Hurvínek

Loutku vymyslel, navrhl a vytvořil v roce 1926 synovec Karla Noska, tehdy ještě modelář Škodových závodů v Plzni, Gustav Nosek v dílničce, kterou měl u své sestry v Mánesově ulici č. 42. Tam se tedy narodil Hurvínek. Fistulkový hlásek dal mu hned při jeho prvních jevištních krůčcích Skupa. Krátce po vzniku, na žádost manželů Skupových, Gustav Nosek upravil Hurvínkův původní groteskně prodloužený baňatý nosík do tvaru dnešní, o poznání půvabnější „frkolky". V roce 1964 se dočkali určité vnější proměny vedle Spejbla i Hurvínek. Díky citlivému výtvarnému zušlechtění Radka Hakena se Hurvínkova hlavička poněkud zaoblila, neseděla už na protaženém a viklajícím se čapím krku. V těle i v obličeji jako by Hurvínek poněkud přibral; nebyl už tím hubeným, nedokrmeným a politováníhodným vyžletem s propadlými tvářemi jako ve svých počátcích.

Zpočátku Hurvínek velmi často měnil oblečení (díky Táně Rozmarové, která pro něj našila velké množství rozmanitých oblečků), na Skupovo výslovné přání se Hurvínek přestal brzy zbytečně převlékat a měnil úbor jen podle potřeby jednotlivých her. Jako tradiční oblečení se ustálila bílá košilka s širokým límcem, krátké tmavomodré kalhotky a zelené šle. Později začal s ohledem na barevnou televizi oblékat kalhotky šedé.

Fotogalerie

+ dalších 20 fotek »

Uvedení na scénu

Historická chvíle příchodu Hurvínka scénu přišla v neděli 2. května 1926. Odpoledne se hrálo Kašpárkovo dobrodružství, večer komedie Rudolfa Nešvery Počestný dům, doplněná Spejblovým veselým přídavkem. Jak pilný kronikář divadla Frank Wenig zaznamenal (Loutkář č. I./ 1926—27, programová knížka z roku 1941 aj.), toho odpoledne přinesl Gustav Nosek do divadla záhadný balíček a vybalil z něho loutku okatého dítěte v bílé noční košilce, vzadu pootevřené. Na první pohled bylo příbuzenství se Spejblem patrné. Radostně překvapený Skupa se rozhodl loutku okamžitě uvést na scénu.

V roce 1972 na vznik Hurvínka vzpomínal jeho autor Gustav Nosek takto (Svobodné slovo, 15.1.1972): "Při jednom zájezdu do Prahy šel jsem se ve volném čase podívat do Arény na Ference Futuristu a Járu Kohouta. Tehdy ještě nebyl Voskovec a Werich. A řekl jsem si: vida, jeden druhému přihrává, to je veliká pomoc. Spejbl to taky potřebuje, aby se mohl s někým bavit, kdo by mu dodával šťávu, kdo by ho inspiroval. Cely týden jsem drapal, až jsem udělal loutku a přinesl ji Skupovi. To byl Hurvínek. Já jsem ho vyrobil, já jsem ho vodil, já mu dal pohyb. Tenkrát ještě byl v košilce, vzadu ji měl rozepnutou...".

Při svém obvyklém večerním výstupu se Spejbl nervózně ohlížel, kde je jeho oblíbená „klubovka", ve skutečnosti obyčejná dřevěná židlička, na níž rád sedával. Bez ní prý nezapěje, ne a ne a ne ... S rozjasněnou tváří (dá-li se to o loutce říci) si pak, samozřejmě nahlas a s patřičným důrazem vzpomněl, že od nynějška má takové to „to" a že mu to „to" bude pomáhat: a pak vstoupil Hurvínek, v bílé košilce, tehdy ještě bezejmenný, nesl židličku a už svým pouhým zjevem - po okamžiku tichého úžasu - vyvolal bouřlivý potlesk. Zapípal rozpačité „Rukulíbám" a sklidil další aplaus. Nebyl však ještě očím veřejnosti zvyklý, skryl se tedy do Spejblových šosů a samými rozpaky začal koulet vyvalenýma očima... Vyhrál to hned napoprvé na celé čáře.

"A ve středu potom," napsal dále Frank Wenig, "už junior vystoupil se samostatným číslem. Po chlubném ohlášení otcově, že teď syn zapěje píseň malého děcka a po mnohých domluvách s panem popelníkem u klavíru v orchestru přiharcuje Hurvínek, ukloní se a vyzvav pana Kostelníka (vida, vida, už si tvoří sám nové termíny!), aby zabudl, spouští, kroutě očima /:do, re, mi, fa, sol, la, si, do a zpět:/: Malé dítko ráno vstává, lenosti se neoddává. A ukloniv se odchází." Pro přesnost poznamenejme, že se tak stalo ve středu 5. května 1926, kdy byla na pořadu dnes už neznámá hra Cihly v kufru.

