Rubrika: fan web

Počátkem srpna tomu bude 70 let, kdy Spejbl s Hurvínkem poprvé promluvili cizím jazykem. Stalo se tak v Bukurešti, kam soubor vyrazil na IV. mezinárodní festival mládeže a studentstva, jenž se za účasti 30000 návštěvníků ze 111 zemí konal v rumunské metropoli v době od 2. do 16. srpna 1953. Namísto Josefa Skupy, který v té době ležel v nemocnici, na zájezd narychlo vycestoval nastupující interpret S+H Miloš Kirschner, pro něhož to byla první zahraniční zkušenost. Traduje se historka o tom, kterou vyprávěl i sám Kirschner, jak se před cestou vypravil za nemocným Skupou do nemocnice, aby se s ním poradil, jak Spejbla a Hurvínka tamnímu publiku představit. Skupa mu na jeho dotaz odvětil: "Víš co?! Hraj si to jak chceš! Oni ti budou stejně hovno rozumět!" Tato vpravdě nečekaná odpověď přivedla Kirschnera na myšlenku nechat Spejbla s Hurvínkem promluvit nad rámec běžné zdravice. Cestou do Bukurešti mu s překladem dialogů do několika světových jazyků pomohli cestující z vlaku - proslulí cestovatelé Hanzelka a Zikmund a také houslový virtuóz Josef Suk, kteří na festival do Rumunska také mířili. A tak když se Spejbl s Hurvínkem během svých představení rozpovídali v celé řadě jazykových variací, hrálo se místo plánovaných osmi představení hned třináct. Tento mimořádný úspěch přinesl divadlu a jeho postavičkám velké uznání, které ocenil jak zahraniční tisk, tak i československá média. Mezi nimi byl i Československý rozhlas, který přímo v dějišti festivalu natočil reportáž věnující se právě famóznímu úspěchu loutkového divadla. Tuto sedmdesát let starou pochvalnou zmínku nyní v Českém rozhlase oprášil redaktor Pavel Hlavatý a v rámci pořadu Archiv plus jí odvysílal. Jak uslyšíte, jasně líčí, že tato výprava byla pro Divadlo Spejbla a Hurvínka skutečně veleúspěšná. Spejblovi a Hurvínkovi se díky tomuto riskantnímu kroku otevřel svět a současně se zrodila tradice zahraniční cizojazyčné interpretace textů. Do jakých všech koutů světa se Spejbl s Hurvínkem od svého vzniku podívali se můžete dočíst na stránce věnované zahraničním turné.

O tomto mezinárodním festivalu mládeže a studentstva natočil režisér Čeněk Duba více než hodinu a půl trvající hudebně-taneční dokument Setkání v Bukurešti, který měl v kinech premiéru v březnu 1954. Zda v něm byla zachycena i část vystoupení Spejbla a Hurvínka ale nevíme. Propagandisticky laděnou dobovou televizní reportáž ze zahajovacího ceremoniálu bukurešťského festivalu si pak můžete připomenout v pořadu Trojkové srpny z cyklu Archiv ČT24.

Výstav věnovaných tvorbě Divadla Spejbla a Hurvínka, jeho dřevěným hvězdám, stejně jako těm, kdo za jejich popularitou stojí, se uskutečnilo za desítky let trvající historie S+H několik. Jednou z nich byla i výstava s názvem "Divadlo Josefa Skupy", kterou v roce 1972 uspořádalo pražské Národní muzeum. S pomocí dobové pozvánky, kterou nám velice ochotně poskytli pracovníci archivu NM, se podařilo dopátrat, že vernisáž této výstavy se uskutečnila v pondělí 17. ledna 1972 od 17 hodin. Výstavu připravilo divadelní oddělení Historického muzea NM a slavnostního zahájení se ujala ředitelka dr. Helena Johnová a spolu s ní generální sekretář organizace UNIMA dr. Jan Malík. Jak víme z dochovaného televizního šotu, který byl odvysílán v Televizních novinách, účastnil se jí také Miloš Kirschner, který s sebou vzal Spejbla a Bohuslav Šulc, jenž doprovodil Hurvínka. Oba zde během slavnostního zahájení předvedli ukázky z repertoáru Divadla S+H. Vernisáž si nenechala ujít také celá řada významných umělců a osobností té doby. Jedním z nich byl řezbář Karel Nosek, který v někdy v letech 1919 a 1920 vytvořil loutku Spejbla, či herec Oldřich Nový. Přehled výstav vztahujících se ke Spejblovi a Hurvínkovi a jejich tvůrcům najdete na samostatné stránce.

