Aktuality

Jaký byl skutečný osud prvních loutek Spejbla a Hurvínka? Podle pamětí loutkáře Sergeje Obrazcovova byly původní loutky Spejbla a Hurvínka koncem 40. let minulého století převezeny do Sovětského svazu jako dar od plzeňských kolegů. Originál Hurvínka se na několik měsíců do Plzně vrátil v roce 2018, kam ho na výstavu o Gustavovi Noskovi zapůjčilo právě moskevské Obrazcovovo divadlo. Spolu s ním zapůjčilo i Spejbla, u něho se ale s velkou pravděpodobností nejedná o původní loutku. Kde se původní postavička nachází, se bohužel neví, ale je známo, kdo jí nahradil kopií. Podle slov Hurvínkova dlouholetého vodiče Bohuslava Šulce tak učinila Jiřina Skupová při jednom zájezdu do tehdejšího Sovětského svazu. Hurvínka prý ale nechtěla, protože se jí nelíbil, že je ošklivý.

Ale i u loutky Hurvínka podle Pavla Jiráska existují pochybnosti, že by se z Moskvy na výstavu do Plzně vrátil ten původní. Proč? Svůj názor opírá o první fotografii Hurvínka na koloběžce, která se objevila už v září 1927 v časopise Loutkář. Postavička Hurvínka má na ní zašpičatělou myší hlavu, dlouhý nos, výrazné uši, oči blízko nosu a robustní paže. To naznačuje, že z Moskvy nejstarší Hurvínek přivezen nebyl a že jde až o některou "zušlechtěnou" variantu ze třicátých let.

Kurátor Muzea loutek v Plzni, Tomáš Pfejfer, se tomuto tématu dlouhodobě věnuje a napsal k této problematice nejeden článek. Jeden z nich byl publikován v roce 2018 v časopisu Loutkář (č. 4/2018, s. 78–79) a jelikož jde o detailní sondu do této záhady, dovolujeme si s autorovým laskavým svolením zajímavé výsledky jeho pátrání použít i na našich stránkách.

V minulém čísle časopisu Loutkář bylo avizováno, že obsáhlý materiál věnující se Divadlu Spejbla a Hurvínka bude v dalším vydání pokračovat rozhovory Luďka Horkého s hlavními tvářemi divadla – těmi současnými, ale i těmi minulými. Mezi ty minulé patří interview s Martinem Kláskem a také otevřená zpověď Ondřeje Lážnovského, které doplňují rozhovory s uměleckým šéfem souboru Davidem Janoškem a novou kmenovou režisérkou dejvické loutkové scény Jankou Ryšánek Schmiedtovou.

Zatímco Martin Klásek se v rozhovoru ohlíží za svými začátky, uměleckým působením, bilancuje svou bezmála padesátiletou kariéru v D S+H a okrajově zmiňuje nástupnictví v interpretaci obou hlavních mužských figur, Ondřej Lážnovský otevřeně a občas i poměrně kriticky hovoří o uměleckém nesouladu s vedením divadla, který se rozhodl řešit odchodem.

David Janošek čtenářům představuje své činorodé aktivity a detailně rozvíjí pohled na to, kam by se chtěl s divadlem umělecky ubírat, a to jak ve vztahu k novým autorům, ale také výrazně větší otevřenosti dnešní době. Divadlo by se podle jeho názoru nemělo bát hledat nové způsoby při vyjadřování a mělo by lépe balancovat mezi tradicí a inovací tak, aby se stalo opět centrem marionetářské tradice. Ale ne ve smyslu živého muzea, ale jako laboratoře hledající, jak loutky posunout ve výrazu dál. Hovoří také o tom, co předcházelo tomu, než se z něj stal umělecký šéf, ale i o tom, jak dochází k předávání marionetářského umění a zkušeností. V rozhovoru vyjadřuje lítost nad odchodem Ondřeje Lážnovského a současně se velmi pochvalně vyjadřuje o Martinovi Trechovi, který je jedním z nově nastupujících hlasů S+H.

Na závěr přináší časopis Loutkář rozhovor s novou kmenovou režisérkou Divadla Spejbla a Hurvínka Jankou Ryšánek Schmiedtovou, kterou do D S+H přivedl David Janošek. Někdejší umělecká šéfka ostravského Divadla Petra Bezruče není v loutkářském světě neznámá – několikrát režírovala v brněnské Radosti i v ostravském Divadle loutek. Janka Ryšánek Schmiedtová poodhaluje své plány z hlediska budoucí tvorby ať už je to příprava nového vánočního představení, úmysl více propojit loutky s důležitými dějinnými okamžiky a postavami historie nejenom z České republiky, nebo otevírání různých témat související s dnešní nepřehlednou dobou a složitým světem. Chce se věnovat nejenom rozvoji dětských her, ale i těm určeným pro batolata a nově rovněž i rodinným inscenacím, jenž osloví stejnou měrou jak rodiče, tak i jejich malé i odrostlejší děti. Má za úkol rozbít ustájené představy a stereotypy, které se Divadlem S+H pojí, aby se legenda jménem S+H nestala muzeální vzpomínkou, ale naopak pro ní s respektem a zároveň i odvahou našla pevně ukotvené místo.