Jméno

Loutka je na světě, ale jaké bude mít jméno? A jaký bude jeho poměr ke Spejblovi? Bude-li Spejblovým synem, bude také třeba nějak vyřešit otázku, kde se tak náhle vzal... O všech těchto otázkách se traduje několik legend, které si kouzelně protiřečí:

"Původně nebyl Hurvín v žádném příbuzenském vztahu ke Spejblovi," tvrdil Skupa v posmrtně uveřejněném rozhovoru (Kultura č. 3/1957). "Měl to být jakýsi kontrast dvou měšťáckých typů, Spejbl, jak už jsem řekl, pivní mudrc, a naproti tomu Hurvín, takový velkoměstský ferina. Teprve časem se z nich vyklubali otec a syn, ale to si vlastně vymyslelo a jaksi vynutilo obecenstvo." V citovaném rozhovoru Skupa také uvedl, že jméno Hurvín, zdrobněle Hurvínek, určili podle starého kalendáře.

Ve skutečnosti, jak potvrdila řada pamětníků, se zpočátku „malému Spejblovi" říkalo Spejblík, případně Spejblátko. Ale k přejmenování na Hurvínka došlo velmi záhy. K autorství jména Hurvínek se ke Skupově jisté nevoli (projevované však pouze v soukromí) vytrvale hlásil, ačkoliv se jeho vztahy k divadlu už hodně uvolnily, Karel Koval. Ten ve svých vzpomínkových článcích píše o své pohádce, kterou měl Skupa ilustrovat. Sudičky v ní malému hrdinovi daly třikrát hurá do vínku ... a z toho - prý - vzniklo i jméno: "Vypravoval jsem jednou Josefovi pohádku o podivném dítěti, které mělo ploutvičku na zadečku a když je sudičky v kolébce spatřily, přivítaly je na svět trojnásobným „hurrá“. Tu pohádku jsem napsal a Skupa k ní udělal obrázek o Vánocích v r. 1923, byla kratičká a bylo v ní doslovně řečeno:“ Tož bylo jemu jméno Hurvínek. To proto, že mu sudičky daly do vínku „hurrá“.“ Skupa tedy doprovodil pohádku ilustrací, na které tento podivný, kapříka připomínající chlapeček sedí na schůdku před domkem nesoucím jeho jméno. Je na něm totiž umístěna cedule s nápisem: „A. Hurvínek, ručně zpracovaná rochňátka." Podle Franka Weniga se však tato verze nezakládá na pravdě a Skupa se nejednou v soukromí zlobíval, co si to Karel Koval vymyslel za historku, ale z vrozeného taktu a z diplomatických důvodů tuto legendu veřejně nevyvracel.

Sám Skupa v jednom interview uvedl, že jméno Hurvín, zdrobněle Hurvínek vybral ze starého kalendáře, přičemž takové jméno není v žádném dostupném kalendáři uvedeno.

Frank Wenig v rozhovoru s Pavlem Grymem (17. 4. 1973) připustil i jinou možnost vzniku tohoto jména, související s legendou, která se mezi loutkáři vytvořila kolem Hurvínkova záhadného původu. Podle ní je Hurvínek plodem Spejblova dobře utajeného přestupku s neznámou ženou nevalné pověsti. To by vysvětlovalo, proč je Hurvínek dítětem bez matky a Spejbl otcem bez manželky, proto také ony pozdější, v různých hrách a písničkách rozeseté Hurvínkovy lítostivé narážky na neznámou matinku a na otcovu slabost pro něžné pohlaví i vtíravé otázky, kde k němu vlastně Spejbl přišel. Ještě v roce 1937 ve Skupově a Wenigově revui Jdeme do sebe se ozve, teď již poněkud klidnější, Hurvínkovo konstatování: "Matinku jsem nikdy nepoznal. Já jsem zvláštní případ: Matka neznámá!" A ještě v poválečné komedii Jaroslava Janovského Spejbl na Venuši (1956) hartusí "kosmonaut" Spejbl na adresu Venušanky Veroniky: "Máš sice pět dětí, ale já měl na Zemi taky jedno a do dneška nevím s kým ..." Skupův dlouholetý spolupracovník v návaznosti na tuto pikantní legendu připustil, že v intimitě zákulisí bylo zpočátku počátečním písmenem Hurvínkova jména K... Malou úpravou pak vzniklo jméno už známé.

