vlastní tělesnou ozdobu. :-)

Josef Skupa a jeho blízký přítel Frank Wenig tvořili od zrodu loutkové dvojice páteř autorské linky při psaní divadelních her, knih i scének pro gramodesky. Frank Wenig se ale po několika letech spolupráce odmlčel a Skupa tak musel začít hledat nové autory. Prostřednictvím časopisu Loutkář proto vyhlásil soutěž „na veselohry a revuální texty“. S výjimkou Augustina Kneifela, který na tuto výzvu reagoval, a jenž se posléze stal úspěšným scenáristou pro S+H, se však tento způsob náboru nových autorů příliš neosvědčil. Skupa proto přešel k jiné taktice a začal oslovovat potenciální autory napřímo. Jedním z nich byl i Karel Čapek. Ten sice Skupovi odpověděl téměř okamžitě, ale zamítavě. Sešlo i ze zamýšlené spolupráce s Voskovcem a Werichem...
Naproti tomu jiní autoři se Skupovi hlásili sami. To je i případ známého skautského spisovatele Jaroslava Foglara, který pro Skupu v roce 1942 napsal scénku o rozbitém budíku, kterou mu nabídl jako text pro gramodesku. Skupa však jeho nabídku zřejmě nepřijal, respektive nikdy nedošlo k realizaci tohoto scénáře. Tato nová a poměrně překvapivá informace vyplynula z nedávného zjištění Skautské nadace Jaroslava Foglara, která ve Foglarově pozůstalosti rukopis scénáře scénky s názvem Hurvínek a rozbitý budík objevila. Bádání skautů dokonce zajistilo Foglarovu písemnou poznámku k této věci, když si dne 13.11.1942 zapsal: "...Deska Hurvínek - budík (můj text) ještě nebyla natočena! Prof. Skupa je prý pořád nemocný, říká Brainiška. Také mi říkají, že II. desky R. Š. ještě nejsou hotové, ale nahoře říkají, že už jsou...". K lepšímu pochopení Foglarova komentáře je třeba uvést, že jistá slečna Brainišková dělala sekretářku Oldřichovi Odvárkovi, který byl vedoucím pracovníkem gramofonové společnosti ESTA, s níž Skupa spolupracoval a kde i Foglar natáčel gramofonové desky s příběhy Rychlých šípů. Právě pan Odvárka a slečna Brainišová se jednou Foglarovi údajně zmínili, že profesor Skupa hledá vtipné scénáře a že za ně prý dobře platí. A tak Foglar neváhal a sepsal pro Skupu text o rozbitém budíku.
Jak to mezi Skupou a Foglarem přesně bylo, a proč scénka zůstala nevyužitá v šuplíku, se už asi nikdy nepodaří zjistit. Faktem ale je, že uvedený scénář se dochoval jako součást "Jestřábova" archivu, který je uložen v Památníku národního písemnictví. Odtud jej po letech vydoloval Roman "Bobo" Šantora, který jej poskytl redakci Foglarovského sborníku k otištění a čtenářům k radostnému podivení nad tím, čím se jejich oblíbený spisovatel ve svém tvůrčím zanícení rovněž zabýval. Právě od členů redakce sborníku se nám podařilo text scénáře získat, který s jejich laskavým svolením sdílíme na našich stránkách jako určitou kuriozitu. Bohužel nám nemohli poskytnout přímo sken vlastního rukopisu scénáře, a tak zveřejňujeme jen jeho přepis. I tak jde ale o zajímavé svědectví, které ukazuje, kolik neznámého kolem tvorby S+H stále existuje.