Nejsme dřeváci – to je název talk show Petra Jančaříka, která se uskuteční 18. května 2023 od 18 hodin v Kulturním domě Dvorana v západočeské Lokti. Plakát, na který jsme náhodu narazil na internetu avizuje, že vedle moderátora Petra Jančaříka se divákům představí jako hosté hosty Zuzana Bubílková a také Martin Klásek s spolu s ním možná přijdou i Spejbl s Hurvínkem.
Petr Jančařík se jako moderátor do povědomí zapsal pořadem Magion vysílaným Českou televizí v letech 1984 až 1996. Dále v televizi moderoval například Studio Rosa a soutěž Tutovka. V roce 2014 působil jako průvodce po českých lázeňských zařízeních v life-stylovém magazínu TV RELAX Švihák lázeňský.
Zuzana Bubílková, přezdívaná Bubu, je česká komička, televizní novinářka, publicistka a moderátorka. Jejími nejznámějšími televizními a divadelními pořady se staly politicky laděné satirické cykly, které připravovala společně s Miloslavem Šimkem.
Martina Kláska, třetího adoptivního otce není třeba divákům představovat. Cena v předprodeji 270 Kč / děti do 15 let 160 Kč, na místě bude vstupné stát 350 Kč resp. 200 Kč za děti do 15 let.

V divadle Spejbla a Hurvínka v pražských Dejvicích mají představení pro ty nejmenší z nejmenších. Jmenuje se Žeryčku, hop! a je určeno pro miminka, konkrétně pro děti nedávno narozené až do věku tří let. Jde o unikátní nápad, jak děti nechat postupně zvykat na kulturu a vůbec vnímat okolní svět. Právě o této hře je nejnovější tříminutová televizní reportáž Praha TV.
"Toto představení je o cestě Žerýčka do vesmíru, je o tom, že mu uletí balónek a ten stoupá výš a výš do nebe, až se potká na mléčné dráze s planetkami, s hvězdami a je to tady o tom dobrodružství, kdy se potom zase vrátí zpátky a pomohou mu dva kamarádi ptáci, kteří balónek chytí a přenesou ho na svých křídlech zpět na zem," řekl David Janošek, umělecký šéf, divadlo Spejbla a Hurvínka.

Tento fan web je určen a otevřen všem milovníkům naší dřevěněné rodiny. Jsme proto rádi, že se do jeho tvorby zapojují i další fanoušci, než jen hlavní správce webu. Jedním z takových příspěvků je i polemika Kamila Fajmona, v níž vyjadřuje názor na obsáhlou analýzu Luďka Horkého rozebírající Divadlo Spejbla a Hurvínka, která vyšla v posledním čísle časopisu Loutkář.

Luděk Horký je český divadelní režisér, dramaturg a manažer vývoje centra dramaturgie tvorby pro děti a mládež České televize, externí pedagog Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se zaměřením na teorii a historii dramatického umění pro děti, místopředseda českého národního střediska nevládní organizace ASSITEJ (světová organizace divadel pro děti a mládež) a člen Dramaturgické rady PerformCzech Institutu umění/Divadelního ústavu Praha.

Autor se zamýšlí nad pozicí divadla v oblasti hledání nových tvůrčích postupů, tvrdí, že Hurvínek je opředen mnoha mýty od izolace přes absenci ve hledání nových autorů až po tvrzení, že Helena Štáchová "divadlo zakonzervovala do přeslazeného kompotu zábavně vzdělávacích programů, jednoduchých didaktických hříček bez ambice provokovat a zlobit“. Analýza volá po satiře, touží po Spejblovi, který se v dobách 50. - 80. let stával jádrem příběhů a stýská si, že dnes se Spejbl objevuje převážně na začátcích a koncích jednotlivých inscenací. Hurvínek s Máničkou jsou hlavními hybateli děje, což dokládá na Mikiho vzhlédnutí se v Disneyovkách, kterým se Hurvínek v současném repertoáru víceméně podřizuje. Analýza je s tímto repertoárem nespokojená, touží po jakémsi návratu starých pořádků ve smyslu kvalitních scénářů, což dokládá na rozboru několika her. Autor analýzy je přesvědčen, že "Kdo nechápe fatální důležitost Spejbla pro smysl Hurvínkova jevištního života, nikdy správně neporozumí ani Hurvínkovi. Dramaticky funkční párovost mezi Hurvínkem a Spejblem nelze stejně účelně nahradit párovostí mezi Hurvínkem a Máničkou nebo kýmkoli jiným" a odvolává se na několik studií. Co ale říká historie Divadla? Skutečně je tak černobílá, jak ji autor líčí? Luděk Horký je o generaci starší nežli já, je proto logické, že více inklinuje ke Kirschnerově éře stejným způsobem jako tvůrci Kirschnerovy éry se porovnávali se Skupou. Já naproti tomu jsem vyrůstal za éry Heleny Štáchové a Martina Kláska a právě na základě tohoto generačního vymezení si dovoluji s analýzou polemizovat.