V rozhovoru s Gustavem Noskem (Kultura č. 30/1957) Nosek uváděl poněkud pikantnější verzi: "Jednou přišel mezi nás malíř Doležal a Skupa, velmi hrdě, mu ukazoval novou loutku, Spejblova syna. Doležal kouká, uplivne si a povídá: ,No, nazdar, Skupo, co to tu máš za potvoru, to je úplný, s prominutím, kurvínek.' Tak tedy postavička dostala jméno, ovšem že jsme jí tak říkali jen sami mezi sebou, ven se s tím nemohlo, pochopitelně. Až jednou paní Skupová uhodila hřebík na hlavičku — proč by se nemohl jmenovat Hurvínek? A tak od té doby už člobrdíček na plakátech byl — byl to Hurvínek, neboli Hurvajs, jak mu Skupa říkal nejraději."

Interpret

Spejbla a Hurvínka mluví tradičně jeden herec, střídající hluboký hlas otce Spejbla s Hurvínkovou komickou dětskou fistulkou, kterou převzal od Kašpárka. Tuto tradici založil Josef Skupa a po něm na ní navázali i další interpreti. V roce 1951 nastupuje do divadla Miloš Kirschner, už na podzim 1952 mu prof. Skupa svěřil alternaci v roli Hurvínka, od r. 1953 hrál pravidelné S + H na zahraničních zájezdech a podle potřeby i na domácí scéně. Roku 1956 představil Skupa Kirschnera veřejnosti jako svého nástupce:

V březnu 1956 se na vývěsce v předsálí objevilo Skupovo prohlášení, uvádějící mimo jiné: "Oznamuji maminkám a tatínkům a všem dospělým našim návštěvníkům, že pro hru se Spejblem a Hurvínkem jsem konečné našel výborného svého zástupce a i budoucího nástupce s. Miloše Kirschnera, který Vám již delší dobu v Praze i na zájezdech po ČSR a i v cizině hraje místo mne oba hlasy Hurvínka a Spejbla. Počalo to v době mého náhlého srdečního ochuravění a výkony Kirschnerovy se tak zdokonalily, že nyní za mne vystupuje skoro výhradně. Našel jsem konečně a vychoval jsem si svého pokračovatele, jak mi radili přátelé z obecenstva. Zůstáváme těsnými spolupracovníky a jsem rád, že Hurvínek a Spejbl žijí dál ku potěše Vaší i mojí."

Skupa také oznamoval, že Hurvínka nadále vede Jiřina Skupová, že vahadlo Spejbla převzal Miroslav Vomela a že některé scénky v jeho provedení obecenstvo uslyší z magnetofonového záznamu. U Hurvínka lze pozorovat, že jeho fistulka je o poznání jasnější, zvonivější než v poslední době jakoby už trochu zastřený projev Skupův.

"Ve skupovském souboru přišla má fistulka ke cti na jednom podzimním zájezdu v roce 1952. Skupa byl unaven a svěřil mi pro tento večer spojovací texty Hurvínka. Sám si ponechal scénky. Úspěch byl jednoznačný a od té chvíle jsem začal zaskakovat za "starýho". Podobným záskokem byla i cesta na Světový festival mládeže do Bukurešti, kam Hurvínek musel a Skupa nemohl. Tady se také zrodil nápad cizojazyčných verzí. V říjnu 1953 jsem pak převzal veškerý dětský repertoár a od téhož roku jsem pak hrál S+H na všech dalších zahraničních zájezdech." Vypráví Kirschner (Čs. loutkář, č. 2/1972).

V Dismanově hře Haló, tady Hurvínek (poprvé 26. října 1955) role Spejbla a Hurvínka už od počátku nehraje Skupa, ale Miloš Kirschner. Ve Spejblovi na Venuší na podzim 1956 došlo k unikátní situaci: k rozdělení Spejbla a Hurvínka mezi dva herce. Hurvínka mluvil Kirschner, Spejbla Skupa.

V pátek 6. prosince 1974 se ve vitríně v předsálí divadla objevilo, podobně jako na jaře 1956, prohlášení ředitele divadla - teď už ne Skupy, ale Miloše Kirschnera, že se v rolích Spejbla a Hurvínka poprvé představí nový interpret; teď už ne Miloš Kirschner, ale ještě ne osmnáctiletý Martin Klásek. Po Kláskově prvním pokusu následovala dlouhá pauza, v níž si odbýval základní vojenskou službu a sbíral další zkušenosti, ale začátek to byl, a slibný. Klásek, který pro začátek dobře odposlouchal Kirschnera a uplatnil i první náznaky samostatného projevu. Při odlišných hlasových dispozicích a při svém mládí se ještě dost těžce potýkal se Spejblem, ale jeho Hurvínek už potvrzoval správnost Kirschnerovy volby nabídnout mimořádnou příležitost právě tomuto mladému herci.