Rudolf Brachtl (1892–1981) byl akademický malíř, který vytvořil řadu portrétů předních osobností československého veřejného života, včetně prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Tento uznávaný umělec byl spolužákem Josefa Skupy z UMPRUM, pro kterého rovněž namaloval několik kreseb. Patrně nejznámější jsou jeho díla z roku 1952, která pro Skupu vytvořil k jeho 60. narozeninám. Na nich ztvárnil prvního adoptivního otce s loutkami Spejbla a Hurvínka. Na jedné z kreseb je v pozadí vidět také slavná dechová hudba a v druhém rohu pak i Mánička s Žerykem a zřejmě postava paní Drbálkové s nějakou další loukou. Ve stejném roce Rudolf Brachtl namaloval rovněž portrét samotného Skupy a o rok později například Hurvínka hrajícího na housle. Jeden z Brachtlových obrazů s Josefem Skupou a jeho loutkami zdobí také prostory kanceláří Divadla Spejbla a Hurvínka. Několik z těchto kreseb si můžete prohlédnout v naší galerii s náhledy uměleckých děl. Pokud víte o dalších, budeme rádi za doplnění.
Rudolf Brachtl se narodil v obci Postřelmov nedaleko od Šumperka. Za první světové války se přihlásil do čs. legií v Rusku. V závěru války působil jako válečný malíř také na francouzské a italské frontě. Po návratu do Československa v roce 1918 zůstal v činné vojenské službě. V hodnosti podplukovníka byl penzionován v roce 1940. Umělecká tvorba Rudolfa Brachtla se vyznačuje realistickým figurálním ztvárněním s návazností na tradici českého akademismu konce 19. století. Kromě portrétní tvorby rád maloval také krajinu a přírodní motivy.

Dalším významným autorem, který rovněž tvořil pro Spejbla s Hurvínkem, byl Vojtěch Cinybulk (1915-1994). Právě tento loutkář, grafik, ilustrátor, autor loutkových her (pro D S+H napsal "nehurvínskovou" hru Pyšná basa), návrhář kostýmů, plakátů či loutkářských scénografií se Skupou v roce 1952 založil loutkářskou katedru při Divadelní fakultě Univerzity Karlovy. Dlouhá léta rovněž spolupracoval s Ústředním loutkovým divadlem v Praze jako samostatný výtvarník a externí scénograf. Podílel se také na festivalu Loutkářská Chrudim, kde působil jako porotce. Cinybulk nejenom, že tvořil různé zajímavé kresby s S+H, z nichž část si můžete prohlédnout rovněž v naší galerii, ale ilustroval také několik knih (např. O Spejblovi a Hurvínkovi, Hurvínek hledá Žerýka) či omalovánek se Spejblem a Hurvínkem. Z jeho dřevorytů je patrně nejznámější plačící Hurvínek choulící se ke Spejblovi, který se často používá jako doprovodný obrázek na smuteční oznámení.

Loutka Spejbla oděná do typického fraku, dřeváků a bílých rukaviček je sice naprosto jedinečná, přesto má několik bratranců - a to jak ve smyslu pokrevní příbuznosti, tak i vizuální podobnosti. Spejblovým vzhledem se totiž inspirovali návrháři a řezbáři i při tvorbě jiných marionet pro loutkové inscenace. Příkladem může být postava vynálezce ruchadla, pana Veverky, který účinkuje ve hře Dějiny kontra Spejbl. V ní je rozměrově i vzhledově loutka identická jako sám pan Spejbl – liší se pouze bujnou kšticí, kostýmem a pochopitelně hlasem. Videozáznam tohoto představení ve verzi z roku 1985 si v Kirschnerově interpretaci můžete pustit ze záznamu, který pořídila Československá televize v Divadle S+H. Inspiraci Spejblovým vzhledem nezapře ani loutka Spejblova bratrance hajného Jedličky ze hry Hurvínkovo dobrodružství. Lojzík Jedlička má v této inscenaci o cestě Spejblovic rodinky do přírody v porovnání s jeho příbuzným mírně protáhlejší hlavu, knír, jinak klenuté nadočnicové oblouky a také "přehazovačku" z vlasů. Tento příběh vyšel pod názvem Hurvínkovo letní dobrodružství i v podobě audionahrávky.

Oproti tomu Hurvínek žádné divadelní "klony", aspoň pokud je nám známo, nemá. Jedinou výjimkou je loutka Pahurvínka ze hry Ještě jeden Hurvínek?, což je ale Hurvínkův mechanický dvojník. Postavička se od normálního Hurvínka lišila pouze svítícíma očima a strojovým hlasem, kterým ho pro odlišení obou postav mluvil Miloš Kirschner. Přesvědčit se o tom můžete na CD s divadelním záznamem této hry, které vydal Supraphon v roce 2021 na výběru Spejbl a Hurvínek Miloše Kirschnera – to nejlepší.