Na podzim roku 2017 se historie opakovala, kdy se v pořadí čtvrtým interpretem nejenom Hurvínka, ale i Spejbla stal Ondřej Lážnovský. Toho měli možnost posluchači premiérově v těchto rolích slyšet ve hře Hurvínek v Hajanech, která byla poprvé uvedena 23. září 2017 (oficiální premiéra se ale konala až 3. října 2017). Předtím, než přijal role S+H, několik let úspěšně "štěkal" psa Žeryka a díky jeho vynikajícím hlasovým schopnostem promlouval za řadu dalších postav nejenom v divadelních hrách, ale i na audio nahrávkách. Ten však po uměleckých neshodách soubor na podzim roku 2022 opustil.

V říjnu 2022 se v roli Hurvínka (a rovněž Spejbla a Žeryka) ve hře Spejbl, Hurvínek a já (premiéra 20.10.2022) představil poprvé veřejnosti v té době jednadvacetiletý Martin Trecha. Jeho výkon byl více než přesvědčivý, za což si vysloužil pochvalná slova i od svého učitele Martina Kláska. Právě Martin Trecha byl počátkem ledna 2023 po odchodu Ondřeje Lážnovského oficiálně jmenován nový nastupujícím interpretem S+H. S ním měl dvojici interpretů hlavních mužských postav tvořit Jiří Škorpík (tisková zpráva D S+H, leden 2023); z tohoto záměru však následně sešlo a Martin Trecha zůstal jediným oficiálním interpretem.

Vodič

Hurvínkova vahadla se za jeho existenci chopila celá řada loutkoherců. Loutku zprvu vodil Ludvík Novák,  od října 1927 převzala tuto funkci na jednu sezónu Táňa Rozmarová. Mezi nejvýznamnější v dosavadní historii patřilo ale pouze málo z nich. Tou první hlavní osobou byla manželka Josefy Skupy Jiřina Skupová. Po ní se tohoto úkolu zhostil na dlouhá léta Bohuslav Šulc, který se o Hurvínkovo vahadlo zkraje dělil právě s Jiřinou Skupovou, ale záhy vedení Hurvínka převzal zcela.

Šulc jeho pohybové kreace dovedl k dokonalosti. V jeho podání se Hurvínek doslova rozžíval k bohaté komediální podobě neustálého dětského neklidu. Dokázal mu vtisknout rysy přihrbování se, kývání se a roztržité, netrpělivé kopání nohama do vzduchu či blízkých předmětů, otáčení se a mžikání očima během vážných rozprav. Až prkenné ztuhnutí těla v případě vyražení nějaké drzosti, za níž očekává trest. Stejně tak mu ale přisoudil umění zjihnout, v návalu citu měkce pohladit nebo se v náhlém návalu smutku nebo trucovitého roztrpčení schoulit do sebe. Tato pohybová podoba loutky ideálně splynula s Kirschnerovým hlasovým projevem.

Krátce po sametové revoluci do Divadla S+H nastoupil Michal Barták a právě on po Šulcově odchodu z divadla v roce 1992 převzal Hurvínkovo vahadlo a po dobu více než třiceti let se stal jeho dvorním vodičem. Barták pokračoval v Šulcových šlépějích a i on mu vtiskl podobu rozverného a neklidného hocha, v případě potřeby ale i melancholického a zamyšleného.

Role

Hurvínek Josefa Skupy se velmi brzy proměnil v prostořekého a chytráckého synka poněkud zabedněného otce, který ho ovšem velmi rád poučuje a zkouší, příp. často rozebírá téma, zda Hurvínek zlobil či ne.

Hned v prvních dialozích se začala vytvářet konvence, že Hurvínek je školák, potýkající se dosti pracně s osnovami, v nichž se vedle čtení, psaní a násobilky vyskytují i disciplíny náročnější, zejména dějepis, zeměpis, sloh a přírodopis. Časem se ukázalo, že Hurvínek je sice školák nevalný a že i jeho povinné výpravičky do oblasti hudební výchovy jsou beznadějným omylem otcovy ctižádosti, že však jinak je to čipera všímavý a zvídavý.

Hurvínek Miloše Kirschnera už oproti tomu není neustále vyšetřovaným a pronásledovaným žáčkem, ale vtipným a pohotovým provokatérem, který Spejblovi sám klade otázky, aby ho přinutil vyslovit pravdu, přiznat barvu. Hurvínkovy otázky jsou rafinovanější, cílevědomější, než kdy bývaly, jejich vztah je méně vyhrocený, méně konfliktní srdečnější a hlubší.