Hurvínek na luční kobylce - nádherná fotka ze hry Hurvínek mezi broučky. Právě tato inscenace patří k nejpopulárnějším z celého repertoáru Divadla S+H. S úspěchem se hrála přes sedmdesát let a v součtu dosáhla téměř dvou tisíc repríz, což je na loutkovou hru neuvěřitelné a zřejmě také nedostižitelné číslo. Pozoruhodné je i to, že se v interpretaci vystřídali tři různí mluviči - zprvu samozřejmě Josef Skupa, po něm Miloš Kirschner a následně i Martin Klásek. Z repertoáru musela být definitivně stažena až po soudním sporu týkající se autorských práv k dílu Josefa Skupy.
Zápletka je přitom v zásadě velice jednoduchá - během snu se zmenšenému Hurvínkovi dostává tvrdé lekce za necitelný vztah k přírodě, který tváří tvář škodám, které napáchal, odčiní svým statečným bojem s pavoukem, při němž vysvobodí Bábulinku, a polepšen si umiňuje chovat se nadále už jen ohleduplně. Pavel Grym k této inscenaci ve své knize Klauni v dřevácích uvádí následující: Jde o hříčku zcela prostou, nenáročnou, naivní, sentimentální, až protivně výchovnou. Současný dramaturg by v ní našel nejeden prohřešek proti vybranému dramaturgickému vkusu, nevyrovnanou dramatickou stavbou počínaje a pedagogickým polopatismem konče. A přece je v této hře něco nevýslovně krásného, křehkého, hebkého, její tklivý hlásek lásky ke všemu živému je tak podmanivý, že každý je ochoten odpustit jí méně podstatné vady na kráse.
Poprvé byla tato hra, kterou napsal Josef Skupa společně s blízkým přítelem Frankem Wenigem, uvedena pod názvem Hurvínek se učí čarovat 4.9.1937 v hotelu Záložna v Lounech. Po první úspěšné sérii čítající 187 repríz, zasahující až do prvních let okupace, se hra vrátila na jeviště Divadla S+H ještě pětkrát. Druhé nastudování z roku 1946, už pod názvem Hurvínek mezi broučky, se dočkalo 66 repríz, další uvedení pod vedením Jiřiny Skupové z roku 1954 bylo k vidění 533x, čtvrté nastudování o 10 let později se na divadelní prkna dostalo 175x. V páté verzi z roku 1974, kterou bylo možné pod Šulcovou režií vidět během 338 repríz až do jara 1985, se v rolích Spejbla a Hurvínka divákům poprvé představil tehdy sedmnáctiletý Martin Klásek. Poslední obnovená premiéra v režii Jiřího Středy byla uvedena v roce 1987. Toto v pořadí již šesté nastudování bylo zřejmě definitivně posledním, a to z důvodu kolize autorských práv na tvorbu Josefa Skupy. Dodejme, že představení se s úspěchem hrálo také německy a rusky.
Za svou popularitu vděčí tato hra nejenom nestárnoucímu a dodnes platnému scénáři, ale také krásným loutkám, na jejichž tvorbě má lví podíl Jan Vavřík-Rýz. Věhlasnou hmyzí kapelu z této hry dodnes připomíná krátký amatérský film z roku 1938, který dokazuje jedinečnou loutkohereckou sehranost Skupova souboru i poetiku výtvarně výjimečných marionet.
Oblíbenost této loutkové hry se promítla i do mimodivadelní roviny. V českém jazyce na audionosiči sice nikdy nevyšla, byla ale 17. února 1939 nahrána na zvukový pás a o den později od 17:05 do 18:30 hodin s průvodním slovem dr. Jana Malíka odvysílána v rozhlase. V němčině se na LP desku dostala v roce 1977 pod názvem Hurvínek unter den Käfern resp. Hurvínek unter den Käferchen, v digitální podobě ji Supraphon uvolnil do prodeje v reedici v roce 2018.
Knižně vyšla tato hra poprvé už v roce 1938 ještě pod původním názvem Hurvínek se učí čarovat jako č. 4 Loutkářovy vitrínky (repertoár náročného loutkáře), sbírky, kterou řídil Ing. František Čech a vydával nakladatel František Josef Balatka v Holešově. V knižním zpracování následně znovu vyšla v roce 1957 pod názvem Adámek mezi broučky. Zajímavostí je, že v roce 1954 se divadelní scénář dočkal svého vydání dokonce i jako součást vlámského loutkářského magazínu Het Poppenspel. Ve vlámštině se tato hra překládá jako Hurvinek leert toveren.
Děti si pak příběh mohly připomínat na 24 obrázcích diafilmu, což byla v minulosti populární forma pro jednoduché promítání pohádek.
Tato hra také předurčila osud Heleny Štáchové. Když v jednom rozhovoru vzpomínala na své divadelní začátky, uvedla, že její první setkání s Hurvínkem bylo právě v této hře, byť jiné, než bychom si možná představovali: "Byla mým prvním divadelním zážitkem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že se tato scéna stane mým osudem. V první třetině hry Hurvínek vyvolá ducha. A právě ten mě tak polekal, až jsem se nahlas rozplakala a rodičům nezbylo než mne z divadla vynést."